Brno — Po předešlých dvou dílech, psaných v teple rodinného krbu na severu Moravy, přišel čas na změnu. V životě každého se dějí všelijaké zlomy, a neminulo to ani mne - hospodářská krize zaútočila na automobilový průmysl silou nevídanou a ti, kteří využili prvních "lukrativních" nabídek dobrovolného opuštění zaměstnání, nenacházeli novou práci v oblasti svého bydliště. A tak jsem přijal výzvu, změnil obor působnosti, a toto vše spojil s výzvou další, a sice s postavením se na vlastní nohy. Cílem se stalo Brno, domov hantecu, prýglu, Špilasu a šalin. A v neposlední řadě barevných brejlovců, laminátek, kvičících panťáků a modrých žehliček. Opuštění celé řady malebných lokálek, stejně jako kopcovitého okolí moravskoslezských Beskyd, pro mne rozhodně nebylo jednoduché. Sbohem vítkovická Velrybo, adieu Polomáčenko a praotče Kostitřasi, farewell náklade žlutých a modrých a zelených cibulí. Bylo těžké postrádat Třinec s jeho železárenským komplexem, Jakubčovice nad Odrou a tamní drtičku, kratičkou, ale o to krásnější spojku Suchdola nad Odrou a Nového Jičína i trať z opačné strany - od valašských Hostašovic. A Kunčice pod Ondřejníkem s jejich mechanickými závorami? Darmo mluvit…

Počin první

Ke kolejím jsem se s aparátem dostal až v březnu. Kolega galerijní správce, toho času ještě obyvatel Brna, mne vytáhl na notoricky známé místo, kousek od hlavního nádraží. Původně jsem to sice neměl v plánu, nicméně nakonec jsem rád, že nejlépe vyšla právě tahle fotka rakouského "Tauriho", v čele vlaku EC 75 Zdeněk Fibich. Není bez zajímavosti, že jsem s sebou měl jen pevnou padesátku, a tak výsledná fotka sestává z celkem pěti snímků, složených dohromady. Vzhledem k výpočetnímu výkonu notebooku si jistě umíte představit, že to chvíli trvalo.

Prvotně jsem si přál, abych se uvedl nějakým reprezentativním strojem řady 754, jimž je v Brně věnována zvláštní pozornost. Vzhledem k faktu, že jezdí po nejbližší koleji k fotografovi, a v záběru se tak nalézá ošklivá ocelová tyč, vzal jsem zavděk siemensem. Ovšem bylo mi jasné, že na dvanáctiválce z produkce ČKD nakonec dojde…

Brejlení se okolo 240

A trvalo to přesně pět dní! Znáte Kubu Sychru, jednoho ze zakladatelů Trainwebu? Tak si představte, že bydlíme pouhé troje dveře od sebe, kteréžto zjištění jsme museli jaksepatří zpečetit. Slovo dalo slovo a jednoho krásného čtvrtečního rána - tedy krásného jen do té míry, jaká je přípustná pro vstávání v 5 hodin ráno, přičemž jste domů přišli ve dvanáct v noci - jsme osedlali stříbrný šíp (Mazda 626), nabrali bratra Jana a vyrazili vstříc trati do Jihlavy. Pro Honzu to bylo zároveň jakési stylové šotoloučení se svobodou, neb se o pár dní později ženil.

První hvězdou dne se stal "Bondův stroj" 754.007-3, pokládající se v oblouku mezi Studencem a Náměští nad Oslavou. Podél trati jsme dojeli až k Číchovu. Musím říct, že po téměř celém dni, stráveném u 240, jsem pochopil všechny, kteří podél této magistrály fotí. Krásné scenérie, klikatící se trať, relativně snadno dostupná místa pro focení, a v neposlední řadě také atraktivní objekty motorové trakce, které do nich lze zakomponovat. Kdesi jsem se doslechl, že důvodem stále častějšího nájezdu fotografů je budoucí elektrifikace a zdvojkolejnění trati, a tedy focení za účelem "zachování nezávislé krásy pro generace příští". O tom, jak daleko je toto tvrzení od reality, vám povím později, v některém z následujících povídání. Na trať jsem se poté vydal ještě několikrát, přičemž prvním účelem bylo zachycení mostu ve Vladislavi z druhé strany obce.

