To jsem nevymyslil já, to už takhle napsal Jan Werich. V padesátých letech se na Barrandově nějaký iniciativní blb splašil a zavedl filmařům a hercům píchačky a pracovní výkazy, stejně jako to měli dělníci ve fabrice. Nu a milý Werich s pečlivostí sobě vlastní sepsal úchvatný pracovní výkaz: 8:00 nástup do práce, otevření psacího stolu; 8:05 položil čisté papíry na stůl, ořezal tužku a začal přemýšlet; 8:05 - 11:15 přemýšlel; 11:15 dostal nápad; 11:15 - 11:32 napsal dobrý nápad na čistý papír; 11:33 přečetl po sobě napsaný nápad; 11:34 zjistil, že nápad je mizerný; 11:35 zahodil napsané do koše a připravil další čistý papír; 11:36 - 12:48 přemýšlel o dalším nápadu; 12:49 dostal nový nápad; 12:50 chtěl nový nápad zaznamenat na papír, ale musel jít na záchod; 12:51 - 12:59 na záchodě (cestou na záchod odmítl jít na oběd a tím ušetřil vzácnou pracovní dobu!); 12:59 návrat ze záchodu. Při té příležitosti zjistil, že napadnutý nápad zatím zapomněl; 13:00 - 13:25 vzpomínal, co ho napadlo od 11:36 - 12:48; 13:26 napadlo ho něco jiného, … atd. atd. Zkrátka, když blbost, tak s grácií.

Pokračování

Pokud někdo před týdnem propásl historický okamžik, kdy článek Fotografická jízda odbočkou, část první přinesl nejhorší fotografie v historii ŽelPage, má nyní ještě jednu příležitost. Zde je druhá a zároveň poslední várka fotografií neméně pochybných kvalit. To je přece také historický okamžik, který se už sotva bude opakovat. Už v první části mého fotografického divadla jsem uvedl, že i ta nejblbější fotografie je vždy něčím zajímavá a když nic jiného, tak se většinou dá nějak "okecat". Bývaly časy, kdy fotograf vzhledem ke konstrukci přístroje a cenám filmů i pozitivů musel hodně popřemýšlet, co, kde, kdy, jak a zda vyfotografuje. To mimo jiné vedlo k tomu, že si z toho okamžiku fotografování i sem tam něco zapamatoval. A i to bylo jedním z motivů tohoto článku o dvou částech.

Na úvodním obrázku se kolem Okřešic se v dubnu 1991 do České Lípy žene liberecká 743.005 s osobním vlakem 6106 (Liberec - Lovosice). Neuvěřitelná souprava opravdu čítá šest vozů.

Pokračování

Tenhle článek je výjimečný hned dvakrát. Za prvé, ještě nikdy nikdo nezveřejnil sbírku tak mizerných fotografií, a za druhé fotografem je individuum s pošetilou umanutostí hlásající, že kreslí. To je sice svatá pravda, ale pětatřicet let se toulat podle kolejí a nefotografovat, to by nevydržel ani ten nejzarputilejší odmítač.
Tak já to tedy protentokrát jednou vezmu odbočkou, místo kreseb tady budou fotky a slibuji, že hned jak se vypovídám, vrátím se ke kreslení a vlaky fotografovat nebudu. Abych nadále financoval fotografování na klasický film, na to jsem moc velkej škrťa a digitální tvorba mě pranic neláká. Ostatně ani foťák bych si nejspíš koupit neuměl, vždyť dosud jsem všechny dva dostal.

Pokračování

V pátek 25. května 1979 šerif děčínské průmky nějak zaimprovizoval či co, zkrátka počínajíc pátou vyučovací hodinou, dějepisem, vyučování najednou nebylo. Osiřelé študáctvo se z ústavu na Letné organizovaně rozprchlo a já se tetelil blahem, že konečně jednou pojedu domů „kufrákem“, motorákem v půl druhé, byť zrovna dnes přecpaným internátní mládeží dychtivou zase po týdnu mamince sežrat štrúdl.

Pokračování

Po takřka čtyřech měsících přehrabávání všelijakého drážního harampádí a hledání něčeho stravitelného pro ŽelPage jsem potkal otázku, a ta se zákeřně zeptala: „Tak holoubku, co že to bylo nejvděčnějším tématem těch tvých všelijakých železničně se tvářících obrázků? Lokomotivy? Vlaky? Mosty, nádraží, nebo mámivé křivky kolejnic?“ Na tiskovou mluvčí jsem se zatím nezmohl. „Ale jo“, odpověděl jsem tedy hrdinně, „od každého řečeného tak trochu. Pohříchu často ovšem jsouc to zakukleno do nějaké nepravosti, podivnosti, rošťármy, vylomeniny, nesmyslu, neřkuli až politováníhodné ptákoviny.“Od fotra s bezmála pěti křížky na krku by už člověk zpravidla čekal trochu důstojnosti a serióznosti, s níž by hříšné obrázky mládí zkušeně zapřel a místo nich na základě propracované markentingové studie obecenstvu podstrčil to nejexkluzívnější, co ve výše zmíněném harampádí našel.

