..: Pravidelný příjezd: 19:22 :..

Čekání cestujících odřeknutého SC 513 na NAD, 24.1.2010, foto: Kristýna Pravdová25. ledna 19:42, Ostrava — „Zabalená v dece, s ponožkami na nohách, svařákem vedle sebe a s kruhy pod očima, sedím doma a snažím se přesvědčit své tělo, že už může začít produkovat teplo…“

Letošní zima železnici nepřeje. Kromě obvyklých překážek ve formě technických závad a nehod na přejezdech vlakovou dopravu sužuje i velmi nepříznivé počasí. Všechny tyto faktory mají za následek situaci, která před týdnem postihla provoz na 3. koridoru – a když se k nim připojí ještě sebevrah a poruchový autobus náhradní dopravy, začne se odehrávat scénář, jaký minulou neděli zažila i naše čtenářka Kristýna Pravdová při večerní cestě z Prahy do Ostravy. Posádka pendolina, kterým jela, přitom v ten den potkala pouze drobné potíže v žst. Rudoltice v Čechách, kde ráno nákladní vlak strhl trolej a zůstal stát na třebovickém zhlaví. O to víc mimořádných událostí čekalo na večerní obrat SC 513, jenž svou jízdu nakonec ukončil již v Hranicích na Moravě s 205 minutami zpoždění. Ani to ale pro mnohé cestující nebyl konec zážitků, o něž nikdo z nich nestál…

Zpoždění vlaku SC 513, 24.1.2010, foto: Kristýna PravdováNejdříve před půl pátou mezi Poříčany a Úvaly selhalo zabezpečovací zařízení; asi čtvrthodinu nato přejel R 877 člověka sedícího na kolejích mezi Řečany a Zábořím nad Labem. Díky takto získaným 90 minutám zpoždění pak pendolino potkala čerstvá výluka prasklé traťové koleje za Českou Třebovou. Vyhlídky na úspěšný dojezd do Bohumína se definitivně rozplynuly ve 21:10, kdy R 746 srazil člověka u Suchdola nad Odrou, kterým má SC 513 běžně projíždět již ve 20:08.

24. ledna 17:26, Praha hlavní nádraží — Sedím v pendolinu, SC 513, a zadýchávám okno se slovy: „Mám tě ráda“. „Vážení cestující, vítáme vás ve vlaku……Sehr geehrte Damen und Herren……“ – odjíždíme na minutu přesně. Otvírám knihu a vracím se zpět do smutného osudu Ivana Děnisoviče. Mínus 35? Taková kosa – to by chcíp i pes! Prochází slečna průvodčí a kontroluje mi jízdenku. I mně byl věnován úsměv se zvednutým obočím. Kristýna se stěhuje poté, co si ke mně nikdo nepřised. „Tak jak ses měla?“ moje první otázka. – „To víš, nebylas se mnou, tak nic moc,“ dostane se mi milé odpovědi. „Je tu horko, že? A to se nedá otevřít ani okno. Snad to potom vypnou.“ Postupně svlékáme mikiny a dvojité vrstvy ponožek.

18:00, pole - asi 18 km za Českým Brodem — „Vážení cestující, zastavili jsme z důvodu smrtelného zranění na trati. Plánovaná doba zdržení bude asi 40 minut,“ hlásí slečna průvodčí. Po 20 minutách se začínáme pozvolna posunovat. V Moravanech bylo naše zpoždění již čistých 90 minut. Tou dobou jsme měli přijíždět do Ostravy. Alespoň nám vrátí peníze za místenku. Pomocí výpočtů s použitím milovaného vzorečku v = s/t zjišťujeme, že pod 60 minut zpoždění nestáhneme. Projíždíme Zábřehem na Moravě. „Teď už to musí být v pohodě,“ pomyslím si. Vyjíždíme z Olomouce. Ještě hodina. Do desíti bychom mohly být doma.

SC 513, Hranice na Moravě„Vážení cestující, zastavili jsme opět z důvodu smrtelného zranění na trati. Plánovaná doba zdržení bude asi 30 minut.“ V mžiku se cestující rozdělují na tři pomyslné tábory: jeden se směje absurdní situaci, druhý zjišťuje, jestli stihnou přípoje, a třetí běží do jídelního vozu na řízek se salátem. Přidávám se ke třetímu, ale odcházím jenom s horkou čokoládou. „Slečny, uvědomujete si, že kdyby tady začalo hořet, že se ani nedostaneme ven?“ křičí na nás chlapík, který se začal posilňovat alkoholem už po první smrtelné nehodě.

