Chmelnice jak cyp, k ní přitulená osada vlnitě plechových česaček, v katastrálně příslušné vísce buď papundeklová ubytovna či rozvalina ukradeného velkostatku, uvnitř trubkové kavalce ukořistěné wehrmachtu, stavební četou místního JZD zřízená jedna sprcha a družstevním zásobovačem zakoupené jedno mýdlo s citronovou vůní za 2,50 Kčs; to vše pro dvě stě bezstarostně mladých mužů a několik desítek těch nejotrlejších děv. Všude dobře, v hospodě nejlépe. Nějak tak to vypadalo v Kněževsi, Bukově, Dušníkách, Počáplech, Hořesedlích, Pnětlukách, Vrbičanech i Milostíně. Všechna tahle místa mi životopis obohacovala v době, v níž byli středoškoláci tou nejlevnější pracovní silou a kdy vysokoškolák bez „chmelu“ pomalu ani nemohl ke státnicím.

Navíc jsem byl takovej dobrej a uvědomělej vůl, že mne nikdy ani nenapadlo něco věrohodného nasimulovat, abych do zadrátovaného pole nemusel. Konec konců, bývaly tam vždycky kopce srandy, přívětivé spolužačky a třeba za čtrnáct dní na česačce jsem vydělal stejně jako středoškolský učitel s dvacetiletou praxí za měsíc. Jenom dodnes nechápu, jak jsem mohl po několik dní vydržet nepřetržitý turnus: ve čtyři ráno nástup na pole, ve dvě odpoledne sprcha, pětikilometrový pochod k nejbližšímu bahnhofu, nějakých dvě stě kilometrů vlakem sem a tam, hodinka pochodu z nejbližšího bahnhofu, v deset večer s kytarou do hospody, v půl čtvrté ráno vymáchat hlavu v lavoru a hned nato Zetor typu „Máňa“ s „babosedem“ opět zamířil k chmelnici.

Spolužačky, pedagogickým sborem stručně zvané „jednoúčelovky“, omámily jiné samce, těžce vydělané peníze většinou skončily v účetnictví socialistického pohostinství a tak mi po čtvrtstoletí z těch všech chmelů nakonec zůstalo něco dosti zvláštního, totiž železničním těsnopisem popsaných pár desítek listů v notýscích, několik nádražních fotografií a pár obrázků vlaků, tu poblíže, tu vzdáleně okolo všelijakých chmelnic jezdících.

Vlastně jen díky chmelům jsem během první poloviny osmdesátých let postupně poznal všechny tratě na Rakovnicku, Lounsku a Plzeňsku. Většina chmelových spolubojovníků o mé úchylce věděla a dozírající pedagog, vyslechnuv hlášení o dalším podivuhodně nesmyslném cíli mého odpoledního volna, pouze podotkl, že pro mne na záchytku do Rakovníka nemá čím přijet.

Bez diskuze, krušovické pivo tehdy bylo výborné, jenže po čtvrtstoletí mi z něj nezbylo nic. Zato spisů a obrázků z těch chmelově-vlakových akcí jsem doma vyhrabal ještě docela dost. Pročež, vzpomínejmež.

Z titulní stránky jednoho z „pochmelových spisů“ čiší nejen romantická opuštěnost chmelnice i kolejí za ní, ale také rozhořčenost študákovy sociálně pošramocené duše. Mezi nasazením vysokoškoláků a vězňů u Vrbičan byl tehdy rozdíl pouze v tom, že vězni nesměli pracovat na směny a před šestou ráno, poněvadž to nedovoloval vězeňský řád. Také nad pojmem „totální nasazení“ netřeba se v tomto případě pohoršovat. Můj taťka jej za svědomitého dohledu Říše absolvoval poblíž Fürstenwalde a já, o čtyřicet let později stoje v atombordelu na pomalu se sunoucím valníku a do nekonečna strhávaje palčivé a škrábavé štoky ze závěsu, jsem mu to jeho nasazení docela záviděl. Drsnost mluvy elity národní vzdělanosti by irské námořníky v přístavní knajpě donutila k slzám a marxisté by znejistěli, zda práce skutečně šlechtí.

