..: Předposlední Vindobona :..

vindobona175DR, foto: Zdeněk Šindlauer V pátek 25. května 1979 šerif děčínské průmky nějak zaimprovizoval či co, zkrátka počínajíc pátou vyučovací hodinou, dějepisem, vyučování najednou nebylo. Osiřelé študáctvo se z ústavu na Letné organizovaně rozprchlo a já se tetelil blahem, že konečně jednou pojedu domů „kufrákem“, motorákem v půl druhé, byť zrovna dnes přecpaným internátní mládeží dychtivou zase po týdnu mamince sežrat štrúdl.

Děčínský hlavák disponoval prohřátým květnovým nádražním smogem a všechno bylo na svých obvyklých místech. M 262.0 s nerozlučným balmem krátce po čtvrt na jednu zaduněl provizorním labským mostem a zmizel k Varnsdorfu, sedm bajek s hytlákem pražského osobáku brejlovec z odstavného kolejiště na čtvrtou kolej ještě nenatlačil a výpravčí z rozvrzané boudy u dopravy do rozhlasu nezúčastněně rutinně zahuhňal, že na první koleji je k odjezdu připraven expres číslo 71, směr Praha, Tábor, České Velenice a Wien. Hm… Vídeň. V pocuchaném schematu zapojení mozkovny někdo zčistajasna spojil ty dva správné drátky, relé secvaklo a já pozvedl hlavu. Vindobona! Vždyť v Železničáři psali, že od nového jízdního řádu už nebude jezdit jako motorák! Takže zítra pojede motorová jednotka DR naposled. Jenže to my s kamarády razíme na výpravu někam pod Vlhošť — ale to tedy značí, že vlastně Vindobonu naposled vidím teď!

I povstal jsem a jaksi naprogramovaně popošel až pod návěstní krakorec na konci prvního peronu, abych Vindobonu co nejdéle viděl, jak bude Děčín opouštět. Ani jsem se nestačil zorientovat a jednotka řady 175 se pohnula. Ale na co se mám vlastně dívat, když je to naposled? Na číslo motorového vozu? Na to, jak německé podvozky drncají na výhybkách ČSD? Na anonymní tváře za okny? Nebo si představovat to dnešní předposlední večerní zastavení Vindobonino v té tak nepředstavitelně daleké Vídni? Něco si do paměti vecpat musím, protože fotografie z toho prostě nebude. Místo toho všeho jsem v onu posvátnou chvíli jenom bezcílně spočítal všechny čtyři vozy, ihned zapomněl to slavné inventární číslo a pootočiv se, počal jsem vlhnoucí zrak ostřit proti sluníčku za zmenšující se červenokrémovou oblinou s červenými světly, jak se v rozevlátém lehkém spalinovém hávu pohupuje na podmáčených výhybkách kolejové spojky vedle depa. Trvalo to skoro tři minuty, než všechno definitivně zapadlo v obzorovém nejasnu u stavědla Jih. Tak tohle byla předposlední a zároveň moje poslední Vindobona. No, jo — tak co mi to teda vlastně zůstalo v paměti? Nemohl jsem si na to vzpomenout a místo toho jsem jen měl tak nějak divně v krku. Možná na mne v tu chvíli mohl být docela interesantní pohled.

Bylo to vůbec takové divné. To už to tedy opravdu příští týden bude jinak? To opravdu bude jezdit brejlovec s vagóny, jako na Hungarii? To už opravdu Vindobonu neuvidím? Neuměl jsem si ve zmatku sestavit odpověď a těch pár lidí okolo na tom nejspíš bylo dost podobně. Zčistajasna se mi jedna z těch postav zazdála nějaká povědomá. Ale ano, je to on — profesor dějepisu. Aspoň dvě věci jsem hned pochopil. Za prvé, proč dneska odpadl dějepis a za druhé, proč před pár týdny, když jsme my bažantíci pomáhali stěhovat dějepisný kabinet, pan profesor jednu hromádku nesl obřadně a osobně, aby se jí proboha něco nestalo. To, co měla navrchu, se středoškolským dějepisem moc nesouviselo. Ačkoli — na technické a ještě k tomu dopravní škole vlastně svým způsobem ano. Byla to červená plechová cedule a na ní trochu unaveně bíle stálo: 498.034.

O den později jela ta opravdu poslední motorová Vindobona a třeba tam na tom konci děčínského peronu za krakorcem stál někdo jiný a měl tu jeho poslední motorovou Vindobonu. Expres číslo 71 jezdil samozřejmě i příští týden a jízdní řád do omrzení tvrdil, že je to Vindobona. Ale nebyla. Pro mne to byl to nic neříkající rychlík a jediné, čím se v Děčíně lišil od kolejového plebsu, byli brejlovci na obou jeho koncích, aby na pražské Hrabovce lépe zvládl úvrať do hlavního nádraží. A nebyla to Vindobona, ani když po pár letech do těch vagónů v Děčíně zapřáhli peršinga, nebyla to Vindobona, když se k ní přidaly vozy se směrovkami Budapest a už vůbec to nebyla Vindobona, když najednou už nejezdila přes Velenice. A není to pro mě Vindobona ani teď po více než třiceti letech. Poslední, co jsem jako Vindobonu ochoten uznat, je ta čtyřvozová jednotka řady 175, kterou jsem 25. května 1979 v Děčíně víceméně náhodně přišel vyprovodit.

Ale šlo by to napsat taky jinak. Některé věci se stanou jen jednou za život a v neděli 27. května 1979 jela Vindobona prvně jinak. A naštěstí po mnoha zrůdných nápadech a kotrmelcích jezdí z Berlína do Vídně pořád. Článků o tom bylo a bude dosti.

Snímky té opravdové Vindobony někde u Děčína by zaplnily slušný archív někde na zámku. Leč ani jedna fotka mi neříká pane, tak přikládám prostoduchý obrázek z úplně jiných českých zákoutí, vlastnoručně spáchaný roku 1982 na počest jednokolejky z Veselí do Českých Velenic, která mě tehdy okouzlila, přestože po ní ta „opravdová Vindobona“ tehdy už nějaký ten pátek taky nejezdila.


Zdeněk Šindlauer | 3.10.2010 (8:00)
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Reportáže

Další z regionu Česká republika (celá)


  1 2 3 4 5      Zpráv na stránku:   
03.10.2010 (10:07)  
Též se připojím ke chvále. Moc hezké čtení!
03.10.2010 (9:22)  
Krásně napsáno s utrefeným patosem. A profesor dějepisu ...
Počtení mi vskutku navodilo v nedělním ránu velmi příjemnou náladu.
registrovaný uživatel BigDye 
03.10.2010 (8:33)  
Perfektní příběh. Jako vždy, ostatně!
  1 2 3 4 5      Zpráv na stránku:   

Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.

- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2024 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko