Když jsem byl malý, trávil jsem občas volné chvíle na opavském východním nádraží. Na rozdíl od současné doby, kdy se vlaky před půl sjedou a po půl zase rozjedou (a pak je dlouho klid), se tam pořád něco dělo. Vlaky přijížděly průběžně. Klasická lokomotiva, staré rychlíkové vozy – žádné motorové soupravy s řídicími vozy. Nádraží je koncové, takže lokomotiva musela vlak do Ostravy objet. Vlaky, které skončily na kusých kolejích, zaměstnaly i parní posunovací lokomotivu. (Tehdy s ní jezdili pánové Radovan Urbaník a Jaroslav Uherka. Kde je jim dnes konec?) Odtáhnout vagony, pak mohla odjet vlaková lokomotiva. Zpět s vagony k nástupišti a pak se musel vrátit vlakový stroj. Z Olomouce osobní vlaky vozil papoušek – toho na točně otočili. Krásná lokomotiva, ale měl jsem z ní strach. A pak najednou papoušek zmizel, už nikdy nepřijel. Místo papouška začala jezdit nová motorová lokomotiva – bardotka. Ani nevím, kdy přesně se to stalo.

Rok 2013 byl u Českých drah dalším milníkem v jejich historii. Bardotky přestaly být nasazovány na pravidelné vlaky. Tedy ne že by z kolejí zmizely úplně, ale v turnusových rozpisech je nahradily modernější stroje. Někteří datum poslední pravidelné jízdy znali. Mezi nimi byl i jeden mladík, který si poslední den pravidelných jízd nenechal ujít a podělil se s námi o své zážitky. Čas letí – už jsou to tři roky. Tak si, spolu s ním, zavzpomínejte.

Dne 14. prosince 2013 skončila jedna legenda v naší železniční dopravě. Nabízím vám malou reportáž z tohoto smutného dne.

Je brzké ráno, hodiny ukazují 8.00. Přicházím s fotoaparátem na 5. nástupiště pražského hlavního nádraží. Tam už stojí připravená beztlumičová bardotka (749.121-0) se dvěma vozy Bmto. Po zabrání místa nahoře si jdu barču vyfotit. Na nástupišti už je pár šotoušů, naštěstí tu ale není narváno. Po několika fotkách jdu zpět nahoru. V 9.24 se rozjíždíme. To je zvuk! Ve vlaku se sice topí, ale je to zcela zbytečné, protože všichni máme otevřená okna a naposledy v pravidelném provozu posloucháme nádherný zvuk motoru. V Čerčanech jsme přijeli na čtvrtou kolej, kde už stála druhá bardotka (749.107-9) připravená vyrazit zpět do Prahy. Obě bardotky měly smuteční věnce a na 749.107-9 byly nápisy „Naposledy s řadou T 478.1“ a „Sbohem lokálko, milovali jsme tě a teď odcházíme“. Na nástupišti nebyli téměř žádní běžní cestující, ale jen fotící šotouši.

Já jsem potom pokračoval orchestrionem do Kácova a zpět. V 15.58 přijíždím orchestrionem zpět do Čerčan. Během dne jsem se nestihl najíst, a tak si tu dávám pozdní oběd. Ve čtyři hodiny si jdu na nástupiště vyfotit bardotku 749.107-9, která naposledy potáhne pravidelný osobní vlak z Čerčan do Prahy. Pár minut před odjezdem jdu zpět do vlaku, kde parta lehce opilých fotografů zabrala prostranství před toaletou a otevřela dveře k lokomotivě, takže tu po odjezdu málem není slyšet vlastního slova. Celá cesta pak probíhá klidně a já si užívám poslední chvíle s bardotkou. Jakmile v Praze na hlavním nádraží zaskřípaly brzdy našeho vlaku, vyběhla spoustu šotoušů (včetně mne) před lokomotivu. Všichni jsme fotili ostošest, aby nám neutekla žádná fotka s bardotkou. Asi 10 minut po příjezdu strojvedoucí zahoukal a naposledy odvezl bardotku někam do tmy. Já jsem pak pokračoval dále rychlíkem do Holešovic. Na Holešovicích jsem vystupoval se smíšenými pocity – byl jsem smutný, že nás opustila tak krásná lokomotiva a zároveň šťastný, že jsem byl u toho.

Posledních pár hodin pohledem fotografů.