Jednou v létě 1983 jsme se chmelnicí pročesali až k oné serpentině rakovnicko-lounské tratě pod domoušickou stanicí. To bylo pošušňáníčko, když krátce před osmou ráno ještě spící údolí pod zříceninou Pravdy zaplnil tlukot komůrkového dvanáctiválce, načež se zpoza roští vyhoupl zdický „pilštyk“ a snaživou pětačtyřicítkou vyvážel pět vozů „Bezdreva“ do sedmnácti promilí k Domoušicím! Dokonce mě onehdy zaskočil opravdovým modrým „žracákem“; na rychlíkovém páru 512 / 513 jezdíval totiž obvykle červenožlutý BRam od „Vindobony“. Kdepak je dnes „Bezdreva“ konec? Já to samozřejmě vím, ale gentleman nemluví sprostě. S tímhle vlakem ovšem jako by přestala existovat celá trať od Berouna přes Rakovník a Louny až do Obrnic. Ani ty chmelnice u domoušické vracečky už nevypadají, jak vypadaly dříve.

Z Loun do Rakovníka už v polovině let osmdesátých většinou platilo, že osobní vlak = „skleník s motorem + skleník bez motoru“, ovšem vždy ve čtyři ráno se rosou a chmelnicemi proplétal opravdový osobní vlak s opravdovou lokomotivou a opravdovými vagóny. Velikolepou soupravu ve složení služební „rybák“ plus tři „osmidveřáky“ vedl rakovnický „mračoun“, obvykle T 478.1080. Z Rakovníka tento vlak vyjel přes Kladno do Prahy a jeho souprava se po prohlídce Středočeského kraje odpoledne vracela z Berouna zase do Loun. Na poněkud idylickém obrázku jsem si tenhle vlak vysnil na jednom z mostů mezi Pustokvěty a Lašovicemi, kde se koleje vlní vzhůru podél Rakovnického potoka, provázeny zátišími borových svahů, od nichž se ozvěna starého dobrého šestiválce tak pěkně ozývala.

Kouzelnou krajinou u Závidova se v srpnu 1986 „skleník“ M 152.0284 (jeden z prvních v celočerveném nátěru se žlutým pruhem dokola) vzdaluje k Všesulovu a Rakovníku. Navzdory poněkud dezolátnímu svršku tratě by tehdy někoho z nepočetných pasažérů sotva napadlo, že tady od začátku roku 1997 najednou nebudou žádné vlaky jezdit. Nevěřím, že lidé, kteří tu zvrácenost nakonec prosadili, tratí z Rakovníka do Mladotic někdy jeli. A už vůbec nevěřím, že tady někdy byli na chmelu. Kdyby tam totiž byli, jistě by udělali všechno pro to, aby tahle lokálka z jízdních řádů už nikdy nezmizela. Nevím, co si dnes o Kralovicích jako konečné mám myslet.

Pravděpodobně nejhezčí z nemnoha tzv. «girlandových» mostů v Čechách je zavěšen nějakých 30 metrů nad říčkou Javornicí v osadě Valcha. Kdyby to někomu nešlo najít, tak je to na lokálce z Rakovníka do Mladotic mezi Čistou a Strachovicemi. Dnes už je most utopen v nezvladatelné buši, tudíž, hodlaje jej zvěčniti v plné kráse, musel jsem dějinami odkráčet hodně dozadu. Díky tomu se mi na přičinlivou perokresbu dostavila jedna z rakovnických «třistadvacítek», které zde jezdily se smíšenými vlaky ve třicátých letech. Nelze zapomenout na nefalšovanou hrdost těch umouněných a udřených chlápků, postávajících na dobových fotografiích před právě dokončenou stavbou, tak jsem to viděl v jesenickém Vlastivědném muzeu. Kdyby to šlo, nechal bych před ně nastoupit jiné chlápky. Ty, co jim na „jejich“ trati v onom sedmadevadesátém vlaky zrušili. Schválně, co by se dělo.