Marketingový bonus pro cestující zpožděného SC 513, 24.1.2010, foto: Kristýna Pravdová„Dobrá zpráva pro kuřáky. Před jídelním vozem otevřeme jedny dveře. Prosíme cestující, aby se zdržovali v blízkosti vlaku,“ ozve se z repráků. Slečna průvodčí pobíhá po voze a tik v jejím obočí nasvědčuje tomu, že stres jí neprospívá. Mezitím, co dostáváme „marketingové bonusy“ v podobě vychlazených plechovek Coca-Coly, její kolegyně křičí do telefonu Nokia 3510i: „Autobusy? Za 20 minut? Dobře, děkuji, půjdu to vyhlásit.“ Za minutu se ozve hlášení, které nás donutí zvednout se z našich teplých míst, posbírat věci kolem sebe, sebrat kytaru a odebrat se ven, čekat na záchranu. Mezi prvními jsme se draly do nádražní haly, kde už stáli cestující z ostatních vlaků, které se zde zasekly o něco dříve.

22:16, Hranice na Moravě — Tlačíme se ven před nádražní budovu, abychom chytly místo v autobuse. Krom toho, že je zima, jsme v poho. To nejhorší už máme za sebou.

Uplynula půlhodina a autobusy tady ještě nejsou. „Chcete někdo jet na Svinov?“ křičí paní v kabátu a kozačkách přes dav, „Když budeme čtyři, vyjde to jednoho jenom na tři sta.“ Obzvlášť zmrzlí jedinci nasedají. „Nepojedem, teď už musí přijet. Nevysolíme přece tolik za taxi!“ říkáme si. Už tady na mrazu stojí skoro celé Pendolino.

„Pojď, Kiki,“ chytám Kristýn za ruku a táhnu ji dolů po cestě. - „Co je?“ nechápe. Snažím se jí vysvětlit, že jsem zaslechla průvodčí, jak se do mobilu rozčiluje, že se busy nahoru nedostanou a my musíme jít na autobusák. Vypadá to jako před válkou, když se lidé ženou do supermarketu a snaží se sehnat co nejvíc cukru a konzerv. Nikde žádný autobus.

Cestující SC 513 čekají v žst. Hranice na Moravě, 24.1.2010, foto: Kristýna Pravdová22:25, Hranice na Moravě – autobusové nádraží — Je opravdu zima. Na dnešní noc hlásili -20°C. Snad už nebudeme čekat dlouho. Víc si toho na sebe navléct nemůžeme, a to už teď přes dvoje ponožky necítím prsty na nohou. Taxíky a policie kolem nás krouží jako hladoví supi.

22:58, Hranice na Moravě – autobusové nádraží — Umrzáme!!! Slečna průvodčí se konečně dovolala na dispečink potom, co jí dvakrát položili telefon. Autobusy by tady prý už měly být. Nikdy mi taková zima nebyla. Myslím, že se nyní dokážu více ponořit do díla A. Solženicyna. Skupina lidí se znenadání sebrala a šla zpátky k vlaku. Zase nějaký šum, vlaky prý zase jedou.

Výpravčí pobíhá tam, zpátky a jeho kolegyně na něj křičí, ať „ty lidi!“ pošle zpátky. „Jaký lidi? Vy tu ještě čekáte?“ ptá se zmateně. Asi ve čtvrt na dvanáct přijel dvoupatrový autobus. Konečně! Sednout si do té ledárny ale bylo ještě horší, než stát venku. Předtím jsem se mohla alespoň hýbat. Teď jsme měly místo nohou a rukou kusy ledu. Vychytaly jsme místa dole u stolečku. Autobus byl narvaný. Trvalo dobrých deset minut, než se nacpali všichni, kteří nedoufali v další autobus. Těšila jsem se, až topení začne hřát a bude tepleji.

