Plzeň – Podrobné osobní zkušenosti se službami českých dopravců jsou nejlepším způsobem, jak nahlédnout za oponu marketingu a posoudit, jakou službu cestující skutečně dostává. Od ledna 2014 nás v našich redakčních testech zajímalo vše možné – od profesionality palubního personálu, přes hodnocení jídel v restauracích na kolejích až po cestování nočními vlaky. Občas naše cesty vyvolaly i reakce dopravců, které nebyly jen pozitivní. Na závěr dvouletého cyklu jsme se vydali poněkud zvláštní cestou – náš redaktor Aleš zavítal do Německa a blízkého příhraničí, aby kvalitu českých a slovenských vlaků porovnal se standardy na západ od nás.

Vítám vás u lehce neformálního přehledu kvality služeb ve vlacích několika společností. Podíváme se k Německým drahám (DB), k dopravcům Oberpfalzbahn, Vogtlandbahn (ALEX) a samozřejmě pak také k Českým drahám, LEO Expressu i Regiojetu. Všechny jízdy probíhaly v průběhu prosince 2015 a ledna 2016.

EC|ALX 354 „Franz Kafka“

Pro cestu z Plzně do Schwandorfu jsem se rozhodl využít vlaku EuroCity, který je složen z vozů Českých drah a nachází se zde i bistrovůz. Usadil jsem se do velkoprostorového vozu řady Bdmpee, který byl příjemně vytopený a na první pohled čistý. Obsazenost byla kolem 30 %. Při detailnějším zkoumání byla znát na podlaze zašlá špína, způsobená zřejmě ledabylým úklidem. Stejně tak byly zašpiněné některé koše zvenku a ano, mnoho zaschlého a nechutného obsahu bylo i uvnitř. Wi-Fi instalována nebyla, na tomto vlaku byla k dispozici v bistrovoze řady ARmpee. Zásuvka však byla funkční, stejně jako vnitřní i vnější infosystém. Hlášení probíhalo dokonce ve třech jazycích.

Stále jsem čekal na minibar, abych si objednal kávu a koupil si nějakou tu svačinu. Minibar se neblížil a já začal mít podezření, že posádka přijede až na německém území. A tak se i stalo: při stání v České Kubici (za stanicí Domažlice) přirachotil minibar JLV. Od slečny stevardky jsem si objednal kávu, balenou tortillu a sušenku. Nicméně výjezd až za Domažlicemi měl samozřejmě svůj důvod – minibar už prodával za „unhappy hours“ ceny, a tak jsem si kupoval snídani v této podobě za 203 Kč. No, moc jsem si za tu cenu nepochutnal; bohužel se navíc nabídka minibaru v Happy hours a při normálních cenách nedá najít na webu JLV, takže ji tu nemohu ani odprezentovat. Tak jako tak jsem si ručně psaný účet vystavil v kanceláři na nástěnku a příště si raději počkám na nádraží ve Schwandorfu, či na německý minibar, který jezdí na tom samém vlaku jako minibar JLV, ale paradoxně s mnohem zajímavějšími cenami. To, že minibar JLV neumí vyjet po nástupu množství zákazníků v Plzni, považuji za vypočítavé jednání franšízanta (jídelní vozy se servisem JLV jsou provozovány z valné většiny formou franšízy).

Toaleta ve vlaku byla uklizená a vybavená mýdlem i tekoucí vodou. Ruce byste si však sušili do soudného dne, jelikož sušák byl naprosto nepoužitelný – neúčinný. Bílý silikon ve spárách začínal na mnoha místech černat a toaletní prkénko bylo velmi zašlé, jelikož bylo pravděpodobně čištěno nevhodnými čisticími prostředky. Původně jsem se chtěl svézt ze Schwandorfu do Regensburgu vlakem ALX, ale vzhledem k jeho zpoždění jsem nakonec cestoval dále stejným vlakem až do Regensburgu.

OPB 74264, OPB 74269, OPB 74125

Abych se nemusel příliš opakovat, rozhodl jsem se některé regionální vlaky sloučit do logických skupin a zhodnotit je najednou. Takovou skupinou jsou osobní vlaky dopravce Oberpfalzbahn, na kterých byly nasazeny motorové jednotky Desiro Classic (74264 Regensburg – Schwandorf a 74269 Weiden - Schfandorf). Obě jednotky nesly polepy produktu Trilex, který známe spíše z Liberecka.

Interiér byl uklizený, nicméně je vidět, že jednotky mají odježděno mnoho kilometrů, a proto zde naleznete spoustu znaků různých poškození a omšelých míst. Vybavení interiéru bohužel odpovídá době vzniku vozidla, a tak cestujícím nabízí poněkud spartánsky vybavený interiér bez zásuvek a podobných vymožeností, stejně jako nepříliš pohodlné sedačky, vhodné spíše pro krátké vzdálenosti. Nápisy jsou ve vozidlech vyhotoveny v němčině, češtině a angličtině. Průvodčí prvního spoje byla velmi příjemná a usměvavá, na rozdíl od průvodčího spoje 74269, který přívětivým vystupováním neoplýval. Toalety v obou spojích byly vybaveny všemi hygienickými prostředky a vodou, avšak na obou toaletách byl nepořádek na podlaze (u 74264 tak neproběhl z výchozí stanice ani obratový úklid). Teplota byla v obou jednotkách v pořádku, bohužel ale přes kabinu strojvedoucího občas při jízdě profukoval do salonu pro cestující ledový vzduch.