Zátiší se «skleníkem» na inundačním mostě u Střely v Protivci. Dokonce jsem se tehdy iniciativně vyškrábal na nedalekou skalku, abych fotografyho přístrojem zaznamenal nějaký ten projíždějící nákladní vlak. Po dvouhodinové pauze vyšlo najevo, že autor tak zcestného nápadu by rozhodně neměl mít nic společného s vysokoškolským studiem, zvláště, když současně zjistil, že si na ubytovně v Bukově vtipně zapomněl kinofilm. Konstatovav, že Alzheimer je vůl, zprvu jsem chtěl proradnou Viljou (fotoaparát, nikoli ženská) mrštit srázem dolů, ale pak jsem si alespoň načrtnul obrázek, když už jsem na tu skálu vylezl. A tak jsem žlutický M 152.0323 posadil aspoň do o něco později pořízené kresby.

Zatímco má traktorista plné končetiny práce, aby svůj stroj udržel na prudkých svazích u Milostína, vysokoškolsky téměř vzdělaní otroci na valníku rvou chmelové štoky a v zářezech buštěhradky snad v půlhodinovém sledu těžce duní vršovičtí, chomutovští a sokolovští „serjožové“, ve směru do Žatce na většině nákladních vlaků ve dvojici. Mezi nimi se občas prosmýkly šestivozové osobáky s chomutovskými brejlovci. Když ráno a večer vždy na chvilku provoz nápadně ustal, znamenalo to, že se okolo chmelnic co nevidět prožene dvanáctivozový „Thermal“ s dvojicí brejlovců. Ještě začerstva jsem obrázek stvořil vypůjčenou propiskou na umakartovém stole v „baráku“ přímo v Milostíně.

Děčínský „brejlovec“ T 478.3102 a večerní rychlík 596 Plzeň – Děčín proplouvají zadumanou krajinou u Vroutku. Zatímco vzduchem je to z plzeňského na žatecké (západní) nádraží pouhých 67 km, díky poctivě vykrouženým obloukům, uctivě se vyhýbajícím nekonečným úvalům a hřbetům na členitých rozvodích potůčků v povodích Střely a Blšanky, najede rychlík kilometrů hned 105, čímž se počátkem osmdesátých let zabavil bezmála na dvě hodinky. K dobru si zato mohl připsat skutečnost, že projížděl jednu z mála jednokolejných českých tratí, vybavených na tehdejší dobu velice kvalitní bezstykovou kolejí.

Do obrázku přenesený zážitek z 31. srpna 1986. Zatímco jsem o půl čtvrté odpoledne na nádraží v Petrohradě požíral družstevníky přidělenou svačinu, severní vítr po několik minut čarokrásně přenášel dunění dvoudobého dvanáctiválce a jekot elektromotorů, jak se ženou s nákladním vlakem od zdola z Kryr. V okamžiku, kdy hluk nabyl intenzity trub z Jericha, konečně se v oblouku za stavědlem vyřítil nikoli startující Jumbo jet, nýbrž pár na patnácté stupně nastavených sergejů, zapřažený do šestnáctivozového uhelného vlaku. Země hrozila rozskočením, když se plzeňské T 679.1597 a T 679.1569 hnaly obloukem před výpravčím, zachovávajícím služební klid, zatímco já nebyl schopen spolknout gothaj v hubě. Ti chlapi prostě nejeli 40 km/h, jak velel kulatý rychlostník (ostatně nejen tady, ale snad na polovině celé tratě Plzeň – Žatec), ale snad šededesát; ono to tam zase tolik do kopce není. Na tom prvním sergeji bylo zřetelné, že i přes jeho poněkud nezáviděníhodný původ ho ti jeho „turnusáři“ museli mít opravdu rádi. A propó, po cestě do Plzně a zpět jsme nákladní vlaky potkávali v podstatě v každé stanici a během dvou výprav jsem měl zapsány dvě třetiny inventárního stavu plzeňských sergejů.

