… Tak buď ideově hluboce nesouhlasí s přednášenou látkou (což se ve škole stává, byť tam už nestraší předměty typu branná výchova či dějiny mezinárodního dělnického hnutí), nebo jej pedagog nedokáže zaujmout, nebo – a to byl můj případ – je jinak skvělý učitel nedostatečně bdělý a ostražitý, tudíž neodhalí, že při jeho hodině nezbedný študák kreslí po pijácích lokomotivy. Omluvou budiž fakt, že se tak dělo na děčínské strojní a ještě k tomu dopravní průmyslovce, nebo později na Nositelce řádu práce (dnes Technická universita) v Liberci, tudíž tematika kreseb nebyla duchu obou vzdělávacích ústavů zase tak vzdálena. Ostatně neukáznění spolužáci za podobných okolností často kreslívali také a jejich výtvory bývaly rovněž svérázné, ač tematicky diametrálně odlišné.

Prováděje podvratnou činnost za rameny spolužáka přede mnou a přirozeně si nemoha po lavici rozložit potřebné předlohy, bezstarostně jsem tvořil "od boku", po paměti, a podle toho to také často vypadalo. Ve školních škamnech také dost dobře nešlo otevřít lahvičku s tuší a ohánět se kreslicím perem v násadce, takže pracovní potřeby byly vysloveně sociální a rovnaly se tomu, s čím se do sešitu zrovna psalo. Ke kreslení posloužily listy, pohotově vytěžené z nejbližšího sešitu; že byly linkované, to jsem neshledával závadným (dokonce jsem si časem zvykl a dlouho pak kreslil právě a jen na takové listy). Nemohu si na tomto místě odpustit drzou poznámku, že tehdejší kvalita obyčejného papíru, plnicích per (zvláště těch nejproletářštějších za 2,60 Kčs), inkoustu i náplní v propiskách byla s dneškem naprosto nesrovnatelná a často o několik řádů vyšší.

S odstupem doby „školní“ kresby dělím do tří základních skupin. V té první (nejstarší) jsou odezvy na to, co jsem v Děčíně či jinde na nádražích vídával, v té druhé (novější a nejpočetnější) jsou pak všelijaké variace na téma „co by bylo, kdyby bylo“ a patří sem nepřeberné množství podařených i dojemně naivních návrhů nových či všelijak upravených lokomotiv. Konečně v té třetí, početně nejslabší skupině, jsou výtvory z dlouhé chvíle študákovy, kresbičky nenáročné myšlenkou i provedením.

Seznámivše se s tvary, provedením, parametry a nasazením většiny těch nakreslených vozidel, dost pravděpodobně by se profesionální konstruktéři, ergonomové i běžný provozní ajznboňácký plebs rozdělili do dvou skupin. Jedni by byli odvezeni do blázince na pokyn lékaře hned. Druzí by se tamtéž dostali krapet později na příkaz soudu, rozhodujícím o trestu za vraždu autora obrázků. Jelikož kapacita blázinců v České republice je omezena jak prostorově, tak finančně (navíc rozpočet ministerstva zdravotnictví čekají škrty vlivem krize), doporučuji čtenářstvu ještě před vstřebáním tohoto článku přesvědčiti se, zda zásoba uklidňujícího alkoholu a jiných tišících prostředků jest dostatečná.

Mí dávní učitelé až na velice vzácné výjimky již léta neučí, pročež doufám, že se nad mojí troufalostí dodatečně nepohorší; ostatně ani já už si většinou nevybavuji, s výukou jakého předmětu který obrázek korespondoval a který pedagog by se tím pádem mohl cítit pokořen. Všem pokořeným se zde po desetiletích dodatečně omlouvám, a jelikož jsem v naší oduševnělé legislativě nenašel, s jakou zpětnou platností může být dle školního řádu provinivší se student potrestán, s trochou nejistoty zde předkládám výběr „školních prací“ z let 1979 až 1989. Při nejhorším jsem ochoten kajícně stokrát napsat: „Nemám při vyučování kreslit lokomotivy“ a nechat to podepsat manželkou.

Potkat v letech 1978 nebo 1979 v děčínském nádraží či depu alespoň jednoho ze dvou kyklopů bylo naprosto všedním zážitkem. O realitě jejich nepříliš úspěšného provozu neměl šestnáctiletý pozorovatel nejmenšího tušení; byly pěkné, výkonné, uměly jezdit stočtyřicet, tak proč by se časem nemohly, už jako sériové lokomotivy, objevit třeba na rychlíku 696 z Liberce do Chebu, jímž vážený pozorovatel dojížděl do školy… Takže poněkud vybledlá T 499.0023 (čtu-li dobře) vyjíždí z České Lípy směrem ke Stružnici (kresba plnicím perem a tužkou, jaro 1979).