RE 3694, RE 3697, RE 3589

Vlaky RegionalExpress DB (3694 Schwandorf – Marktredwitz, 3697 Marktredwitz – Weiden a 3589 Schwandorf - Cham) byly vedeny „klopidly“, tedy motorovými jednotkami řady 612. Hned na začátek musím zmínit, že jízda po německém příhraničí je výborná v tom, že se s těmito jednotkami svezete několikrát rychlostí 160 km/h a účinky naklápění ucítíte opravdu zřetelně.

Čeho jsem si vždy všiml při nástupu, byl prázdný „infopoint“, tedy prostor se stojánky pro různé propagační brožury a jízdní řády dopravce. Prakticky nikde nebyl ani jeden leták, ale za to zde byl například kelímek od nápoje z Burger King či jiné odpadky, které zůstávaly na svém místě po celou dobu jízdy. Musím bohužel konstatovat, že průvodčí DB jsou velmi apatičtí ke spoustě věcem a jejich chování je občas také velmi podivné. Mnozí jejich kolegové z ČD by je hravě strčili do kapsy (a to mají daleko více povinností).

Interiér všech jednotek byl čistý, ale opět poněkud omšelý a zcela nevybavený. Pronikání ostrého slunce nebránily závěsy či roletky, zásuvky také nebyly a sedačky opět patří do kategorie vhodných spíše pro krátkou jízdu. Výhodou jsou alespoň velké stolky na sedačkách uspořádaných proti sobě. Soupravy disponují „dětským oddílem“, stavebně odděleným od zbytku cestujících. Ten spočívá ve dvou čtyřsedačkách a polepu; nic více, nic méně. Ačkoliv i tyto jednotky výbavou odpovídají datu výroby, věřím, že po renovaci interiéru by byly skvělými pomocníky i pro některé naše rychlíkové tratě. Tedy alespoň v případě, že by spolupracovala SŽDC na aktivním využití systém naklápění.

Samotný personál spojů byl průměrný, pracující ve stylu „jednou za čas zkontrolovat jízdenky a šup ke strojvedoucímu“. Výjimkou byla průvodčí středního věku v RE 3697, která byla opravdu milá a příjemná, procházela pravidelně s úsměvem vlakem a vždy prohodila několik milých slov s některým zákazníkem.

Toalety byly všechny vybavené příslušnými proprietami, nicméně u dvou ze tří byl zřetelný zápach. Teplota interiéru byla v pořádku kromě vlaku RE 3589, který ve Schwandorfu vyčkával odjezdu s vypnutým motorem, a tím pádem i bez vytápění interiéru, takže při nástupu se jen málokterý cestující vysvlékl z kabátu či bundy. Zajímavostí bylo, minimálně pro zákazníka zvyklého na české poměry, že průvodčí DB měli stříbrné štítky se jménem (podobně jsou označeni vlakové čety také například u rakouských ÖBB), zatímco u nás či našich východních sousedů se setkáme pouze s anonymními čísly.

OPB 74125 

Tento osobní vlak Oberpfalzbahn byl zajištěn jednotkou RegioShuttle RS1 a já jej využil pro cestu z Chamu do Furth im Waldu. Zdaleka nejpříjemnější interiér s nejpohodlnějšími sedačkami za celý den strávený v Německu. Děti jistě potěší na stěně připevněné dřevěné hry, dospělí si mohou listovat firemními magazíny, které jsou vzorně srovnané v plastových držáčcích. I toaleta nevykazovala žádné závady.

I v tomto motoráku byla průvodčí (do motoráků OPB a Waldbahn se průvodčí vrátili před několika lety), kterou jsem se svojí excelentní němčinou, čítající asi třicet slovíček, požádal o zajištění přípoje ve stanici Furth im Wald směrem do Čech kvůli desetiminutovému zpoždění vlaku OPB 74125. Průvodčí naštěstí vše pochopila, kontaktovala výpravčího ve Futhu, a tak jsem mohl v pořádku přestoupit na vlak ČD do Domažlic.

Os 5773, Os 7425

Netrpělivě pobublávající „osmsetdesítka“ Českých drah po přestupu jednoho cestujícího zabouchla dveře a s charakteristickým zvukem pomalu nabírala rychlost směrem do České republiky. Průvodčí zkontrolovala všechny dva cestující z Furth im Waldu a pak následovala ničím nerušená cesta do České Kubice, Babylonu a Domažlic. Vozem se vznášel naftový zápach. Vůz byl uklizen, ale k interiéru pravděpodobně není třeba nic dodávat. Snad jen záchod zapáchal více, než obvykle.

Ve stanici Domažlice jsem velmi rád přestoupil do RegioSharku, tedy motorového vozu řady 844 Českých drah (Os 7425 Domažlice – Plzeň), který je nejmodernějším motorákem dost možná nejen na českém území, ale i celého výletního dne. Klimatizace, zásuvky, moderní interiér, Wi-Fi připojení a sedačky bez nepohyblivých područek, ze kterých vždy v zahraničních vozidlech šílím. Nechápu sice, proč je první třída stále přeznačená za druhou a raději se z ní neudělá stabilní první třída, nebo alespoň klidová zóna (tichý oddíl), když už se „jednička“ nedokáže prodat. Příjemný povídavý průvodčí se zeptal na výlet v Německu, popřál příjemnou cestu a já dojel spokojený do cílové stanice. A toaleta byla OK!

V příštím dílu se podíváme ještě jednou na skok do Německa.