Praha — Celý letní gastronomický test je právě u konce a my bychom rádi krátce shrnuli zážitky a zkušenosti našeho redaktora, který služby a nabídku pro čtenáře magazínu poctivě testoval. Tentokrát se vyhneme hodnocení bodovému, ale spíše se na problematiku pokusíme dívat obecně. Pevně věříme, že jste si recenze užili, a do budoucna se můžete těšit na další testy, tentokrát snad již v jídelních vozech nejen JLV, ale i RegioJetu. Bude jistě zajímavé sledovat vývoj cateringu u těchto dvou subjektů. První poznatky z jídelního vozu RegioJetu jste již mohli číst v nedávné aktualitě.

JLV

Jídelní vozy, bistrovozy, bistra v SC Pendolinu a railjet restauranty jsou základními stavebními kameny cateringových služeb na železnici od společnosti JLV, se kterými cestující přicházejí ve vlacích Českých drah do styku. Co jsme ale zjistili při letním testování?

Největším kamenem úrazu je nestálost. Když pomineme fakt, že se nemůžete spolehnout na fyzickou přítomnost jídelního vozu ČD, tak je zde stále hrozba toho, že personál nebude stejně profesionální, jídlo stejně chutné, a nebo dokonce, že nebude obsahovat všechny ingredience. Naopak je nezbytné zmínit druhou stranu mince. Existují posádky, které se vám snaží pobyt v jídelním voze maximálně zpříjemnit, cítíte se v jejich přítomnosti vítáni a jídlo je velmi chutné. Prakticky se vám vůbec nechce z jídelního vozu odejít a rádi zůstanete na dezert či kávu. Dokonce ani jídlo nemusí být dokonalé, pokud obsluha předvede stoprocentní výkon.

Častým úkazem je nestálost nabídky, resp. dostatek skladových zásob jednotlivých pokrmů. Tento problém se týká především jídel ze sezonních nabídek, u kterých jsme byly svědky naskladnění hlavního jídla v počtu dvou kusu na celý obrat soupravy, a to je opravdu nedostačující. Otázkou zůstává, zdali neupravit naskladňovací product-mix a vyřadit např. jeden výrobek ze stálé nabídky. Popř. se zamyslet více nad logistikou. Např. směs na salát je u JLV balena do plastových nádob, které jsou kulaté (resp. dvanáctiúhelníkové). Tento tvar pochopitelně způsobuje nevyužité místo v omezených skladovacích prostorách. Je pochopitelné, že matice výrobků pro naskladnění není snadná na tvorbu, ale základní výkyvy se pokrýt jistě dají. Problémem je jediné centrální logistické centrum umístěné v Praze. Poměrně snadno se dá zařídit naskladňování balených výrobků (nápoje, sendviče, sladkosti) díky rozsáhlé síti prodejen v gesci JLV po nádražích v ČR. Nicméně skutečným oříškem zůstává možnost naskladňování hlavních jídel, dezertů či polévek tak, aby byly dodrženy předpisy a nebyl narušen např. chladící řetězec. Je však nasnadě, že pokud by se tato varianta zvažovala, tak jsou ve hře města jako Brno či Ostrava.

Servis a práce s lidmi jsou náročnými aspekty při práci v jídelním voze. Není snadné být několik dnů na cestě a spát po ubytovnách. Bohužel, zákazník v jídelním voze na tyto faktory nebere ohled. Čeká prvotřídní servis, milou obsluhu, usměvavého barmana a tak dále. Samozřejmostí je čisté prostředí jídelního vozu, sklo, porcelán a příbory bez zaschlých kapek vody a spousta dalších drobností. Dívali jste se někdy, jak jsou špinavé nádobky na sůl a pepř? Popř. lampičky na stolech? A kolikrát jste neměli čistý a vyžehlený ubrus? Tyto detaily však zapadají do mozaiky kladného či záporného hodnocení návštěvníka a právě ten poté šíří dále pozitivní či negativní reklamu. A v době sociálních sítí je to záležitost více než snadná, ovšem s obrovským dosahem. Neustálá školení a represivní opatření nejsou zárukou dobré obsluhy. U tak specifické práce musí mít obsluha k zaměstnání vztah, popř. být velmi zkušeným pracovníkem terciálního sektoru. Bohužel, zkušenost od JLV je taková, že kvalitní obsluhy je opravdu poskrovnu, dobré je málo, průměrné moc a podprůměrné stále ještě dost. Zajímavé je, že k tomuto trendu se začíná přichylovat i další dopravce na českých kolejích, RegioJet, ale o tom později.

Dalším problémem je technika. Plná funkčnost jídelního vozu je závislá na spoustě technických faktorů. Pokud vypadne napájení, tak s tím obsluha opravdu moc nezmůže. Ale také by neměl jezdit vůz „obutý“ (tj. ten, který při jízdě vydává otravný klapavý zvuk) s výmluvou na dlouhou dobu oběhu, než se vůz opět dostane do domovské stanice. Výpadky klimatizace, zápach v nevyvětraném interiéru či přítomná špína nepůsobí dobře. Jídelní vozy kvůli svému permanentnímu nasazení jezdí také často se zašpiněnou vnější skříní. Problém u JLV nastává při placení, kde si nemůžete být jistý, že zaplatíte např. platební kartou. Teď na trochu pozitivnější notu. Je chvályhodné, že se pravidelně obměňuje sezonní nabídka a jídelní vozy nespadají do rutiny řízek – guláš – svíčková. Možná, že by se do této oblasti dalo ponořit ještě více a pohnout i se stálými jídly – byť oblíbenými. Taktéž je pravděpodobné, že nový koncept postupně odbourává strach lidí z návštěvy jídelního vozu, pokud ovšem není zákazník zasažen nějakým neduhem z odstavců výše.