Pokračování

Ponechat v sousedství elektrických lokomotiv bez dozoru individuum, jehož elektrotechnická kvalifikace počíná a záhy také končí někde u ebonitové tyče s falešným liščím ohonem, je dost na pováženou. Dotyčné individuum sice před čtvrtstoletím na strojní fakultě zvládlo zkoušky z klasické elektrotechniky a dokonce i z mikroelektroniky, ale tomu se váha moc udělit nedá, neb študácký bůh, bolestně zaštkav, odvrátil tehdy raději tvář. Z úrovně piliňáka jsem v elektrotechnice za poslední čtvrtstoletí sice moc vzhůru nepokročil, nicméně oplývaje odvahou, svobodou projevu a několika obrázky elektrických lokomotiv, nevidím překážek, proč bych nemohl lidstvu přinést pár chvil zábavy. Vždyť komu od kolejí by aspoň občas neučarovaly zdvižené sběrače, houštiny trakčního vedení a odfukování kontrolérů nebo tyristorové popěvky škodováckých „tramvají“?

Pokračování

Největší most, k jehož stavbě jsem se kdy přimotal, sestával ze tří rozbitých europalet, pohozených po dvou prknech přes rygol na stavbě kamarádovy zahradní boudy. Technicky a esteticky nic moc, ale ta pýcha, když jsem po něm supěl s kolečkem! To já, člověk, pokořil přírodu a obelstil gravitační zákony! Cítili snad stavitelé prvních železničních mostů něco podobného? Na rozdíl ode mne mosty uměli projektovat či stavět, ale jen s tím asi nevystačili. Vždyť jak by vypadal most bez fantazie, most bez klukovské hravosti, most bez chlapské ješitnosti, most - s odpuštěním - bez inteligence? (Poznámka pragmatikova: no, blbě. Asi jako ona 1093 metrů dlouhá industriální estakáda z prefabrikovaných nosníků u Bíliny, co převáděla nějaké dopravníky a na obou koncích ústila jaksi do ničeho).

Pokračování

Všiml jsem si, že nejčastějšími oběťmi mých již promlčených výtvarných trestných činů kategorie „motorové lokomotivy“ bývali všelijací „brejlovci“ a „mračouni“. Inu, jakpak by ne; vždyť v osmdesátých letech červené lokomotivy, mající ceduli T 478 + něco, vozily rychlíky a osobní vlaky skoro všude mezi Chebem a Medzilaborci, a tratě, kde se jim do toho pletl nějaký jiný „diesel“, by moc dlouhý výčet netvořily. Ale o tom v prvním plánu řečnit nechci a proto začnu záludně nevinnou otázkou z vedlejší koleje: co mají společného řady T 478.1, T 478.2, T 478.3 a T 478.4, pro mladší čtenářstvo tedy všechno od 749 až po 755? Všechny potencionální odpovědi jsou nepochybně správné, ale já přidám ještě jednu navrch: hrozně blbě se kreslí.

Pokračování

… Tak buď ideově hluboce nesouhlasí s přednášenou látkou (což se ve škole stává, byť tam už nestraší předměty typu branná výchova či dějiny mezinárodního dělnického hnutí), nebo jej pedagog nedokáže zaujmout, nebo – a to byl můj případ – je jinak skvělý učitel nedostatečně bdělý a ostražitý, tudíž neodhalí, že při jeho hodině nezbedný študák kreslí po pijácích lokomotivy. Omluvou budiž fakt, že se tak dělo na děčínské strojní a ještě k tomu dopravní průmyslovce, nebo později na Nositelce řádu práce (dnes Technická universita) v Liberci, tudíž tematika kreseb nebyla duchu obou vzdělávacích ústavů zase tak vzdálena. Ostatně neukáznění spolužáci za podobných okolností často kreslívali také a jejich výtvory bývaly rovněž svérázné, ač tematicky diametrálně odlišné.

Pokračování

Chmelnice jak cyp, k ní přitulená osada vlnitě plechových česaček, v katastrálně příslušné vísce buď papundeklová ubytovna či rozvalina ukradeného velkostatku, uvnitř trubkové kavalce ukořistěné wehrmachtu, stavební četou místního JZD zřízená jedna sprcha a družstevním zásobovačem zakoupené jedno mýdlo s citronovou vůní za 2,50 Kčs; to vše pro dvě stě bezstarostně mladých mužů a několik desítek těch nejotrlejších děv. Všude dobře, v hospodě nejlépe. Nějak tak to vypadalo v Kněževsi, Bukově, Dušníkách, Počáplech, Hořesedlích, Pnětlukách, Vrbičanech i Milostíně. Všechna tahle místa mi životopis obohacovala v době, v níž byli středoškoláci tou nejlevnější pracovní silou a kdy vysokoškolák bez „chmelu“ pomalu ani nemohl ke státnicím.

Pokračování

Víc než čtvrt století mi po skříních vegetují všelijaké obrázky a spisky, jsouce na světlo vytaženy možná dvakrát-třikrát ročně. To tehdy, když, nemaje sbírky vzorně evidovány prostřednictvím moderních informačních technologií, zase něco v binci hledám. Když už jsem to tedy zase jednou vyhrabal, napadlo mě: co takhle místo dalších desetiletí silážování ty obrázky nabídnout lidstvu? Mezi veřejností ještě mohou být jedinci, jimž možná nebude vadit, že obrázky nejsou fotografiemi; že jsou nedokonalé, nepřesné, občas nevěrohodné a často i naivní. Černý kuličkový fix a pastelky za 11 Kčs, jejichž výsledkem je jásavá modř lokomotivy a nezdravě pastelová zeleň všude kolem, by profesionálnímu výtvarníkovi nejspíš způsobily trvalé zdravotní následky. Budiž ale výmluvou, že cílem těchto kreseb nebyla výtvarná dokonalost ani v tom nejmenším. Kdepak, původci i průvodci obrázků zároveň byly tříválcový valčík, vůně horkého strojního oleje a nepoddajné chomáčky páry, vířené spěšným vlakem 911, ženoucím se z České Lípy do Polabí.

Pokračování