Čelákovice - Od 25.3. do 2.4.2006 vyrazili redaktoři ŽelPage (CSPSV) na 9 dnů dlouhou cestu vlakem do Bulharska a Istanbulu. Během své cesty jsme navštívili Sofii, Bojanu, pohoří Rila a Rilský monastýr, pobřeží Černého moře - Burgas, Nessebar a Sozopol, Plovdiv a Istanbul. Vlakem jsme ujeli více než 7.500 km. Zážitky z cestování (nejen) vlakem přinášíme v následujícím článku.

Účastníci: Petr Studnička, Petr Vondrlík (CSPSV)
Termín: 25. 3. – 2. 4. 2005
Jízdní doklady: Síťová čtvrtletní jízdenka ČD (0,00€) / Transferní jízdenka k ED-26 přes Rakousko (22,40€) / Eurodomino-26 MÁV, 3 dny (33,00€), Eurodomino-26 JŽ, 4 dny (32,00€), Eurodomino-26 BDŽ, 6 dní (41,00€), Eurodomino-26 TCDD, 3 dny (24,00€)
Hraniční přechody: Břeclav (CZ) – Berndhardstal (A), Bruck a. d. Laitha (A) – Hegyeshalom (H), Kelebia (H) – Subotica (SČH), Dimitrovgrad (SČH) - Kalotina Zapad (BG), Svilengrad (BG) - Kapikule (TUR)
Seznam použitých vlaků: EC 173 Vindobona, R 347 Dacia, R 361, v 8627, IC 8602, R 499/498 Bosphor Express, v 8610, v 80112, R 292, IC 344 Avala, R 202 Chopin, R 422 Cassovia, R 200 Silesia, osobní vlaky, autobusy, taxíky
Seznam společností, jejichž vozy jsme použili: DB, BDŽ, TCDD, OSE, JŽ, PKP, ČD

Průběh cesty:

V sobotu (25.3.) jsme se sešli, jako již tradičně, na nádraží v Praze-Horních Počernicích, kde jsem přistoupil do osobního vlaku (Os 9418, odj. 13:32) směřujícího na Masarykovo nádraží. Po příjezdu jsme se společně přesunuli tramvají číslo 14 na nádraží Holešovice, kde jsme vyčkali příjezdu vlaku EuroCity 173 Vindobona směřujícího do Vídně. Usadili jsme se v předposledním voze, v kuřácké části velkoprostorového oddílu. Cestovali s námi i 2 Američanky, které si ovšem cedulky s nepřeškrtnutou cigaretou nevšimly, a proto tuto část rychle opustily. Během cesty jsme si vykládali a popíjeli pivo. Cesta probíhala klidně a hlavně bez zpoždění. Jelikož náš přímý vlak, resp. vůz, odjížděl z nádraží Westbahnhof, vystoupili jsme již na Simmeringu a dále pokračovali metrem.
Na nádraží jsme dorazili s půlhodinovým předstihem. Začali jsme tedy hledat náš vůz – ten byl připojen k vlaku R 347 Dacia. Z fotografií, které jsme našli na internetu, jsme očekávali rakouský lůžkový vůz (i kvůli ceně rezervace, která činila 21€). Nejprve jsme obešli celý vlak, při druhé obchůzce jsme jej našli – zašpiněný, polorozpadlý lůžkový vůz BDŽ. Nejprve jsme nevěřili a znovu zkontrolovali rezervace… - opravdu byl náš. Uvnitř nás „uvítal“ průvodce vlaku a uložil nás do kupé. My jsme ještě pozorovali ICE1, které akorát vjíždělo na vídeňské západní nádraží. Po pár zmatcích se zablokováním lůžka jsme se uvelebili a očekávali maďarskou a rakouskou pasovou kontrolu. Ta proběhla bez problémů, a proto jsme hned za hranicemi usnuli. Po krátkém probuzení pohraničníky v Kelebii, na maďarsko-srbské hranici, jsme opět usnuli.

Probudili jsme (26.3.) se až za Bělehradem, kde jsme právě lemovali řeku Velika Morava, která se rozlívala do okolních polí. Cesta ubíhala pomalu, ale my jsme nikam nespěchali, před námi bylo 8 dní cestování. Prohlíželi jsme si místní krajinu a zubožené vesničky. Čím víc jsme mířili na jih, tím se chudoba zvyšovala. Po pár hodinách jsme dorazili do města Niš, kde náš vlak čekal přepřah a úvrať. Odtud až na srbsko-bulharskou hranici nás táhla dieselová lokomotiva. Jelikož nám došla zásoba piv, rozhodli jsme se nakoupit. Odhodlávali jsme se ovšem tak dlouho, že se vlak rozjel zrovna ve chvíli, kdy jsem pomalu kráčel ke stánku s občerstvením. Ve vozech BDŽ naštěstí neexistuje žádné centrální zavírání dveří, proto jsem za jízdy naskočil. Z tohoto důvodu jsme si za nekřesťanské 2€/1 láhev koupili 6 lahví piva od bulharského průvodce vozu. Dále jsme pokračovali nádhernou kopcovitou a skalnatou krajinou až k jugoslávsko-bulharské hranici (Dimitrovgrad - Kalotina Zapad). Na jugoslávské straně probíhala kontrola bezproblémově do té doby, než si nás zvenku vyhlédl místní policista a přikráčel do našeho kupé. Začal nejprve dotazy odkud jsme, kam jedeme, co převážíme. Naše odpovědi mu bohužel nestačily a proto nám nařídil, abychom slezli z postelí… - vytáhl šroubovák a začal s ním zvedat matrace na lůžkách a šťourat ve škvírách. Když nic nenašel, bez pozdravu odešel. Jeho jednáním jsme byli šokováni, a proto jsme s obavami očekávali kontrolu druhou, nyní bulharskou. Ta proběhla ovšem velice korektně a mohli jsme tudíž směřovat k našemu prvnímu cíli, Sofii.
Po 21 hodinách v lůžku jsme dorazili na nádraží Sofia Centralna Gara. Nejprve jsme směnili peníze (obezřetně jsme kontrolovali kurz) a vydali se hledat taxi, které by nás odvezlo k hostelu, který jsme měli rezervovaný. Odchytil nás jeden z místních a my s jeho nabídkou naivně souhlasili (podle mapy byl hostel daleko a my nechtěli procházet nočním městem). Cenu si stanovil na 5€ (posléze jsme zjistili, že celá trasa by stála nejvýše 2€). €). Tuto triviální chybu jsme udělali i přesto, že jsme si v průvodci přečetli, abychom cestovali výhradně žlutými taxi - my jeli černým mercedesem... Ubytovali jsme se v hostelu a šli připravit program následujícího dne.

Probudili jsme se (27.3.), osprchovali a vyrazili na prohlídku Sofie. Zavítali jsme i do Bojany (místní kostelík je na seznamu UNESCO, velikost a vzhled kostelíku odpovídá lepší kůlně na dříví). V Bojaně jsme si dali pivo a šopský salát a rozhodli jsme se zajet ještě na Vitošu. Taxi jsme dojeli až k lanovce, ta bohužel nefungovala, takže jsme bulharské hory mohli obdivovat pouze z rozpáleného údolí. Nechali jsme se zavést až na hlavní vlakové nádraží a během jízdy jsme měli možnost sledovat velmi brutální styl bulharských řidičů (za 40 km jsme zaplatili 10€). Večer jsme si nakoupili zeleninu a balkánský sýr a na balkónu, který ústil do Bulváru Hristo Botev, jsme si udělali piknik. Tento den jsme vůbec necestovali vlakem, za to taxíků a soukromých přepravců jsme si užili až dost...

