Žacléř — Je sobota 20. listopadu 2010. Probouzím se do chladného rána a dívám se na budík: 3.30. Přestože čas na něm nastavený mi dopřává ještě nějakou tu minutu odpočívat, vstávám a chystám si snídani. Hlavou se mi honí myšlenky, jak celá dnešní akce ŽelPage proběhne a především zda se na nás usměje počasí, protože v předcházejících dnech za moc nestálo. Úderem čtvrté hodiny ranní se za svitu pouličních lamp vydávám vstříc železniční stanici Beroun, odkud vyrazím prvním víkendovým osobním vlakem Os 8803 do Prahy. S dostatečným časovým předstihem přicházím k jediné otevřené pokladní přepážce a kupuji jízdenku. Ta díky In–kartě nestojí žádnou závratnou částku – vzdálenost z Berouna do Jaroměře je celých 186 kilometrů, já ale platím pouhých 88 korun. Nasedám do příjemně vytopené jednotky CityElefant, zazní zvuk píšťalky průvodčího a vlak se rozjíždí…

Cestou míjím rozzářený Karlštejn i do tmy ponořené Dobřichovice. Na pražském hlavním nádraží jsem s minutovým náskokem a zbývá mi zhruba čtvrt hodiny do odjezdu EC 345 Avala. Zabírám místo v prvním kupé nepříliš atraktivního srbského vozu ABlm, odkud během jízdy spolehlivě uslyším „zpěv“ slovenské lokomotivy řady 350. Vlak se rozjíždí o několik minut později, než by měl; zpoždění však brzy dohání a do Kolína přijíždíme dokonce s náskokem. V Pardubicích vystupuji a v soupravě R 982 se setkávám s redakčním kolegou Matoušem Danielkou. Společně pokračujeme do Jaroměře, kde pořizujeme záběry výjezdu dvou Hurvínků – M 131.1081 MBŽS a M 131.1441 Výtopny Jaroměř z místní rotundy. Souprava je poté přistavena před nádražní budovu a zajímavý výlet může začít.

Naše pozvání na zvláštní jízdu z Jaroměře do Otovic a Žacléře přijalo mnoho lidí z řad čtenářů i kolegů, kteří neodolali možnosti projet si tratě bez pravidelného provozu, které možná budou brzy zrušeny. Chtějí si pořídit neopakovatelné záběry, nebo se jen zkrátka projet historickým motorovým vozem řady M 131.1. Náš vlak je přesně v 8.05, tedy podle plánu, vypraven ve směru do České Skalice, kde nás čeká první delší pobyt, a to z dopravních důvodů. Křižujeme s Os 15407 a R 849 Úpa, jenž táhne trutnovský stroj 750.162. Oba vlaky jedou včas a většina našich cestujících si je patřičně dokumentuje.

Po úvrati ve Starkoči pokračujeme do Václavic, kde křižujeme s Sp 1747. Cestující spěšného vlaku nás s údivem sledují a naši jízdu kupodivu oznamuje i místní staniční rozhlas. Přes Náchod a Meziměstí míříme k jednomu z hlavních cílů jízdy – Otovicím zastávce. Špatný stav kolejí nás donutil výrazně zpomalit a vybavit se notnou dávkou pozornosti. Náš vlak symbolicky zastavuje těsně před otovickým zarážedlem. Trať zde dříve nekončila, ale pokračovala dále a po dvou nebo třech kilometrech překonávala česko-polskou hranici. Místní nás s nadšením vítají, ve své obci totiž už dlouho žádný vlak neviděli. Po řádném zdokumentování „dobyté“ otovické zastávky se vydáváme zpět do Meziměstí. Cestou na krátkou chvíli zastavujeme, abychom si mohli vyfotit naši soupravu na trati.

Pokračujeme do stanice Teplice nad Metují, kam přijíždíme se značným náskokem a můžeme tak využít přebytečný čas k občerstvení či dokumentování křižujících vlaků. Pod Adršpašskými skalami děláme další fotozastávku a vznikají tu krásné snímky. V Radvanicích křižujeme s Os 15761. Dalším bodem trasy je Královec státní hranice (ČR/Polsko, resp. SŽDC/PKP PLK) a také Žacléř, kde náš vlak lidé opět vítají s nadšením a obdivem. O tom, že náš jízdní řád je pouze informativní a nemůže být garantován, se mohli cestující přesvědčit na zpáteční cestě ve stanici Trutnov střed, kam dorážíme se zpožděním a někteří, bohužel, nestíhají R 856 Metuje do Prahy.

Ani to však nekazí dobrou náladu, která ve vozech panuje a tak se vydáváme přes Červený Kostelec zpět do Jaroměře, kde naše jízda končí. S čistým svědomím pak můžeme prohlásit, že se velmi vydařila a poděkování posíláme nejen organizátorům, kteří věnovali přípravě programu a všem administrativním záležitostem velkou část volného času, ale také samotným účastníkům jízdy. V Pardubicích se loučím s kolegou Matoušem Danielkou, který míří domů. V Kolíně nás opouští Jan Máca a já s organizátorem akce Michalem Šimkem pokračuji vstříc hlavnímu městu. Domů přicházím před desátou hodinou večerní a s pocitem naprosté spokojenosti ulehám do postele. Ovečky ale nepočítám — přemýšlím, kam bychom mohli vyrazit příště…

S odstupem času pak zpracovávám jednoduché a amatérské video, které můžete zhlédnout na našem YouTube kanále.