Berlín/Praha — Jenom a pouze z osobních a rodinných důvodů jsem poprvé od roku 2012, v sobotu 16. dubna 2016, vyrazil vlakem EC z Berlína do Prahy. Mým cílem bylo navštívit mámu v pražské Thomayerově nemocnici a přitom všecho stihnout za jeden den, tam i zpět do Berlína. K tomu mám omezení zdravotní – jsem chodící, leč pomalý invalida. K tomu patří i to, že v relativním dosahu potřebuji mít prostorné WC, bezbariérový nástup a výstup do vozu a pokud možno výtah. Cesty jsem se nebál, znám tu trasu dobře, poprvé jsem zde jel v roce 1967 jako desetiletý a pak stále a pořád až dosud. Konstatuji – lze to stihnout za jeden den.

Zakoupení jízdenky a místenky v prodejním místě DB v Berlíně je hračka, čtyři a více dnů předem lze dostat i významnou slevu. Platil jsem za zpáteční jízdenku 78 eur. Obdobně jsem ve směnarně na Alexu vyměnil snadno a bez čekaní i peníze, za několik eurových bankovek jsem dostal českých korun jak se říká „peněz jako želez“ – abych mohl v Praze zaplatit MHD, taxi a dát si pořádné bramboráky, jaké v Berlíně neumějí.

V Berlíně problém nebyl. Bydlím kousek od U-Bahn, tou, v kombinaci s S-Bahn, jsem včas dojel na Hauptbahnhof (Tief), nastoupil a dle rezervace jsem usedl. Byl-li problém, pak jen a pouze z „vlastní vyplašenosti“, nic objektivního.

Vlak EC 171 jel na čas, z Berlína do Drážďan nás hbitě táhla BR 101. Na rekonstruované trati nehlučně a bez otřesů. Jen v důsledku rekonstrukce jsem to nepoznával kolem Elstewerda. V Drážďanech stroj BR 101 odstoupil a najela naše 371, zvaná „Knödelpresse“, u nás „Bastard“. I ten jel hbitě, tiše a na čas údolím Labe, přes Bad Schandau, Děčín, Ústí nad Labem do Prahy.

Jediný fujtajxl byl nákladní vlak z cisteren stojící v Bad Schandau a bránící mi ve výhledu; k mému zděšení je tamější výpravní budova značně sešlá, dokonce zmizela i střecha nad nástupištěm u budovy. Čas nejde zastavit, ale bývalo to jaksi jiné…

„Uvítací výbor“ v Praze na hlavním nádraží byl důstojný – přátelé a hlavně můj syn. Další záležitosti byly soukromé, a to až do odjezdu zpět. Snad jen tolik – ano, po letech mne museli „domorodci“ tak trochu nasměrovat.

Jako invalida jezdím po Berlíně druhým rokem zdarma. Využívám MHD bez zjevných poblemů, zejména U-Bahn a S-Bahn. Tramvaj přednostně nízkopodlažní, autobusu se vyhýbám. Nemusím, ale činim tak. V Praze je sleva od dopravního podniku administrativně natolik náročná, že jsem ji raději ani nepožadoval. Naše (ČR) velvyslanectví v Berlíně problémy DP Praha prostě neřeší. I přesto jsem přistál včas zase na hlavním nádraží s touhou usednout v klidu v EC 170. A ejhle – tu nastal opravdový problém!

Hlavní nádraží v Praze je totiž notoricky v rekonstrukci. Na odjezdové tabuli (je jich dost, těch tabulí) je vlak, resp. jeho odjezdová kolej, zobrazen nejdříve 10 minut před odjezdem, což je arci málo. Hlášení probíhá trvale a přehled prostě není. Cestující jsou jednoduše zahlceni. K tomu žalostně málo míst k sezení v hale pro cestující hledící na odjezdové tabule. Místa se prostě nedostává. Krátký čas je zase na hraně doběhnutí na místo ve vlaku. EC 170 odjížděl toho dne z nástupiště 6, a já, chodící invalida, jsem na své místo k sezení (rezervace) dorazil v minutě plánovaného odjezdu. Řeknete – právě včas. Já vznesu odpor – bez jakékoliv rezervy, vynervován. Výpravčí (či dispečer) ve směně prostě přesouvá riziko na cestující veřejnost. Dostatečně dlouho jsem coby papaláš pracoval, abych mohl tohle prohlásit – jde jen a pouze o organizaci práce. A to jak v otázce „mist k sezení v hale“, tak i časovém předstihu zobrazení odjezdové koleje. Přijímám námitku, že věčná rekonstrukce znemožňuje místo odjezdu zobrazit na mistence (jak je zvykem u DB), ale oněch 10 minut je prostě výsměch.

Cesta zpět v EC 170 proběhla normálně a témeř včas. Odměnou bylo, že jsme velmi hbitě projeli oblíbený Radebeul-Ost, s pohledem na „úzkou“ do Radeburgu přes Moritzburg. Jen ta drážní zařízení „úzké“ jsou zase jaksi chudší, je jich méně.

Za odměnu jsem si ještě večer nadělil v kávárničce „u Chorvata“ kafe s mlékem. Typická „ropná skvrna“ v poslední chvíli před zavíračkou – téměř za rohem od domova v Berlíně. Učinil jsem závěr: „I chodící invalida stihne za den dojet z Berlína do Prahy a zpět vlakem EuroCity.“

Dovětek týmu ŽelPage

Touto aktualitou dáváme na vědomí, že stoupa je zpět, opět na síti a můžete s ním na dálku komunikovat. Popřejme mu, ať se mu daří a ať se v přijatelném zdraví dočká nejen synovy maturity, ale i jeho graduace.

V loňském roce, když nás občasný návštěvník a stoupův kamarád Tommy upozornil, že je na tom stoupa finančně špatně, že on mu posílá poukázky do REWE, aby si mohl nakoupit jídlo, jsme vyhlásili sbírku pro stoupu. Sitauce se stabilizovala, stoupovi začal chodit německý důchod a na dobré cestě je i ten český. Vám všem, kteří jste přispěli, patří naše velké poděkování, že jste otevřeli svoji peněžnku. Máte dobré srdce! Tímto končíme „sbírku stoupa“. Ještě jednou – díky!