Roku 1979 to věru nevypadalo na to, že přes Děčín budou jezdit transevropské expresy, jak hrdě naznačuje motorová jednotka s optimistickým znakem TEE a poctivě kryšpínovským inventárním označením M 297.4005, nějakou tehdejší československou konstrukci moc nepřipomínající. Fleky v rozích papíru jsou od izolepy, jelikož tento výtvor (ostatně, jako i některé další z dnešního článku) několik let zdobil stěnu dětského pokoje, čemuž odpovídá i notně pobledlý inkoust (kresba plnicím perem a tužkou, 1979).

Zajímavá idea přestavby elektrického vozu EM 488.0 na motorový vůz. Proč, to nevím. Snad už mne tehdy omrzely staré dobré M 262.0, jimiž jsem každé odpoledne jezdíval z Děčína domů do Lípy (to jsem netušil, že tu budou jezdit ještě další čtvrtstoletí). S neodmyslitelnými a tehdy nenahraditelnými balmy by načrtnuté vozidlo vytvořilo vskutku impozantní soupravu (kresba perem, tužkou a fixem, 1980).

Vysloveně oddechový obrázek, prostě jen tak, aby nadějný studentík nevyšel ze cviku a zároveň nějak plnohodnotně využil čas, když už se tedy do ústavu musel ráčiti dostaviti. Kdo ví, co to bylo za předmět, že podnítil vznik jakoby francouzské elektrické lokomotivy. Podobné lehké „ideové náčrtky“ občas mívaly pokračování v podobě nějakého reprezentativnějšího díla (kresba černým kuličkovým fixem, 1980).

Bez předlohy pořízený „nulkový albatros“ a „pětasedma“ na koleji vpravo (bůhvíproč s červeným terčem) ještě ujdou, hůř je na tom nelidsky klopený oblouk dvoukolejné tratě s dřevěnými pražci (pravděpodobně inspirovaný realitou někde mezi Zdicemi a Rokycany) a již dokonale mimo mísu jsou obě návěstidla. Nejsem si jist, zda jsem si ráno před náročnou cestou do školy v pověstném podmokelském bufáči „Sever“ naproti nádraží náhodou nedal jednoho Kapitána. Na druhé straně ovšem; za prvé: dynamika obrázku se mi nezdá zase tak špatná; za druhé, a to hlavně, minimálně dvě vyučovací hodiny, vyplněné intenzivní prací, se toho dne oddrobily (kresba tužkou, 1981).

Nějak podobně jsem si patrně představoval německou lokomotivu řady 05, kdyby se z ní sundalo oplášťování a uvedla by se do „normálního“ stavu. Informace, že to Němci už během války u stroje 05.003 opravdu provedli, se v socialistickém Československu ovšem sehnat moc nedala. Nemaje předlohu, alespoň jsem mašinu snaživě prokreslil, čemuž musela za oběť padnout evidentně podstatná část vyučovacího dne, prokládaná přestávkami, během nichž jsem pochopitelně na díle nepracoval (kresba perem, 1981).

Poněkud modernizovaný „pilštyk“, trochu „říznutý“ tehdy novoučkou lokomotivou T 457.0. Soudě dle řadového označení T 494.0 na boku budky, viděl to autor, nestaraje se o nějaké adhezní síly a dynamiku, velmi optimisticky. Co by na to řekli strojvůdci, konstruktéři, ergonomové a vůbec soudruzi z ČKD, nevím, nevím (kresba plnicím perem a tužkou, 1981).

Přísně „pravítková“ a neznámo čím inspirovaná kresba svérázné osminápravové motorové lokomotivy, patrně po vzoru modelových „mašinek“ opatřené čelníky s nárazníky a spol. přímo na rámech podvozků (kresba plnicím perem a tužkou, 1981).

Těžko soudit, co musel chudák kantor kdesi vpředu u tabule předvádět, že to študáka vedlo k nakreslení jakési „uherské“ lokomotivy s typickými kuželovými dvířky dýmnice, „sedmihradskou“ nástavbou komína, šípovou čelní stěnou budky a zvláštně skloněnou osou válců parního stroje. Nicméně, designéři z počátku dvacátého století by smělostí amatérského kolegy možná byli potěšeni (kresba propisovačkou, jaro 1982).

Podle všeho obrázek stvořený bezprostředně po obrázku předešlém, neboť propisovačka (mimochodem s neobyčejně kvalitní náplní) i technika jsou zřetelně totožné. Do uznávaných evropských lokomotivních škol se konstrukce s podivným, ovšem elegantním kotlem, dá zařadit jen velmi obtížně, celkový estetický dojem ale nevyznívá špatně.

Neobyčejně pohotovým matykářem zabavený, po měsíci na schůzce SRPŠ do rukou P. T. rodičovstva potupně navrácený, a mladým umělcem tudíž demonstrativně nedokončený obrázek děčínské „Lízy“ 475.179 v Portě Bohemica u Malých Žernosek, která s rychlým nákladem dne 30. března 1982 směřuje z Děčína do Prahy, pravděpodobně na nějaké filmování (kresba černým kuličkovým fixem, jaro 1982).