100 po 300

Jedna ze spojnic Brna se světem vyúsťuje v Přerově a po cestě má dva železniční uzly - Nezamyslice (odbočka do Olomouce přes Prostějov) a Kojetín (odbočka do Valašského Meziříčí). Kdejaký zahraniční turista, mající k dispozici jen takovýto strohý popis, by se nejspíš domníval, že trať bude dvojkolejným "koridorem" s pravidelným taktem jak rychlíků, tak osobních vlaků. Jak moc by byl asi překvapen sice elektrifikovanou, ale jednokolejkou, kde se traťová rychlost nedostane přes stovku? Pak už by se moc nedivil tomu, že jde téměř výhradně o trať rychlíkovou, ač stanic a zastávek je po "štrece" nepočítaně. Ale abychom nekřivdili - pár osobáků se podívá z Přerova do Nezamyslic, ze kterých pak pendluje jedno "sólo kvatro" do Vyškova. Zajímavostí je, že za Holubicemi se trať větví a do Brna je možné využít dvou směrů - původní trati 300 přes Křenovice, Sokolnici-Telnici a Chrlice, a "nově" dobudované spojky přes Blažovice, Ponětovice a Šlapanice. Prvně jmenované rameno slouží i pro osobní vlaky, pokračující do Křenovic od Letovic. Co do strojů, dominují dvousystémová Esa jak pomalá, tak rychlá, již zmíněná 842, do Křenovic zajíždí jednotky řady 560 a střídavé stroje 242. Severní část (Přerov - Nezamyslice) obsluhují stejnosměrné stroje 163 a 460.

O návštěvě trati s fotoaparátem jsem přemýšlel už dlouho, avšak až po přestěhování jsem to přestal mít daleko. První seznámení proběhlo v okolí Vyškova, kde jsme s kolegou Zdeňkem Šnajdrem objevovali doslova metry nezarostlé trati, při našem pochodu do Hoštic-Heroltic. Výsledkem byly tři rychlíky (z toho dva vedené stroji v reklamních schématech) a spousty nadávek na to, co všechno nám jelo do zad, dva "náklady" nevyjímaje. Další výlet byl už soukromý, směr Křenovice. Absolvovaná procházka k Holubicím a pak do Hoštěrádek-Řešova byla odměněna dalšími třemi fotkami. Nejcennější je "neotagovaný" panťák (tentok konkrétní kus byl donedávna znám coby "Šedý vlk") u Zbýšova, což je v okolí Brna něco jako bílý jednorožec. V následujících letech by trať měla projít rekonstrukcí, která z ní udělá dvoukolejku s rychlostí až 200 km/h. To bude pochopitelně spojeno s přetrasováním řady úseků, a tak jsem rád, že jsem něco málo stihl ještě zavčasu, neb jak řekl klasik: nevíš dne, ani hodiny.

Křižanov - Studenec, spása milovníka lokálek

Při svých nesčetných cestách do Brna jsem byl vždy udiven, že ve stanici nevidím ani jednu zástupkyni své oblíbené řady 810. Jaké bylo mé zklamání, když jsem si na to vzpomněl pár minut poté, co jsem se přistěhoval! Věděl jsem o lokálkách, které vedou ze Zaječí a Hustopeč, coby spojnice vesniček s hlavní tratí, ale nebylo to to pravé. Až při návratu z jedné návštěvy trati 240 upoutala mou pozornost sólo 810 ve Studenci. Hned po návratu domů jsem koukl do mapy, zjistil situaci a o pár dní později vyjel směr Velké Meziříčí. Tedy abych byl přesný - nejen tam. Spojnice Křižanova, ležícího na trati 250, se Studencem (240), se vine nádhernou přírodou podél přírodních parků Balinské údolí a Třebíčsko. Nejatraktivnější pasáže této trati, jíž bylo přiděleno číslo 252, se nachází ve Velkém Meziříčí a jeho okolí - ve směru na Křižanov jde o jeden ocelový příhradový most v oblouku a dva kamenné viadukty, směrem na Studenec trať projíždí skalním zářezem. Běžný provoz, probíhající v režimu "očičko" s nákupem jízdenek ve vlaku, spočívá na dvojici motoráčků klasické řady 810 (pouze dva vlaky odvozí Regionova). Dlužno podotknout, že co do krásy a rozmanitosti okolí se tahle lokálka může měřit se svými severomoravskými kolegyněmi, proto jsem si ty dva dny, po které jsem ji navštěvoval, náležitě užil a poprvé usoudil, že na jihu není až tak špatně (ač tahle trať už vlastně moc na jihu není).

