Mulhouse — Léto je už za námi, ale stále ještě je čas příznivý pro různé cesty za hranice všedních dnů. Možná je i lepší cestovat na podzim, zejména pokud někomu vadí horko a davy turistů. V tomto článku bych vás rád pozval do opravdového ráje všech železničních fandů. Mým cílem bude Cité du Train v alsaském Mulhose, největší železniční muzeum na světě a současně podnikové muzeum francouzských státních drah SNCF. Představíme si nejzajímavější exponáty, které jsou zde k nalezení, a doplníme i stručné rady na cestu.

Asi nikdo by nepochyboval o tom, že Francie v železničním prostředí vždy patřila ke světovým mocnostem. A tak i její hlavní muzeum se má čím pochlubit. Ve dvou rozlehlých halách napočítáme mnoho desítek originálních exponátů, z nichž ten nejstarší pochází již z roku 1844 a je nejstarší zachovalou parní lokomotivou v Evropě: N° 33 „Saint Pierre“ z dílen Allcard-Buddicom et Cie. Tahle pramáti francouzských lokomotiv vydržela ve službě úctyhodných 70 roků a ve svých nejlepších letech dokázala vyvinout rychlost až 60 km/h.

Dráha a společnost

Jak jsem již zmínil, hlavní expozice je umístěna ve dvou halách, přičemž první je koncipována trochu populárně a interaktivně. Každý vystavený vůz je zasazen do krátkého příběhu, který dá návštěvníkovi nasát atmosféru života na dráze v daném období. Současně tvoří nějaké společenské téma jako třeba vlakem na prázdniny, do hor, do války, do dálky a podobně. Téma je rovněž doplněno krátkým dobovým filmem, což ocení zejména ti, kdo rozumí francouzsky. Titulky nejsou k dispozici, ale ty obrázky jsou pěkné samy o sobě.

Hned u vstupu vás uvítá elegantní motorák Micheline XM 5005 z roku 1936 a pak už se naplno rozjíždí seriál krásných nablýskaných exponátů, bohužel tedy neprovozních. Ale kdo by odolal nahlédnout do salónního vozu císaře Napoleona III., vyrobeného roku 1856, nebo se nepokochal šlechtičnou mezi francouzskými lokomotivami – ušatým strojem 241.A.1 východní dráhy z roku 1925. Také můžete zažít atmosféru pařížského metra 20. let v motorovém voze MI 1354, jehož čelní okna jsou obrazovky s projekcí tunelů za jízdy, takže se dá docela dobře vžít do role strojvedoucích a jejich věčného pohledu do tmy. Nesmím opomenout ani tři luxusní Pullmanovy vozy společnosti CIWL, v nichž se odehrává i vyšetřování vraždy v Orient Expressu.

Výstava historie železnice

Druhá hala už je serióznější, obsahuje mnohem víc vozidel a při vstupu je nejprve detailně vysvětlen princip fungování parní lokomotivy. A aby to pochopil opravdu každý, autoři neváhali učinit řez skutečnou parní lokomotivou „Baltic“ a světelnými hady naznačili tok jejích živin. Pokud vás někdy mrzelo, že nemůžete pozorovat chod spojnice a rozvodů během jízdy, i to je zde vyřešeno: lokomotiva 232.U.1 je uložena tak, že se jí mohou volně protáčet hnací dvojkolí, což se taky několikrát za hodinu děje. Zbytek haly prezentuje vývoj drážních vozidel od zmíněného “St. Pierra“ až po TGV. Téměř vše je pochopitelně francouzské provenience.

Nechci čtenáře nudit dlouhým seznamem vystavených lahůdek, ale nemohu si odpustit vypíchnout alespoň několik málo poznámek. Z železničího pravěku si můžeme připomenout i dílnu Stephensonovu, z níž v roce 1846 vyjela do Francie lokomotiva „L’aigle“ N° 6, nebo Cramptonovu N° 80 „Le continent“ s jednou hnanou nápravou o průměru kol úctyhodných 2310 mm. Když bychom se posunuli do 20. století, tak hned z jeho počátku se dochovala elektrická lokomotiva tratě Paris - Orléans řady E1 „Boîte à sel“. K vidění je i řada motorových vozů, jak dieslových (například od firmy Bugatti z roku 1934), tak i elektrických jako třeba BDF Spragne N° 9011. Nechybí ani zástupce poválečných parních lokomotiv, které válkou zničené Francii dodávala Kanada a Spojené státy: řada 141.R „Mikado“, nebo typově jedny z posledních pár, které francouzský průmysl vytvořil – řady 241.P „Mistral“ a 232.U „Hudson“. Když jsem na všech těch parních lokomotivách viděl původní logo SNCF, které už se pár let nepoužívá, tak mi teprve došlo, jak moc je podobné logu naší ČKD. Takže nenechte se zmýlit jako já; zde opravdu nejsou vystavené lokomotivy od Kolbena ani od Daňka!

Nelze opomenout ani slavné elektrické rekordmanky. První z nich, šestinápravová CC7107 výrobce Alstom, svou jízdou 28. března 1955 dosáhla rychlosti 331 km/h. Stejné rychlosti se o den později podařilo vyvinout i zajímavěji tvarované čtyřnápravové krásce BB9004 z katalogu konkurenčního koncernu Schneider-Jeumont. Obě lokomotivy přitom konzumovaly stejnosměrné napětí 1500 V. Rychlé elektrické lokomotivy nás vyšvihnou do slavné éry TEE, sítě rychlých vlaků, která v 70. letech protkala západní Evropu a nastavila nový standard v dálkové dopravě. Pak už je jen krůček k soupravám TGV, jimž je pochopitelně věnován nemalý prostor. Můžete se podívat na trať z „kokpitu“ tohoto rychlovlaku anebo si prožít rekordní jízdu z dubna 2007, při níž se tenhle vlak pohybovat neuvěřitelnou rychlostí 574,8 km/h.

Součástí muzea je i malá venkovní expozice a několik modelových kolejišť a maket různých měřítek. V této souvislosti zmíním, že letos 28. a 29. září se v muzeu koná mezinárodní modelářská výstava.

Rady na cestu

Pokud vás teď přepadla touha Cité du train navštívit, mám pro vás dobrou zprávu: je překvapivě snadné se tam z Čech dostat i vlakem. ČD každý večer vypravují noční vlak z Prahy do Švýcarska, jedoucí přes Basilej, odkud je to do Mulhouse sotva půl hodiny spoji TER Alsace. Od hlavního nádraží v Mulhouse pak jeďte tramvají číslo 3, cestu pěšky nedoporučuji, i když i to je možné. Nejlépe však popojet vlakem až do zastávky Dornach, kde se opět dá přestoupit na trojku, ale odsud je to již jen jedna zastávka. Nedaleko Cité du train se také nachází Cité de l’automobile, národní muzeum automobilů. Nejsem si ale úplně jist tím, že se dají obě muzea seriózně prohlídnout za jeden den, takže bych spíš doporučil ve městě přespat, pokud byste rádi obojí. Při návštěvě obou muzeí je pak i drobná sleva na vstupném. Samostatný lístek do železničního muzea stojí 10,5 eur.