List ze zbytečně objemného sešitu, optimisticky nadepsaného „Výpisky povinné literatury“ posloužil v tomto případě ku snění páně študákově: „někde v Alpách“ přejíždí neduživá motorová lokomotiva po strohém viaduktu nad jakýmsi horským jezerem. To by se asi Švýcaři podivili. (kresba černým kuličkovým fixem, jaro 1981).

Patrně z nedostatku jiného papíru v zoufalství na piják vyvedený „trochu lepší brejlovec“, tentokrát dokonce doprovázen základními technickými daty a bezmeznou vírou v nový šestnáctiválec ČKD (kresba kuličkovým fixem a zelenou pastelkou, dle doporučení přednášejícího vědce určenou pro vyznačování krouticích momentů v náčrtcích z předmětu „Mechanika“, 1984).

Nevím, nevím, co by akcionáři anglické společnosti L.N.E.R. (London & North Eastern Railway) řekli na podivnou směs středoevropských a originálně autorských lokomotivních prvků, nabarvených mrtvolnou zelení (kresba černým kuličkovým fixem ve škole, dodělání pastelkami na koleji „Husovce“, 1985).

Na piják se i plnicím perem kupodivu dalo kreslit docela dobře a přitom jednoduše, jak je patrné z elegantní kresby jakési „prodloužené němky“; to jsem ještě netušil, že dosti podobnou lokomotivu, a sice řady 45, Němci skutečně měli. Pořízení takto odlehčeného dílka bylo otázkou sotva půlhodinky (kresba plnicím perem, 1986).

Zajímavě „buřtovitá“ nákladní lokomotiva je opatřena tendrem, značně připomínajícím klasické československé provedení; rovněž budka nezapře určitou škodováckou tradici. Proč má pětice hnacích a spřažených kol plné disky kol bez loukotí a odlehčení, to už nevím (kresba plnicím perem a tužkou, 1986).

Odvedl-li skener solidní práci, nezbývá, než uznat, že propiskové náplně občas bývaly neobyčejně kvalitní. Technicky poměrně zdařilá kresba poněkud modernizovaného „albatrosa“ 498.201 vznikla ze zoufalství jednou ve středu v posluchárně vojenské katedry na Nositelce řádu práce v Liberci (modrá propisovačka, podzim 1987).
V dané místnosti později vznikla také originální kresba vrtulníku Mi-24D s pohonem parním strojem, která, byvši přednášejícím soudruhem plukovníkem inženýrem kandidátem věd zabavena a pohotově identifikována jako znevažování vojenské techniky Varšavské smlouvy, málem mi zajistila dvouletou vojenskou kariéru.

Němci by proti vzhledu lokomotivy 2´C2´, připomínající jejich rekontruovanou 05.003, celkem nic moc nemuseli mít. Zmizíkovým fixem „vykreslené“ inventární číslo na dýmnici se jaksi nepovedlo, s poněkud nadmíru zúženým rozchodem předního běhounu se toho dodatečně taky už moc dělat nedalo. Nejvíce píle je evidentně věnováno pořádnému „kýblu“ na komíně (kresba plnicím perem, asi 1988).

To bych tedy docela rád viděl, kolik by tahle dvoudílná 2TE 156 nakonec vlastně vážila, když byla vysoká jistojistě pět a půl metru. Inspirací k obrázku, stvořeném během přednášky z kybernetiky, byla nepochybně návštěva v zemi, kde to, co bylo na zítra, sežrali už včera, nebo jak to heslo bylo (kresba tenkým černým fixem, podzim 1988).

Prapodivné „mikádo“ s jakýmsi poněmčeným tendrem, zapřažené k vlakovému „pseudopapoušku“ uhání po jakémsi nepříliš československém mostě. Vypadá to vysloveně na oddychovku; prostě bylo potřeba si nudnou půlhodinku jen tak zcela nezávazně vyplnit nezávazným čmáráním (kresba plnicím perem, asi jaro 1989).

Včetně šestinápravového tendru pravděpodobně nejdelší lokomotivu 2´D2´na světě stvořil amatérský výtvarník, maje za zády stěnu posluchárny, zdevastovanou nápisem „Socialistický inženýr – ideovost a odbornost“. Hnací a spřažená kola jsou sice pro jistotu předkreslena tužkou, ale jinak nutno pochválit jistou ruku a konstruktérskou odvahu (kresba plnicím perem, 1987).

Jak to tak v životě bývá, nejvíce „školních“ kreseb vniklo o hodinách předmětů tehdy „zcela zbytečných“, ale později v praktickém životě jako jedněch z mála opravdu obecně použitelných, k nimž v mém případě řadím češtinu, ruštinu a snad ještě dějepis. Při odborných předmětech typu „části strojů“ a všelijakých „mechanik“ se jakákoli „vedlejší činnost“ na dané téma moc provádět nedala; tam se kreslilo něco jiného a skoro pořád.

No, pak mělo socialistické školství k něčemu vypadat, když vychovávalo takovéhle exoty. Ale svatosvatě slibuji, že už ve škole kreslit nebudu.