Málokterá drážní literatura mě kdy tak nadchla, jako ve Vlastivědném muzeu v Jesenici před čtvrtstoletím přímo od autora zcela náhodně získaná knížka «Historie provozu železnic na Rakovnicku» (OMG Rakovník, 1983). Přečetl jsem jí ještě týž den večer a od té doby snad tisíckrát. Později toho o rakovnických tratích vyšlo plno, ale nezapomenutelný pan Vladimír Zuska u mne zůstane nepřekonán. Tak vida, k čemu také byly dobré ty moje chmely. Dnes by byla asi škoda, nechat kdesi ve skříni stárnout obrázek staré dobré rakouské «stošestky», ana ovšem, ve třicátých letech již coby 264.1, pílí s osobním vlakem Rakovník – Beroun podél řeky u Žloukovic. Aťsi to vypadá naivně a pateticky; tenhle obrázek nechť je vzpomínkou právě na pana Zusku.

Takhle to dopadne, když se nějaký podivín na chmelu poflakuje bez foťáku okolo Pálečku, namísto toho, aby se v souladu se všemi společenskými konvencemi v kruhu spolužáků ve vší počestnosti ožral ve vrbičanské hospodě. Jediné, co je na obrázku úplně v rychtyku (ač to není vidět), je číslo lounské (?) lokomotivy T 478.3396. Ještě jakž takž realitě odpovídá sedmivozová souprava odpoledního rychlíku 634 z Prahy přes Kralupy a Louny do Chebu, ale jinak domorodcům dávám za pravdu, že takovéhle kopce a lesy u Pálečku vůbec nejsou a taky sluníčko tady okolo páté hodiny odpoledne svítí úplně odjinud. Nicméně, splnil jsem morální povinnost a jednou provždy zaznamenal, jaké že to rychlíky ještě relativně nedávno jezdily po části Pražsko-duchcovské dráhy ve sklonech 17 promile.

O co naivnější, o to procítěnější obrázek, kterak „brejlovec“ neviditelného čísla stoupá dlouhou rampou poblíž hlásky Vlčí z Chlumčan do Vrbna nad Lesy, maje na háku šest vozů (!) osobního vlaku 9709 Cheb – Most – Praha (!). V polovině osmdesátých let jezdíval dotyčný vlak z Loun okolo půl osmé večer, čili koncem srpna ještě relativně za světla, a tudíž k tomu, abych mohl bílou tuší přičinlivě natečkovat svítící Chlumčany a Louny, a na pozadí řádně zatemnit Ranou a spol., nutno prohlásit, že už je tak říjen. Podobně bohatýrské soupravy osobních vlaků mezi Mostem a Prahou bývaly až do konce osmdesátých let zcela běžné, přestože jejich nejtypičtějším cestujícím býval, až na výjimky, vzduch.

A nakonec ještě jedna exkurze do minulosti, od rozpálených chmelnic blahodárně ochlazující a konec konců od oněch chmelů v polovině osmdesátých let ne zase tak nedosažitelná. Vždyť plzeňský «štokr» 556.0359, skoro bych řekl ikona žatecké tratě, do Kaznějova jezdil ještě koncem ledna 1981, takže molekuly z jeho sazí možná ještě polehávaly po pešuňku, když jsem se tudy v létě 1985 vozil. Nezažil jsem ho živého, tak jsem si ho aspoň jednou nakreslil, kterak vyráží z kaštické stanice do Podbořan.

Kdysi jsem si říkal, že pokud mě ze študia na Nositelce řádu práce vyhodí, tak si od dráhy koupím vechtrovnu někde u té buštěhradky a vedle si postavím miniaturní chmelnici. Vždyť s výjimkou její stavby jsem ve všem ostatním, co se týkalo chmelu, měl celkem slušnou praxi. Inu, vechtrovnu, tím méně chmelnici dnes nemám, k čemuž ovšem pohotově připojuji výmluvu, že mne ze školy tehdy nevyhodili (ačkoli by mnozí i rádi, ale to je už jiná kapitola).

A stejně, kolem správné chmelnice zkrátka mají jezdit vlaky, to mi nikdo nevymluví. A pořádné české vlaky mají jezdit podél chmelnic, není-liž pravda? Není-li, pak asi bude něco špatně. Buď zrušili vlaky, nebo je pivo na draka.

Text a kresby: Zdeněk Šindlauer