Čekání cestujících odřeknutého SC 513 na NAD, 24.1.2010, foto: Kristýna Pravdová„ZASTAVTE, OTEVŘETE DVEŘE!“ ozvalo se zezadu. Začalo hořet topení, což zapříčinilo, že se začal valit dým. Jak je ten den dneska vtipný, napadlo mě. „Co je?“ zeptala se Kikina, která seděla zády. Naštěstí řidič včas pochopil, dveře otevřel, a tak cestující nemuseli rozbíjet okno. To bychom tam stáli ještě dýl. I tak jsme nepochopily, na co jsme čekali víc než půl hodiny někde v poli.

Nedalo se očekávat, že by topení začalo fungovat. „Chcete zahřát?“ ozval se pán vedle mě. - „Prosím!“ odpověděla jsem mu. Objal mě. Kika jenom vykulila oči. Bylo mi líto, že nemá kdo zahřát ji. Zase jsme se rozjeli.

Koho by ještě překvapilo, že za deset minut topení vzplanulo znova!? Nás už ne! Měly jsme všeho plné zuby a nebyly jsme samy. Na okně se tvořila vrstva námrazy a nebylo se jak zahřát. Řidič si musel vyškrábat na čelním skle dvě kolečka na oči. V tu dobu už byla jedna hodina z pondělního dne pryč. „Řekněte řidiči, ať se pokusí dojet na nejbližší benzínku,“ křičel pán zezadu, který si očividně zajistil odvoz. - „Benzinka je zavřená,“ posílal řidič odpověď zpět, „asi dojedeme až do Suchdolu.“ Zavolali jsme rodičům od Kristýnky, jestli by mohli přijet. K naší radosti souhlasili. Teď už jenom DOJET!

Chvilku jsme ještě stáli na přejezdu, ale okamžitě po zastavení jsme vypadly z autobusu a zalezly do první hospody, kde měli otevřeno. Ani jsem pánovi nestihla poděkovat za jeho tělesné teplo. Zahlédla jsem ho v davu, který se hnal k jednovagonovému motoráčku, který jel do Svinova. Byly jsem rády, že se k nim nemusíme připojit. Čeká je ještě dlouhá cesta. Domů jsem se dostala ve tři hodiny ráno. Po vaně vařící vody jsem hned slastně usnula.

Kristýna Pravdová


Tinka Poslat mail autorovi | 31.1.2010 (7:00)
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Reportáže Nehody a mimořádnosti

Další z regionu Česká republika (celá)