Křížem krážem Brnem

Každý výdělečně činný fotograf ví, jak je někdy těžké ignorovat slunečné počasí, i když ho za pár hodin čeká nástup do výkonu práce - pokud tedy není jeho koníček zároveň zaměstnáním. V tomhle směru jsem vděčný za Brno. Celé město je protkáno a obehnáno tratěmi všemožných vleček, spojek a průtahů, proto není těžké se někam vypravit a pokusit se o štěstí. Mně srdíčko zajásalo ve chvíli, kdy mi vyšly mé předpoklady a několika plavnými skoky jsem se z šaliny (zastávka Krásného, linky č. 8 a 10) přemístil na silniční most nad tratí tramvajovou, ale hlavně i železniční. Směr na hlavní a Heršpice nalevo, spojka na Židenice napravo, v pozadí Špilberk, relativně slibná viditelnost a co to nevidím v dáli? Cargo Žehlička s manipulačním nákladem? Výborně, tu ještě nemám, Esa tady jezdí stále, Laminátky, Kvatra a Regionovy taky. Mno a Cargo pohlednice z Brna se vydařila náramně! Další do sbírky přibyl panťák za KrPolem, dvě fotky pochází ze dne otevřených dveří v maloměřickém depu, kde jsem strávil jedno poučné sobotní dopoledne. Myslím, že jak strojvůdci, tak posunovači ze mne měli náramnou srandu, když jsem tehdy večer dvě hodiny šaškoval na lávce nad maloměřickým kolejištěm. Následující fotka je důkazem jediné "pozitivní" věci na výluce zabezpečovačky v Heršpicích - ranní osobák do Hrušovan nad Jevišovkou, vedený motorovou mašinou, bývá běžně vypravován od prvního nástupiště. Zde však vyjížděl od kusé koleje, a tak jej šlo zakomponovat s Petrovem v pozadí. Zkuste uhodnout, kdo byl tak hodný, a rozsvítil mi dálkový reflektor? Víkend před výročím sametové "revoluce" byl jedním z těch nejhezčích, které loňský podzim přinesl. Jako cíl svého výletu jsem si vybral Obřany, jednu z okrajových části Brna, sousedící s Maloměřicemi. Fotek z viaduktu, stejně jako výjezdů z tunelu bylo dost, proto jsem se na jeden z portálů vydrápal a počkal si na osobák s "plecháčem" v čele. Jednak proto, že ještě ani jednoho v galerii nemám, druhak kvůli jeho barevnému sladění s kostelem sv. Václava nalevo.

Ale bylo toho daleko více… A nejen na kolejích

Pochopitelně se toho za celý rok událo daleko více. Den před akcí "Pálavský okruh" jsem si celou trasu projel, abych si nakonec vyfotil Šlechtičnu pod dráty, ale zato při stovce za hodinu. Pozvánka na premiérovou jízdu SC Busem do Norimberka se taky neodmítá, obzvláště když si můžete sednout do druhého patra k čelnímu oknu (a modlit se, abychom jeli tam, co řidič pod námi). Hamburk, jedno z nejkrásnějších měst, která jsem zatím ve svém životě viděl, jsem si sice užil téměř jen zpoza okna S- a U-Bahnu, nicméně těch pár "suchých" chvilek bylo náležitě využito. A část těch mokrých jsme přečkali v Miniatur Wunderlandu. Nálet na vlak, převážející trafo z Plzně přes Jihlavu po trati 240, vyšel tak z poloviny. Na místě, které jsem stihnul já, není náklad samotný vůbec vidět (a tedy samotný transformátor v soupravě na fotce nefiguruje), ale výlet to byl fajn a i vidět stačilo. Říjnová dovolená doma, na severní Moravě, spočívala i ve druhé návštěvě Katowic. Hornoslezská metropole, kde se mísí historie se současností na každém kroku, mne nepřestává fascinovat - tolik architektonických divů pohromadě snad měli jen v Babylonu.

Mimoželezniční fotoaktivity dopadly taktéž na výbornou. Při lovu historické tramvaje na lince č. 10 jsem poznal zákoutí, na která bych možná jinak ani nepřišel. Procházka po obvodu hlavního nádraží mi zase otevřela "jiný" pohled na ruiny původních budov, a tak bych časem rád nafotil nějaký cyklus snímků jim věnovaný. Průlomovou pro mne byla první zkušenost s technologií HDR (High Definition Range). Pravda, původní účel svými fotkami nesplňuji, neb se orientuji více na onu "výtvarnou stránku věci", ale s výsledky jsem zatím spokojen. Vyzkoušeno na podpovrchové zastávce tramvaje (Jírova) a opuštěném altánku v katovickém parku (složeno z deseti expozic). Nerad bych vynechal brněnský autosalon, kde jsem měl tu čest fotit pro jedno nezávislé automobilové médium, a tedy si s licencí užil chvil, kdy ještě nebyla veřejnost vpuštěna za brány. Odhalujeme Yetiho… Absolutní tečkou byl silvestrovský výlet do Vídně. V mezinárodní den alkoholu, kdy se všichni scházejí, aby nebyli sami, jsem já sám být chtěl a jak jinak to udělat, než za hranicemi? Není nad oslavu nového roku na tramvajovém ostrůvku, indiánským "okolototemovým" tancem s rakušany, japonci a američany. Fröhliches Neues Jahr!