Jídelní vozy rozhodně ušly dlouhou cestu zlepšení. Ovšem dlouhá cesta je ještě před nimi a určitě nebude snadné dostat se někdy do cíle. Má JLV určeno, co je jejich cíl? Jaký je jejich jasný směr? Jaké problémy je trápí? Pevně věříme, že ano a každá návštěva bude lepší a lepší. Už kvůli zákazníkům na železnici.

RegioJet

Žlutý dopravce se až do podzimu držel jasného konceptu. Dodavateli vytvořená jídla v balení „s sebou“, kde je riziko odchylky od kvality skutečně minimální. Jde o takovou sázku na jistotu, která se pravděpodobně také vyplácí. V kombinaci s nízkou cenou a několika produkty zdarma je zde jasný rukopis cílení na českého průměrného zákazníka. Pokud neudělá chybu dodavatel, popř. pokud nedojde k selhání zaměstnance při logistickém řetězci až do okamžiku předání objednávky zákazníkovi, tak klient dostane pokaždé stejné sushi resp. pokaždé stejný těstovinový salát. Ideálním standardem by ovšem také bylo, že onen řetězec zakončí vždy stejně kvalitní stevard či stevardka. A to je poslední dobou poměrně problém.

U RegioJetu existují pracovníci, kteří i přes náročné, někdy až bojové pracovní podmínky, na sobě nenechají nic znát a fungují jako profesionálové. Jsou oním pověstným orchestrem hrajícím na potápějící se lodi. Nevyložte si toto přirovnání špatně, není to metafora ke stavu společnosti, ale spíše k tomu, že i když vypadne napájení vozu, zhasnou světla a vypne kávovar, tak tito extrémně odolní jedinci z řad obsluhy nasadí čelovky a pokračují v servisu dále, jako by se nechumelilo. Ovšem pak jsou tu tací, kteří vypadají, jako by právě přišli z nočního tahu po městě a teď se snaží přetrpět cestu z Žiliny do Prahy a spolu s nimi trpí i cestující. Celý tento růžový ekosystém poté funguje průměrně až lehce nadprůměrně ke spokojenosti klienta. Vzhledem k počtu stevardů, se kterými klient přijde do styku za svoji cestu RegioJetem je zde daleko větší riziko chyby ze strany personálu a to je důležité mít na paměti. Jako redaktor jsem velmi zvědavý, jak se ve žlutých vlacích popasují s přicházejícími jídelními vozy, kde nebude již tak snadné přinést krabičku se salátem a vidličku.

LEO Express

Dovolte mi prosím sklouznout nyní do trochu osobnější roviny a odklonit se od zatím jednotného směru tohoto dílu. Možná to bude znít jako rouhání, ale dle mého skromného názoru jsem nejmenší výkyvy v kvalitě zaznamenal u obsluhy LEO Expressu. Pokud už zde odchylka byla, tak spíše v tom dobrém slova smyslu. Při cestě třídou premium, která mi stále přijde tak trochu bez jasného konceptu (za čímž si stojím), jsem nejednou zažil servis, který byl prostě luxusní. Připadalo mi tak, že přidělený stevard dobře věděl, co zákazník v premiu chce, ale společnost samotná na to ještě nepřišla. U jedné cest, kde jsem v premiu cestoval sám, jsem byl tak nadšený, že jsem musel kontaktovat přímo ředitele, Leoše Novotného, a sdělit mu pochvalu na konkrétního stevarda, kterého mj. znáte i reklamních materiálů LE. Při cestách ve třídách business a economy je servis stálé kvality, jen málokdy se mi stalo, že personál zakolísal ve své kvalitě.

Nelze přehlédnout také trend, že kvalitní stevardi z řad RegioJetu (ale i SC Pendolina) se objevili právě v černo-zlato-zelených řadách osazenstva nejmladšího dopravce na trati Praha – Ostrava a přípojných větvích.

Ano, LEO Express možná při jarním testu nedopadl nejlépe, ale servis jako takový je zde prostě a jednoduše na vysoké úrovni. O produktech, ať už mluvíme o tarifu, či skladbě menu se to ještě úplně říci nedá, ale teplé pokrmy v premium class, ohřívané ciabatty či dezerty z cukrárny Ollies jsou rozhodně dobrým směrem, kterým by se mohl catering LE vydat.

Závěrem

Dovolte mi jako symbolickou tečku vyjádřit mé nadšení z toho, že se testovací seriály staly tolik diskutovaným tématem nejen mezi vámi, čtenáři ŽelPage, ale i ve vedení jednotlivých společností. Věřím, že tomu tak bude i nadále a třeba se právě Česká republika jednou stane zemí, která bude v této oblasti udávat směr či se zde budou dokonce nechávat inspirovat zahraniční dopravci. Neváhejte mě také kontaktovat ať už v komentářích či na veřejném facebook profilu – rád si s vámi o kvalitě služeb pohovořím.

Autorský text.