Hrklo ve mě jako v pendlovkách. Ne když jsem se to dozvěděl, to ne, to jsem věděl dopředu. Ale když jsem si uvědomil, že už to přišlo, a že to bude na mně. Tak jsem jen tiše doufal, že se kolegové vycajchnují a ukážou něco, z čeho se bude dát vybírat. Brejlovec ze stromu u Vrchosušic nebo peršing v Klučově je sice takové hezké, ale nikoliv originální téma. A já mám rád především originalitu. Ovšem budu to muset vzít trošku zeširoka, za poslední rok, a zkusím připomenout to zajímavější z toho, co jsme tu už měli.

Když to vezmu historicky, první fotka za poslední rok, která mě něčím opravdu zaujala, je „V zajetí temnoty“ od Jakuba Svobody. Kompozičně velmi zdařilá, námětem ne až tak otřepaná a zpracováním zcela na úrovni.

Původně jsem si říkal, že to tam schválně nebudu dávat, ale nedá se nic dělat, Duhyho mosty z dronu jsou zajímavé. Jednak ten u Jezernice ale po tom i (skok v časové ose) …

 

Další fotkou, která mě zaujala, je 350.019 od Martina Mačangy. A to tím, jaké podmínky jsou na ní zachyceny. Tohle není něco, co každý fotí a čeho má každý plné šuplíky. Ve světě železniční fotografie bohužel nezvyklá kombinace protisvětla a mlhy, ovšem o to víc poutavá.

Jestli mlha v protisvětle byla poutavá, tak další fotka je jako z jiného světa a takhle nějak si představuji Fotografii s velkým F. Tou by Petr Holub určitě oslovil i lidi, kteří nejsou praštění kolejnicí.

Trojici kouřně-mlžných snímků uzavře z mého pohledu velmi jednoduše pojatá fotografie od Jana Zelendy. A v jednoduchosti je síla.

 

Bylo by chybou nezmínit triptych od Martina Mačangy s herkulem 761.002 v hlavní roli. První snímek nepůsobí na první pohled nijak výjimečně, ovšem v kombinaci s dvěma zbylými dává jednoznačně najevo, že pohotovost a pružnost je jednou z hlavních devíz každého fotografa. [druhý snímek], [třetí snímek]

 

Telené čelovky mám rád, to je o mně asi známo. Tady se ale topičovi povedl přímo husarský kousek, najít místo takové, kde trať nahoře ubíhá až do vrcholu snímku. Absence oblohy a naopak vedení trati prakticky přes celý záběr podtrhuje symetrii, tolik typickou pro podobné záběry. U stejného autora zůstanu a připomenu jeho zátiší s rybářem. Při fotografování je dobré také občas odpoutat svou pozornost od vlaku jako takového a hledat kompoziční souvislosti. Samozřejmě je k tomu zapotřebí trošku toho štěstíčka, aby zrovna rybář seděl tam, kde stojí, ale o to přeci jde. A pak to vymyslet a nakomponovat, aby to ladilo.

 

Možná jste si stačili všimnout, že celý svůj výběr směřuji do nějakého závěru. Další fotka do něj tak úplně nezapadá, protože je docela prvoplánová, ale okolnosti a detaily mně přesto přesvědčily, že by se v tom výběru objevit měla. Protisvětlo a obzvláště to západové je relativně nenáročná disciplína, přesto se to zde povedlo na výbornou, hlavně tedy kvůli těm detailům okolo.

Skokanem roku by se mohl stát Jan Zelenda, který se v tomto článku opakuje několikrát, a u této fotky mě opět zaujala pohotovost, s jakou autor využil příležitosti. Jdete kolem dveří a slunce je na druhé straně. Ale fotograf má vždy jednu nohu ve třmeni, jak se říká.

 

… (skok v časové ose) ten v Jirkově. Ano, je to fotka z dronu, čili se nabízí, aby to bylo zajímavé už jen tím, že to je naprosto jiný, neznámý pohled, alespoň dosud, ovšem celkové podmínky fotografii rozhodně přejí. A je to fotograf, který využije možnosti techniky a najde to správné místo, kde to na fotografii bude dobře vypadat.

Ovšem celkovým vítězem se stává snímek od Ušopleska, Stroj času. Tato fotografie je jednoduchá, přesto ne zcela tradiční a s ohledem na věk a dosavadní úspěchy autora jsem nemohl volit jinak. Jestli tohle fotí patnáctiletý šotograf, tak kde jsou vaše fotografie?

 

Určitě jste si všimli, že můj výběr vůbec neobsahuje tradiční bardoty na Pacifiku nebo banány od Nové Vsi, o Bezpráví nemluvě. Já mám totiž rád tvořivost. No, u těch fotek z dronu, kde jste omezeni ohniskem aparátu a i jeho technickými možnostmi, se fotografova tvořivost omezuje jen na výběr místa, jak jsem už psal. Ovšem u ostatních záběrů je zjevné, že fotograf ovlivní daleko víc, než jen to, odkud ten záběr pořídí.

Samozřejmě, naprostou většinu fotografií v galerii tvoří právě ty Nové Vsi, Klučovy, Libice a Svárovy. Ale ta špetka, to procento opravdu netradičních záběrů, to je to, čím bychom se všichni měli inspirovat. Každý má svůj rukopis, nebo ho časem získá, ale netradiční záběry a především ty nešablonové jsou to, co vystupuje nad průměr. Jakkoliv je ten průměr kvalitně a řemeslně zpracován.