Beroun — V sobotu 9. října mne vytrhává ze spánku vlezlé pípání budíku. Jeho ručičky ukazují pět hodin a deset minut a já hodnou dobu přemýšlím, proč jsem jej vlastně nastavil na tak brzkou ranní hodinu. Ano, mozek začíná pomalu pracovat – už si vzpomínám, dnes jedu do Berouna na akci pořádanou k výročí padesáti let existence vlečky Vápenky Čertovy schody a poté kamsi na trať 171 fotit VSOE. Po rychlé snídani si kontroluji, jestli jsem nic nezapoměl, a vyrážím vstříc chladnému podzimnímu ránu. Venku mne definitivně probouzí teplota kolem nuly. Na obloze jsou vidět hvězdy. "Bude hezky!" jásám v duchu a rázným krokem vyrážím k blatenskému nádraží.

Po půlhodině kodrcání v „šukafonu“ vystupuji v Březnici a netrpělivě čekám na příjezd rychlíku. Konečně slyším cinkání přejezdu a v zápětí typické brumlání šestiválce. Po chvíli již u peronu brzdí ex–olomoucká zamračená 749.121. Zabírám si místo v prvním volném kupé a stahuji okno. Po cestě sleduji nádherný východ slunce a kochám se barevnou krajinou.

Beroun mne vítá lehkým ranním oparem a peronem plným lidí. Parní vlak do Vápenky Čertovy schody by tu měl být každou chvíli. Všichni přešlapují a drkotají zuby. Je opravdu velká zima. V dálce zní zvuk parní píšťaly a napětí všech přítomných se zvyšuje. Konečně vidíme ze všech sil bafající parní lokomotivu 213.902, jak se blíží z nákladního nádraží. Malé dítě se dává do pláče a vrhá se mamince do náruče. Mnoho lidí vytahuje fotoaparáty a někteří již horlivě mačkají spoušť. I já si dělám jeden snímek, ať mám něco na památku.

Vlak zastavuje u peronu a všechen dav se hrne dovnitř. Vidím, že dva osobní vagony opravdu nebudou stačit. Venku zůstává jen několik nadšených fotografů a maminka s dítětem, které stále pláče a bojí se nastoupit. Po dlouhém přemlouvání a utěšování se jej daří dostat dovnitř. Dávám přednost barovému vozu, ve kterém sice poskytují výhled jen dvě malá okna, ale je naopak poloprázdný. Objednávám si čaj na zahřátí. Po chvíli se ozývá píšťalka, zbylí lidé na poslední chvíli naskakují do barového vozu, mašina začíná urputně odfukovat a vlak se pomalu rozjíždí. Na ranžíru ještě křižujeme s druhou soupravou, která bude vozit cestující do vápenky a poté se již plnou parou vydáváme vzhůru.

Stoupání místy přesahuje dvacet promile a strojvedoucí má co dělat, aby nás nahoru dovezl. Po půl hodině jízdy vystupuji do sluncem zalitého areálu Vápenky Čertovy schody. Lidé postupně lezou z vlaku, někteří si jdou prohlédnout lokomotivy vystavené vedle remízy, jiní obdivují parní vlak nebo jdou navštívit občerstvovací stánky. Poblíž už stojí požárnická cisterna a zásoba uhlí připravená pro zbrojení. Nemohu si nevyfotit pár snímků dobírání vody a vydávám se podívat blíže k vápence.

Nikde nevidím žádné zákazy vstupu, žádnou ostrahu, a proto si vápenku bez problémů prohlížím. Všechno je tu bílé. Vápencový prášek mi padá na klobouk, na bundu, na brašnu i na foťák a mění jejich barvu z černé na bílou. Šplhám na skálu nad vápenkou a naskýtá se mi krásný výhled na celý areál. Do lomu se neodvažuji a proto po krátkém focení lezu dolů. Parní vlak již stihnul dojet do Berouna, aby se mohl vzápětí vrátit s dalšími cestujícími. Jdu hledat nějaké místo, kde ho vyfotit. Po cestě procházím okolo vagonů a dívám se, kam jsou určeny. Drážďany, Linz, Ústí nad Labem, Most, Kadaň–Prunéřov…, čtu na cedulkách a přemýšlím, kolik vozů se po vlečce celkem může přepravit.

Dávám se s několika kolegy do odkřovňování místa kousek před vjezdem do areálu vápenky. Slunce nabírá na síle. Sundavám si bundu a chvíli na to i mikinu. Konečně mám chvilku času na řádnou snídani a ranní kávu z termosky. Chvíli na to je již slyšet pravidelné odfukování parního stroje, jak se line údolím, a všichni si připravují fotoaparáty. Vlak vyjíždí zpoza stromů a doprovází ho obrovský kouřový oblak. To je to, co mám na parních jízdách rád. Mašinfíra nám houká na pozdrav, ale to už všichni mačkáme spoušť. Byla by škoda tento snímek zkazit. Dovídám se, že byl změněn jízdní řád a vlaků pojede více. To je jedině dobře. Rozhoduji se, jestli mám zůstat poblíž vápenky nebo jít pěšky do Berouna a vlaky fotit po cestě. Díky krásnému počasí vítězí druhá varianta, a tak se připojuji k jednomu z kolegů – fotografů a společně vyrážíme na pět kilometrů dlouhou cestu dolů.

