Čejetice — Je chladná lednová neděle, za okny skučí vítr a ze šedivé oblohy se snáší spousta velkých bílých sněhových vloček. Sedím u stolu a při výtečném obědě debatuji s kamarádovou rodinou. Divím se, že i při tristním stavu veřejné hromadné dopravy v Jihočeském kraji ještě nemají vlastní automobil. A to jsou na tom Čejetice společně s dalšími menšími obcemi na jižní části trati 190 téměř nejhůře. Absurdní je, že například v úseku Černý Kříž – Nové Údolí na trati 194 jezdí vlaky v hodinovém intervali i přesto, že v Novém Údolí „dávají lišky turistům dobrou noc“, zatímco třeba na trati 226, používané cestujícími celoročně, jezdí sice často zdvojené Regionovy, avšak krom jedné ranní výjimky v lepším případě po dvou hodinách.

Po dojedení posledních soust děkuji za jídlo i nocleh a pomalu se připravuji na odchod. Vlak mi jede za patnáct minut. Opouštím vyhřátý dům a sněhem se brodím k nádraží. Na kabátě mi přistává spousta ledových krystalů, ale jejich život je krátký. Pomalu tají, aby je zas mohly nahradit další. Přicházím ke kolejím. Ze zvyku si sahám na zadní kapsu, kde by se měla nacházet peněženka. S hrůzou zjišťuji, že kapsa je prázdná! Obracím se tedy čelem vzad a co nejrychleji pospíchám zpět k domu. Rozrážím vrátka a řítím se ke zvonku. Tisknu jej a doufám v záchranu. Čas se neuvěřitelně vleče, v hlavě mi pomalu ubíhají vzácné sekundy. Slyším kroky. Paní domu otvírá dveře a s úsměvem mi podává peněženku. S hlubokým oddechnutím jí děkuji a dávám se na zběsilý úprk k nádraží.

Letmým pohledem na hodinky zjišťuji, že do odjezdu vlaku zbývají pouhé čtyři minuty. Mokrý sníh se mi lepí na podrážky a značně ztěžuje běh. Zdá se, jako by mi koleje kamsi utíkaly. Další pohled na hodinky. Minuta. „To bych mohl stihnout!“ říkám si v duchu. V dálce však již slyším přijíždějící vlak. Naděje v podobě zpoždění zklamala. Přejezd přede mnou začal zlověstně cinkat. Abych se dostal na peron, musím přejezd přejít. Raději dávám ocelovému kolosu přednost a doufám, že na mne chvilku počká. Hned po průjezdu vlaku zvyšuji svou rychlost na maximum. Běžet se nedá, neboť sníh stále přibývá a klouže. 100 metrů. Hvizd píšťalky. Zoufale mávám na průvodčí, ale ta si mne nevšímá. Dveře se za ní prudce zavírají, a vlak se dává do pohybu…

Naprosto vyčerpán se opírám o lampu a ani nevnímám její chlad. Co teď? Další vlak mi jede za šest hodin. Zhluboka oddechuji a doufám v zázrak. Potřebuji být doma co nejdříve. Kdybych tu měl čekat, přijedu v deset večer. Rodiče nejsou doma a nenapadá mne nikdo, kdo by mne mohl odvézt.

Náhle mi hlavou probleskla nadějná myšlenka. Co kdybych došel pěšky do Ražic na rychlík? Šest kilometrů, to bych měl za hodinu stihnout! Vydávám se tedy vstříc loterii. Mé kroky vedou po silnici, tudíž by mi s trochou štěstí mohlo zastavit i nějaké auto.

Z těžkých šedých mračen se bez ustání sype další sníh. Poslouchám sténající led, co zakrývá rybník po mé pravici, a pomalu se blížím ke známé vesnici Sudoměř. Kdysi po této silnici kráčeli odhodlaní a stateční žižkovi bojovníci. Já jsem jen odhodlaný – stihnout rychlík, a co nejdříve napsat úředníkům na krajském úřadě. Procházím středem vesnice, nikde nevidím živou duši. Ani pes nezaštěká.

Znaven rychlou chůzí po krajnici nepříliš dobře prohrnuté silnice usedám na starý kamenný patník ke krátkému odpočinku. Přibližně kilometr daleko vidím kouřící komíny ražických domků. Za zády mi crčí voda vytékající ze zamrzlého rybníčku. Ze stromů opodál na mne kráká několik havranů, asi je ruším z rozjímání nad sněhovými vločkami. V dálce slyším známý hukot – vlak. Vystrašeně koukám na hodinky, rychlík by měl ovšem jet až za čtvrt hodiny. Po chvíli ze zářezu vyjíždí ucelená souprava „uhláků“ s modrokrémovým esem v čele a víří za sebou spousty sněhu. Po chvíli pokračuji v cestě do Ražic.

Stanice mne vítá vytopenou čekárnou a funkčním automatem. Kupuji si jízdenku a jednu kávu na zahřátí. Rychlík přijíždí s deseti minutami zpoždění, to ale vůbec neřeším a jsem rád, že se dostanu domů. Ve Strakonicích na mne již čeká vyhřátý motorák. Tentokrát mi ani nevadí, že se budu čtyřicet minut kodrcat v nepohodlném a zastaralém šukafonu. V duchu nadávám na jízdní řád v Jihočeském kraji a na všechny, co za ním stojí. Jsem vděčný, že alespoň do Blatné jezdí vlak od Strakonic i Březnice v pravidelném dvouhodinovém intervalu.

Tímto článkem bych chtěl apelovat na objednatele dopravy, aby se pokusil současný stav zlepšit a umožnil lidem z vesnic nezávislost na osobním automobilu, studentům a důchodcům větší mobilitu, a dopomohl tak ke spokojenosti všech.