Všiml jsem si, že nejčastějšími oběťmi mých již promlčených výtvarných trestných činů kategorie „motorové lokomotivy“ bývali všelijací „brejlovci“ a „mračouni“. Inu, jakpak by ne; vždyť v osmdesátých letech červené lokomotivy, mající ceduli T 478 + něco, vozily rychlíky a osobní vlaky skoro všude mezi Chebem a Medzilaborci, a tratě, kde se jim do toho pletl nějaký jiný „diesel“, by moc dlouhý výčet netvořily. Ale o tom v prvním plánu řečnit nechci a proto začnu záludně nevinnou otázkou z vedlejší koleje: co mají společného řady T 478.1, T 478.2, T 478.3 a T 478.4, pro mladší čtenářstvo tedy všechno od 749 až po 755? Všechny potencionální odpovědi jsou nepochybně správné, ale já přidám ještě jednu navrch: hrozně blbě se kreslí.

Pokračování

… Tak buď ideově hluboce nesouhlasí s přednášenou látkou (což se ve škole stává, byť tam už nestraší předměty typu branná výchova či dějiny mezinárodního dělnického hnutí), nebo jej pedagog nedokáže zaujmout, nebo – a to byl můj případ – je jinak skvělý učitel nedostatečně bdělý a ostražitý, tudíž neodhalí, že při jeho hodině nezbedný študák kreslí po pijácích lokomotivy. Omluvou budiž fakt, že se tak dělo na děčínské strojní a ještě k tomu dopravní průmyslovce, nebo později na Nositelce řádu práce (dnes Technická universita) v Liberci, tudíž tematika kreseb nebyla duchu obou vzdělávacích ústavů zase tak vzdálena. Ostatně neukáznění spolužáci za podobných okolností často kreslívali také a jejich výtvory bývaly rovněž svérázné, ač tematicky diametrálně odlišné.

Pokračování

Chmelnice jak cyp, k ní přitulená osada vlnitě plechových česaček, v katastrálně příslušné vísce buď papundeklová ubytovna či rozvalina ukradeného velkostatku, uvnitř trubkové kavalce ukořistěné wehrmachtu, stavební četou místního JZD zřízená jedna sprcha a družstevním zásobovačem zakoupené jedno mýdlo s citronovou vůní za 2,50 Kčs; to vše pro dvě stě bezstarostně mladých mužů a několik desítek těch nejotrlejších děv. Všude dobře, v hospodě nejlépe. Nějak tak to vypadalo v Kněževsi, Bukově, Dušníkách, Počáplech, Hořesedlích, Pnětlukách, Vrbičanech i Milostíně. Všechna tahle místa mi životopis obohacovala v době, v níž byli středoškoláci tou nejlevnější pracovní silou a kdy vysokoškolák bez „chmelu“ pomalu ani nemohl ke státnicím.

Pokračování

Víc než čtvrt století mi po skříních vegetují všelijaké obrázky a spisky, jsouce na světlo vytaženy možná dvakrát-třikrát ročně. To tehdy, když, nemaje sbírky vzorně evidovány prostřednictvím moderních informačních technologií, zase něco v binci hledám. Když už jsem to tedy zase jednou vyhrabal, napadlo mě: co takhle místo dalších desetiletí silážování ty obrázky nabídnout lidstvu? Mezi veřejností ještě mohou být jedinci, jimž možná nebude vadit, že obrázky nejsou fotografiemi; že jsou nedokonalé, nepřesné, občas nevěrohodné a často i naivní. Černý kuličkový fix a pastelky za 11 Kčs, jejichž výsledkem je jásavá modř lokomotivy a nezdravě pastelová zeleň všude kolem, by profesionálnímu výtvarníkovi nejspíš způsobily trvalé zdravotní následky. Budiž ale výmluvou, že cílem těchto kreseb nebyla výtvarná dokonalost ani v tom nejmenším. Kdepak, původci i průvodci obrázků zároveň byly tříválcový valčík, vůně horkého strojního oleje a nepoddajné chomáčky páry, vířené spěšným vlakem 911, ženoucím se z České Lípy do Polabí.

Pokračování