Den následující (28.3.) jsme museli vstávat brzy ráno, protože nás čekal výlet do Rily. Měli jsme v plánu cestovat vlakem R 361 s cílovou stanicí v Soluni. Již z ČR jsme věděli, že si musíme zakoupit povinnou rezervaci pro tento vlak. Zašli jsme nejprve k prvnímu okénku – zde nás odmítli s tím, že mají na starost pouze prodej jízdenek, ale poslali nás do přízemí nádraží. V přízemí nám bylo řečeno, že tento vlak vůbec nejede a máme použít osobní. Šli jsme se tedy podívat ven a zjistili jsme, že vlak je přistaven k 1. nástupišti a dokonce je střežen policií. Tento mezistátní vlak táhne škodovácká lokomotiva a má 2 luxusní řecké vozy - 1. a 2. třídu. Pokusili jsme se nastoupit, ovšem bylo nám řečeno, že i k jízdence Eurodomino rezervaci potřebujeme a navíc se vyptávali, zda máme i jízdenku pro Řecko. Vzhledem k jazykové bariéře (nabízeli jsme rozhovor v němčině a angličtině - …marně) byla komunikace velice obtížná. Vydali jsme se tedy opět k rezervační pokladně. Opět jsme nepochodili, ovšem čas odjezdu se blížil a my začali být nervózní. Jednu minutu před odjezdem nám nakonec průvodčí vlaku dovolil nastoupit s tím, že situaci vyřídíme ve vlaku. Vše dopadlo dobře, jízdenky nám byly uznány a rezervace nebyly vyžadovány. Až posléze jsme se dozvěděli, že vnitrostátní přeprava není v tomto vlaku dovolena (např. IDOS nic takového neuvádí). Pro úplnost dodáváme, že v celém vlaku cestovalo 5 lidí (jízdenky jsou pro Bulhary do Řecka velmi drahé).
K Rilskému monastýru jsme z Blagoevgradu dojeli taxíkem. Jeli jsme asi hodinu, taxikář byl upovídaný a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí o životě v Bulharsku. V klášteře a horách jsme zůstali 6 hodin a poté se vydali zpět. Místní nám poradili ještě výhodné autobusové spojení, tentokrát do města Dupnica. Jenže autobus dojel se zpožděním a navíc autobusové nádraží bylo od vlakového 1 km. Vydali jsme se tedy po kolejích vlaku naproti. Když jsme byli od něj vzdáleni asi 20 metrů, tak se rozjel a my mohli v klidu dojít. Usadili jsme se v místním nádražním bufetu a počkali 1,5 hodiny na další (bylo 30°C). V Dupnici jsme si mohli zblízka prohlédnout „škodovácké“ lokomotivy, které sem byly dovezeny ještě z dob RVHP. Náš osobáček (zastaralá pantografická jednotka) přijel včas a pomalu (91 km za 3 hodiny) nás dovezl zpět do Sofie. Zde jsme si přesedli na noční expres (v 8627) do Burgasu. U průvodce jsme si zakoupili lehátkovou rezervaci. Naštěstí nebyla ještě sezóna, proto jsme byli v kupé sami. Cena lehátkového příplatku za 8 hodinovou cestu činí 2€. Je ale naivní se domnívat, že dostanete v autobuse či vlaku nějaké potvrzení… Po krátké očistě a večeři jsme usnuli.