  1 2 3 4 5 ... 10      Zpráv na stránku:   
registrovaný uživatel land 
01.02.2010 (14:51)  
junkers a mr.bean: Opravdu tu nejde o nepříčetnost náhodného cestujícího jedno slunné letní ospalé odpoledne nebo plivání na ty poslední zaměstnance dole. Jde o dlouhodobě amatérský a šlendriánský a přitom královsky placený management, jeho nepřetržité tahy z šachovnice do autu apod, protože ve výsledku je obraz a fungování společnosti JEJICH práce a JEJICH ZODPOVÉDNOST!!! Že by pokladní rozhodla o stavbě místně příslušného ČD centra, pochybuji. Že by se podepsala na jeho neviditelném a tím pádem nesmyslném umístění, nevěřím. A že by ona stanovovala kompetence mezi pokladnou a ČD centrem, to bych vůbec žasnul. A že by ona určila, že bude obsazena současně pokladna i centrum, no to už bych se rozesmál. Tohle je práce managementu. ŠPATNÉHO managementu. A mimochodem nejspíš tuším, odkud se může v takto řízené organizaci brát špatná nálada řadových zaměstnanců....
01.02.2010 (14:06)  
junkrs-souhlasím, a platí to ve všech profesích. Od lékařů přes policisty až po politiky, snad.
registrovaný uživatel junkrs 
01.02.2010 (13:43)  
Osobně bych zaměstnance ČD neházel do jednoho pytle. Stejně jako v jiných profesích jsou i tam lidé, kteří mají svojí práci rádi a jsou ochotni vám poskytnout požadovanou informaci nebo prodat jízdenku i s úsměvem a na stranu druhou pochopitelně i ti, kteří si potřebují jenom odbýt svoji pracovní dobu a nic jiného je nazajímá. Pochopitelně se více píše o setkáních a jednáních s těmi druhými, protože ti první jsou bráni jako samozřejmost. Ale jsme jenom lidé a ne každý umí při jednání s někým cizím hodit za hlavu třeba své soukromé problémy, otočit náladu o 180°a tvářit se mile. Jako zákazníka mě to opravdu zajímat nemusí, ale nemělo by mě to vytáčet k nepříčetnosti.
01.02.2010 (12:56)  
Já mám se zaměstnanci čd spoustu negativních zkušeností, ale i jednu pozitivní. Loni v červenci jsme jeli do Burgasu a na nádraží v Kolíně nás jedna milá a hodná paní z mezinárodní pokladny nechala i s ženou a 2-letým synem přespat na nafukovacím lehátku, na jejím pracovišti! Jak si mnozí jistě vzpomenete měl tehdy Amicus sekyru přes 700 minut. Celkem pěkné dopoledne mi zkazil jen výpravčí na 2. nástupišti, který se mnou vůbec, ale opravdu vůbec nekomunikoval! Do Burgasu jsme nakonec dorazili "jen" s 27 hodinovým zpožděním.
registrovaný uživatel land 
01.02.2010 (11:40)  
Padl termín ČD centrum. To mi připomíná - nějaký pátek zpátky při jedné ze svých posledních, mimořádně ojedinělých jízd vlakem (nemohl jsem jet autem, neboť jsem si jel pro druhé auto, a půjčovat si kvůli tomu plaťák stále ještě považuji za zhýralost) jsem dojel bez obtíží MHD busem na Libeň. Sám jsem nikam zoufale nespěchal, znal jsem řád MHD i ČD z netu, dorazil jsem lážo plážo na Libeň právě tak akorát. V klidu jsem se docoural k pokladně s úmyslem zakoupit lístek a jít na perón nasát trochu drážní atmosféry. Paní pobíhala v zákulisí a hodnou chvíli trvalo, než mě zaregistrovala. Poněkud zaraženě se rozmýšlela, zda má věnovat nepříjemnému faktu mé přítomnosti pozornost či nikoliv, ale nakonec nakvašeně k mé úlevě dosupila až k okénku: "Co chceté?" Co by to tak mohlo být, odstřihl jsem tuto část věty nepodstatné dotazovací ze souvětí a pokračoval nahlas:"Jeden lístek do Kolína". Namísto očekávaného jízdního dokladu jsem s dostatečným obnosem v ruce obdržel kontra: "Tak to musíte do ČD centrá". A klap. Chtěl jsem položit doplňující otázku, kde že to je, ale bylo by to neúčelné, neboť okénko bylo už zase akusticky nedobytné. Paní však zaregistrovala, že jsem její dobrou radu neocenil a ihned do příslušných míst neodkvačil, takže okénko opět otevřela a opět spustila:"No co ještěéé?" "Kde to je, to ČD centrum?" "Ven z budové, a doleva". Okénko opět buch, relace evidentně ukončena. Tak jsem tam stál s obnosem stále v ruce, a sledujíc čas, který už nebyl tak akorát, jak se mi zdálo dřív, se mě zmocnil vnitřní pocit, že žádné ČD centrum se mi hledat nechce, i kdyby bylo z marcipánu. A důvody mi tanuly už na cestě podchodem k nástupišti. Totiž že nechápu, proč nelze použít pokladny k prodeji jízdních dokladů, jaké závažné důvody tomu asi odnedávna brání, když to ještě donedávna šlo a celkem dost se jich touto cestou prodalo, a s jakými trablemi (pro náhodného cestujícího neviditelnými) se asi potýká ČD, když je nutné opustit prostory k tomu určené a umístěné výhodně na přístupu většiny cestujících k vlaku, a namísto toho je zvolena cesta honění si trika slalomy cestujících nad nějakými obskurně umístěnými centry, jež jsem bohužel již neměl čas hledat, poté oceňovat a hodnotit, zda-li jsou stejně příjemná a milá, jako tato pokladní. A ještě ve vlaku při návštěvě brutálně zes*ané toalety v 471 jsem si uvědomil, jak moc se asi management zaobírá rád a cíleně skutečnými potřebami cestujích na železnici a jak moc mi proto již po 20 minutách jízdy s ČD mé autíčko chybí. Protiklad celkového dojmu tvořil jen průvodčí se zácvikem, který na mé konstatování, že ČD rád zasponzoruji příplatkem za vystavení dokladu ve vlaku, když je to tak jednou za uherský rok, s úsměvem odvětil, že z toho nemá ani korunu, což bylo ovšem určeno spíše tomu zácviku, než mě. A s úsměvem jsme si popřáli šťastnou další cestu, neboť jsem měl dobrou náladu, protože okamžik, kdy nasednu do svého gumokola, jak se zde říká, byl stále blíž.