Po cestě potkáváme mnoho dalších fotografů. Někteří si odkřovňují místa, jiní se usazují na několika málo nezarostlých úsecích. Poblíž přejezdu čekám na parní vlak směrem do Berouna. Slyším zahoukání. Parní píšťale se to však nepodobá ani v nejmenším. Po chvíli ze zářezu vyjíždí jedna ze souprav. V čele však vidím zeleného kocoura, který patří vápence. Stalo se něco s dvěstětřináckou? Nebo jen nestíhá zbrojit? Doufám, že je mašina v pořádku a další jízdu pojede opět ona. Přesouvám se o kus níže. Potkávám tu jednoho ze ŽP kolegů, který s kamarády prořezal pěkné místo. Drze toho využívám a fotím si soupravu, jež právě míří do vápenky. Hektor jede pěkně, zvuk motoru se line celým údolím. Chvíli čekám na svého souputníka, který se rozhodl fotit kus za mnou a poté pokračujeme v cestě do Berouna.

Hledáme místo, kde bychom mohli vyfotit kocoura, který by měl každou chvíli přijet. Nacházíme se v dolní části vlečky, kde jsou koleje z velké části obklopeny lesy, a proto není jednoduché najít nasvícené místo. Nakonec se usazujeme na svahu vedle trati a redukujeme křoviska. Okolo nás projíždí hektor, bohužel v protisvětle, a tak ani nevytahuji fotoaparát a pokračuji v sekání. O pár minut později je již slyšet hukot motoru a z lesa vyjíždí zelený kocour. Mačkám spoušť. Foťák nereaguje. „Zatracený sklo,“ nadávám na viníka situace a lituji, že jsem si raději nenašetřil na pořádný objektiv, který nemá problémy s ostřením. Nakonec se mi daří vytvořit alespoň dokumentační fotku, když už je vlak těsně přede mnou.

Přibližně kilometr a půl od začátku vlečky čekáme na průjezd vlaku z vápenky. Pojede pára? Podle jízdního řádu už by tu skoro měla být a zatím není nic slyšet! Náhle se údolím rozléhá táhlý zvuk parní píšťaly a chvíli na to již vidíme vlak. Zkouším, jestli bude fotka proti světlu vypadat alespoň trochu pěkně. Nebude. Nevadí, za chvíli pojede pára zpět nahoru. O několik minut později fotíme hektora v druhém směru a pak pokračujeme k vjezdovému návěstidlu do Berouna. Sluce svítí ze všech sil. Při likvidování náletových křovisek ze mne teče pot proudem. Nakonec stejně volím místo na vysoké zídce vedle trati, křoví jsem odstraňoval zbytečně.

Na návěstidle se rozsvěcí výstraha a projíždí hektor. Soupravy se křižují v prostoru nákladní stanice a tak tu parní vlak bude během chvilky. Připravuji si fotoaparát a doufám, že tentokrát objektiv nezklame. Kolega stojící podemnou se ještě ujišťuje, jestli mi nevadí v záběru a pak už přijíždí ze všech sil bafající pára. Závěrka cvaká přesně v okamžiku stisknutí spouště a já mám i čas zamávat vlaku i vlečce VČS na rozloučenou.

Společně s kolegou se přesouvám k trati 170, po které by měl mezi druhou a třetí hodinou projet Venice Simplon Orient Expres z Benátek do Londýna. V průběhu čekání fotíme několik projíždějících vlaků a poté se usazujeme v nepříliš rozlehlé zastávce Králův Dvůr. Přibližně ve 14.30 mi kamarád píše SMS ze Všenor, že kolem něj VSOE právě projel, ale že jej táhne lokomotiva v barevném schématu Najbrt, bohužel. O čtvrt hodiny později již slyšíme cinkání nedalekého přejezdu, pak zahoukání – to asi strojvedoucí zdraví všudypřítomné fotografy, a poté již přijíždí naleštěné modrobílé eso s úctyhodně dlouhou soupravu luxusních vozů. Chvíli po jeho průjezdu nastupuji do osobního vlaku a doprovázím kolegu na několika prvních kilometrech dlouhé cesty do Přerova. Znaven celodenní chůzí usedám na lavičku v Berouně a přemýšlím, jak jet domů. Mám zakoupenou síťovou jízdneku SoNe+, a proto je mi jedno, kudy do Blatné pojedu. Nakonec se rozhoduji pro cestu rychlíkem „Albert Einstein“ do Plzně. Už delší dobu jsem si chtěl celou trať 170 a podívat se na průběh stavby koridoru. Teď se nabízí ideální příležitost. Do jeho příjezdu mi zbývá více jak hodina a tak ještě šplhám na svah nad pražským zhlavím stanice Beroun, kde si z jednoho stromu dělám „fotoposed“ a fotím několik vlaků projíždějících po trati do Prahy. Přesně v 17.40 usedám do volného kupé a loučím se s Berounem. Dvacet minut po deváté hodině večerní přijíždím spokojen domů a doufám, že takto krásný den nebyl v letošním roce poslední.