Ráno (29.3.) před 6. hodinou jsme se probudili před Burgasem. Hned před hezkým nádražím stály autobusy, našli jsme si tedy nějaký do Nessebaru, města, které je sice na seznamu UNESCO, ovšem turistům nemá zase tolik co nabídnout. Zde se stalo očekávané – začalo se nám chtít na záchod, ovšem vzhledem k tomu, že sezóna ještě nezačala, nebylo možné v 7 hodin ráno najít jedinou otevřenou restauraci, natož toaletu. Po chvilce hledání jsme usoudili, že nejvhodnějším místem bude křoví v přístavu (nutno podotknout, že právě zde začínalo historické centrum). Po pěti minutách jsme se usměvaví vydali na prohlídku města. Z Nessebaru jsme se, opět autobusem (zde obdržíte od průvodčí lístek - dokonce nás kontroloval i revizor), přesunuli zpět do Burgasu a následně do Sozopolu. Zde jsme se chvíli usadili na pláži Černého moře, relaxovali a pomalu se připravovali na zlatý hřeb zájezdu - …Istanbul.
Naší přestupní stanicí na rychlík R 499 Bosphor Express byla Stara Zagora. V Burgasu jsme si ještě v cestovní kanceláři Rila stihli zakoupit lehátkovou rezervaci pro tento vlak (jak se později ukáže, bylo to naše velké štěstí) a vypít několik piv (Zagorka či Kamenitza). Do Staré Zagory jsme se přesunuli povinně místenkovým IC 8602 (rezervace jsme ovšem tentokrát sehnali bez problémů za 2,60 Leva). V tomto městě jsme měli 3 hodiny pauzu, a proto jsme se usadili v místním baru. Slečnu jsme požádali o jedno pivo a jednu vodu – k našemu zděšení nám přinesla jedno pivo a jednu vodku! Požádali jsme ji tedy navíc o pomerančový džus, znovu o vodu a mix vypili. Poté jsme se přesunuli do restaurace, kde jsme tentokrát servírku šokovali my, a to objednávkou 8 šopských salátů pro 2 osoby (bulharský šopský salát se s tím českým dá srovnávat jen velmi těžko). Půl hodiny před odjezdem Bosphor Expressu jsme se přesunuli na nádraží. Vlak měl zpoždění 45 min. (jízdní řády se v Bulharsku dodržují zřídkakdy), proto jsme se usadili u topení a vyčkali jeho příjezdu.
Najednou všichni lidé z haly vyběhli na nástupiště, my jsme také reagovali rychle – na nástupišti jsme se pokoušeli nalézt náš vůz. Byl řazen jako poslední (vlak měl celkem 3 vagony), když jsme k němu doběhli, průvodce již zavíral dveře řetězem. Po chvíli mávání našimi rezervacemi dveře otevřel. Vlak se rozjel a my zkontrolovali, zda v kupé není nic uloženého a usadili se. Po chvíli přišel průvodce s požadavkem, že máme zaplatit ještě jeden poplatek ve výši 5€. To jsme odmítli. Po chvíli hádání průvodce odešel, ovšem již nám nevydal deky a ložní prádlo. Navíc zamknul toalety, tudíž bylo velice obtížné vykonávat potřebu do plastové láhve.

V půl čtvrté ráno (30.3.) jsme dorazili na bulharsko-turecké hranice. V Kapikule musí všichni cestující vystoupit z vlaku a jít se odbavit na celnici – každý musí při vstupu do Turecka dostat razítko do pasu. Žádné problémy nenastaly a mohli jsme zpět do vlaku (u Rumunů byl výsledek opačný - asi 30 jich do země nevpustili). Do Istanbulu jsme dorazili s 90 minutovým zpožděním.
Ve městě jsme strávili 12 hodin, za tu dobu jsme si stihli prohlédnout historické centrum na poloostrově v historické evropské části, projít se po nábřeží a projet se na lodi po Bosporu a vkročit poprvé v životě na asijský kontinent. Zpět jsme měli odjíždět opět vlakem Bosphor Express, tentokrát s čísleným označením 498. V cestovní kanceláři jsme se pokoušeli zakoupit lůžkové/lehátkové rezervace – na tomto vlaku nejsou totiž řazeny žádné vozy k sezení – v kanceláři nám sdělili, že nám rezervaci prodají za 25€ (v Istanbulu je velmi draho), to jsme rázně odmítli a odešli. Ve výdejně jízdenek nám nejprve nabízeli také rezervaci za stejnou cenu, ovšem po předložení Eurodomina-26 pro Turecko se cena snížila na 8€ (to nás velmi potěšilo). Ještě jsme se najedli v pravé turecké restauraci a odebrali se k vlaku. Ten měl odjíždět ve 22:00 (dle IDOSu ve 21:00). Zpět jsme jeli opět ve stejném voze. Celý vlak byl řazen z celkem 4 vozů – 1 bulharského, 2 rumunských, z toho jeden moderní WLABmee, a 1 tureckého.
Při cestě do Turecka byl vůz prázdný, ovšem na zpáteční cestě se zaplnil tak, že všechna kupé byla zaplněna (my jsme měli štěstí a spali jsme sami). Vedle nás se usadila skupinka Rumunek – ty stále přenášely nějaké igelitové tašky (s "tekstilem"), až si jich všimli místní policisté. Po chvilce dohadování byli povoláni dokonce vyšetřovatelé v civilu. Ti začali prohrabávat jednotlivé tašky. Celou událost doprovázel, pro Balkán typický, křik. Situace se uklidnila a vlak odjel, přičemž v tureckém lehátkovém voze cestovaly na sobě nezávisle další 3 skupiny Čechů. Celkem se z Istanbulu na severozápad vracelo 10 občanů české státní příslušnosti.

V pátek (31.3.) nás v Kapikule čekala opět stejná procedura s vystoupením a předložením pasu. Po vyřízení formalit jsme definitivně usnuli. Probudili jsme se asi půl hodiny před Starou Zagorou, abychom se mohli v klidu sbalit a odevzdat ložní prádlo a deku. Zde jsme se, jako obvykle, posilnili pivem a vyčkali příjezdu rychlíku (v 8610) do Plovdivu. Do Plovdivu jsme dorazili po 2 hodinách cesty. Toto město nás mile překvapilo – plno mladých lidí, ulice upravené a nádherné historické centrum, které je zapsáno na seznamu UNESCO. Po prohlídce města a obědu v restauraci jsme se vydali na nádraží, odkud nám měl odjíždět vlak (v 80112) do Sofie. Zpět do bulharského hlavního města jsme dorazili po 19. hodině.
Do odjezdu našeho nočního vlaku R 292 do Bělehradu zbývaly 3,5 hodiny. Město jsme již dokonale znali (nebo alespoň jeho centrum), proto jsme se vydali hledat nějakou restauraci, kde bychom se mohli posilnit před náročnou cestou zpět. Byli jsme úspěšní, našli jsme typickou bulharskou restauraci a utratili jsme poslední bulharské Leva. Půl hodiny před odjezdem jsme se přesunuli na nádraží. Zde jsme měli problém najít správné nástupiště (pro nástupiště se používají římské a pro koleje latinské číslice) - …když se nás najednou ujal místní „portýr“ s tím, že nám pomůže s kufry a ukáže nástupiště a vlak. Cedulku sice měl, ale pravděpodobně si ji vytvořil sám, protože byla nakreslená rukou. O jeho společnost jsme nestáli, nicméně byl tak vtíravý, že jsme ho nechali být. Doprovodil nás až do vlaku, kde se samozřejmě stalo to, co jsme celou dobu očekávali… “Money, money“. My jsme u sebe měli 10 dinárů (což je v přepočtu asi 3,50 Kč) a dále 100 slovinských tolarů (což je v přepočtu asi 13,00 Kč) v peněžence (ostatní peníze - eura, dolary, české a slovenské koruny a platební karty jsme měly pečlivě uschovány na různých místech). Jak jsme si mysleli, opravdu mu to nestačilo. Poslední, co jsme mu mohli nabídnout, byla cigareta. Vzal si ji a uraženě odešel. My se uvelebili v kupé lehátkového vozu a čekali na pasovou a celní kontrolu mezi Kalotinou Zapad a Dimitrovgradem. Tentokrát proběhla bez komplikací a my se tedy mohli uložit ke spánku.

Probudili jsme se (1.4.) asi 50 km před Bělehradem. Poučeni z loňského roku jsme tentokrát zpáteční cestu naplánovali s minimálně 1 hodinou na přestup, protože před Bělehradem se vždy vytvoří nejméně půlhodinové zpoždění. A opravdu i nyní jsme do srbského hlavního města dorazili se zpožděním 120 minut (jízdní řád sice existuje, ale vlaky nejezdí nikdy včas - zpoždění jsou způsobena nejen špatnou infrastrukturou, ale i zdlouhavými kontrolami na hranicích). Nám to ovšem vyhovovalo, protože přípoj IC 344 Avala měl odjíždět za 30 minut. Na bělehradském nádraží jsme zavzpomínali na minulý zájezd, kdy jsme se pracně s přískoky dostávali domů (kvůli výluce mezi Bělehradem a Novim Sadem). V Avale jsme potkali Slováka, který se vracel z Turecka, kde byl pozorovat zatmění slunce. Dvě hodiny jsme si povídali o cestování; rozloučili jsme se na maďarsko-srbské hranici v Subotici, kde on hodlal stopovat a my pokračovali dál do Maďarska. V Budapešti nám vyměnili lokomotivu a my pokračovali ve směru Vídeň. Ve městě Komárom jsme zahlédli první větší náznaky povodní – hasiči byli v pohotovosti a společně s dobrovolníky stavěli ochranné hráze. Po dvou hodinách cesty jsme dorazili na maďarsko-rakouskou hranici (kvůli povodním jsme měli zpoždění 45 min.) do Hegyeshalom. Zde nám byly opět velice důkladně zkontrolovány občanské průkazy a byli jsme vpuštěni do Rakouska. Do Vídně jsme dorazili včas. Tramvají č. 18 jsme se přesunuli z Westbahnhof na nádraží Südbahnhof a čekali na odjezd nočního vlaku R 202 Chopin, kterým jsme pokračovali do Přerova. Do pohraniční stanice Břeclav jsme dorazili načas.

V neděli (2.4.) nás uvítala Česká republika a 2. železniční koridor. Jedním z posledních zajímavých zážitků bylo přistoupení jednoho mladého Poláka, který cestoval pouze s igelitkami a vypadal…zajímavě. Vše vyvrcholilo příchodem průvodčího, který když zjistil, že nemá žádnou jízdenku, utíkal rychle pro policisty, kteří seděli v prvním kupé (oproti loňsku se řazení vlaku nepatrně změnilo, nyní jsou řazeny 2 vozy k sezení, oba ÖBB). Ti jej na první stanici vynesli z kupé a táhli chodbičkou ke dveřím. Ačkoli se všelijak bránil, byl nucen vystoupit si v Hodoníně (resp. byl vyhozen). Na otázku „Jak se mám dostat do Polska?“, se mu dostalo lakonické odpovědi policisty: „Pěšky“. Dorazili jsme do Přerova. Zde máme již vyhlédnutý jeden nonstop bar naproti nádraží, kde vyplňujeme volnou chvíli při čekání na přípoje. Dali jsme si 2 rychlá piva a 4 mattonky (žízeň po dlouhé cestě byla veliká, poslední pivo jsme měli v jídelním voze v Avale) a vrátili se zpět na nádraží. Již na nás čekal R 422 Cassovia do Prahy.
Jenže v Brodku u Přerova jsme si vše rozmysleli, v Olomouci jsme vystoupili a hodlali se ještě posilnit pivem. Byly 2 hodiny ráno, místní rozhlas oznamoval informace o evakuaci kvůli povodním a my se chystali najít nějaký bar. Nakonec jsme byli úspěšní, v gastronomickém zařízení jsme pobyli 2 hodiny a vypravili se nočním rychlíkem R 200 Silesia domů. Počkali jsme ještě na paní průvodčí a odebrali se spát. V plánu jsme měli vystoupit v Kolíně (s přípojem do Čelákovic) a v Praze Libni. Dle všech očekávání jsme zaspali (hodiny na budíku ukazovaly bulharský čas...) a probudili se, jako obvykle, na Vítkově (po ČR jezdíme na síťové čtvrtletní jízdenky, takže s tím není problém). Dojeli jsme tedy až na Hlavní nádraží. Zde jsme si dali ke snídani hamburger a klobásu z místního nádražního bufetu a vydali se na Masarykovo nádraží, kde jsme se rozloučili. Obě pražská nádraží nám svou úrovní připomínala bulharské prostředí.
Zájezd do Bulharska a Turecka byl jeden z nejzajímavějších, nejdobrodružnějších a nejlepších.