Ale jeden z přispěvatelů měl pravdu. Tato na otrlého cestovatele nanejvýš úsměvná příhoda nepovede k tomu, že si na cestách pro své druhé auto budu vozit plato přívěs. Prostě jen tak ob rok nahlédnu do (pro mě už dnes) zákulisí dráhy a zkouknu, co je nového a zda to dává smysl a mám z toho pocit dobře a smysluplně provedených změn a investic, či zda je to jen blabla PR s*ačka pro možnost to vyfotit a chlubit se tím bez ohledu na užitečnost a smysluplnost v barevných magazínech o ničem na křídovém papíře. Jen se bojím, že příště už na starých známých místech nenajdu vůbec nikoho, kdo by mi poradil, cože to bylo na mě vymyšleno a kde se mám té nové atrakce zúčastnit. A pokud trend vymýšlení nesmyslů a valení peněz do nich dojde časem do toho extrému, že nanejdu ani ten vlak a místo nebo čas, kdy do něj nastoupit, půjdu si ke známému půjčit to plato. Ale to se na mě prosím nezlobte. Když já chci coby cestující jen zaplatit, nastoupit a jet. A když se vymýšlejí obstrukce a absurdity, nebudí to ve mě jako v zákazníkovi k dopravní firmě důvěru. Kdo ví, co si na mě vymyslí v půli cesty, když mají čas a peníze vymýšlet tohle na startu? A to bylo léto, teplo, světlo, žádného výpravčího jsem s čajem neotravoval, měl jsem svůj samoohřívací i s bagetou...
registrovaný uživatel M 
01.02.2010 (9:50)  
vtrunda - jo, to je zajimavej postreh s tim zdravenim... Jako ted si vybavuji CD centrum v Brne
-ja: Dobry den
-prodavacka: Prosim?
-ja: DObry den
-prodavacka: Ja vam nerozumim
-ja: Jednou listek do...
31.01.2010 (23:44)  
Tak len pre ilustráciu toho, čo som napísal pred chvíľou: práve som videl večernú televíznu reportáž z Košíc, kde dnes kalamita ochromila dopravu. ZSSK celú vec totálna nezvládla - informácie žiadne, cestujúci čakajúci 300 min, odrieknuté vlaky Bratislava - Košice... a tradične jediným zdrojom informácií pre cestujúcich je INISS ("plechová huba"), čo samozrejme každý náramne ocení...
registrovaný uživatel Martan 
31.01.2010 (23:17)  
Ad VencaM atd.:

Teda při vší úctě já tenhle názor úplně nesdílím, zvláště ve stanicích, kde se slouží ve dvou. Pokud je tam výpravčí sám, budiž, je toho moc.

Ale tam, kde jsou dva, se přímo nabízí, proč tam druhý výpravčí je - právě pro tyhle situace. Aby stál za normálního provozu ve dveřích, k tomu je naprosto zbytečný a i zadarmo drahý.

Odmyslím-li fakt, že ten vlak kohosi srazí přímo před Vámi, což se tak často nestává, musí výpravčí jednat jako profesionál a také se tak chovat. Koneckonců, od toho tam je a je za to placen.

A hlavně, pokud se na cestující vykašlete nebo je pouze "ignorujete", padne vina za situaci i na Vašeho zaměstnavatele*. Pokud to ale cestujícím vysvětlíte (a to kupodivu i za cenu ještě většího zpoždění), bude to vina jen toho sebevraha a ostatní si paradoxně připíší velké plus.

*pro většinu cestujících to znamená ČD
registrovaný uživatel Sim 
31.01.2010 (23:08)  
Tak se prave schyluje k dalsi zajimave story - za pul hodiny jsem mel v Ostrave nasedat do R440 s umyslem vystoupit z nej v Plzni v sest rano. Realita je ovsem takova, ze uvedeny vlak pred chvilkou teprve opustil Kosice se sekerou ctyri a pul hodiny...
31.01.2010 (22:59)  
Je to smutný když se takle podělájí věci ve velkým odnesou to nejvíc cestující.
  1 2 3 4 5 ... 10      Zpráv na stránku:   

Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.

- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2024 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko