V rámci oživení fotogalerie vypouštíme první vlaštovku – pilotní díl seriálu, jehož účelem bude návrat k těm snímkům z uplynulého týdne, jež se vybranému autorovi zdály nejzajímavější. Formu budeme ladit za pochodu, může se měnit forma, počet fotek i periodicita (jednou či dvakrát týdně).

Viděno mýma očima, uplynulé dva týdny ve fotogalerii nijak nevybočovaly ze zavedeného standardu, přesto zde nacházím několik snímků, jež jsou mi něčím milejší, než ty ostatní. Vybral jsem tři, které vám připomenu, a vysvětlím, čím zaujaly právě mě.

Ušopleskova „Potkávačka za fialové záře“ mě nadchla už na jeho Flickru. Říkal jsem si, co by to asi udělalo s návštěvníky ŽelPage, respektive zda by se opět podařilo rozproudit nějakou diskusi (neboť ta v posledních letech uvadá). Představa nejspíš dolehla až k autorovi a vy jste se tak mohli potěšit pohledem na tuto ryze technicistní, téměř dokonale souměrnou fotku. Oceňuji, že nebyly provedeny zbytečné retuše vybavení stanice, které dojem nijak nekazí, ale naopak vhodně narušuje jinak až filigránskou čistotu snímku. Ušopleskovi doporučuji, aby fotku v plném rozlišení poslal jednak Ing. arch. Pavlu Sýsovi, zodpovědnému za ztvárnění zastávky Nemocnice Motol, jednak za úplatu nabídl dopravnímu podniku.

Detail fotografie

Ve Stráži nad Ohří jsem nikdy nebyl, ale po zhlédnutí Ondrovy fotky mám minimálně jeden důvod to napravit. Tenhle záběr prostě chci taky. Ačkoli mi vyobrazené výtvarné provedení nátěru esa přijde naprosto zoufalé, vše ostatní na snímku funguje jako redukční činidlo – příjemně zelené plochy, pocit „tepla“ z naskládaného dřeva, velice pěkná budova stanice v pozadí (i s apartním přístřeškem). To vše obaleno atmosférou příjemného léta. Jeden rázem zapomene na tenhle pokus o reklamní nátěr. Dojem nijak nekazí ani ne zcela dokonalý úhel nasvícení, stín na budově spolu s tím, zanechaným soupravou na kolejích, vytváří dojem plasticity. Bravo, Ondro!

Detail fotografie

Jsem velmi rád, že správci časem dospěli (tento stav už pár let trvá!) a nestaví se odmítavě ani ke snímkům, jež bourají jednu tradici a staví novou – a samozřejmě by to nebylo možné bez souběžně probíhajícího tvůrčího vývoje autorů a technických možností fotoaparátů. Michalovy „Poslední hodiny“ jsou příjemnou náladovkou, u kterých mě vždy začnou svrbět krovky a dostanu cestovatelskou horečku, aniž bych vůbec někam jel. Dobře zvládnutá je práce v editoru, kdy ani jedna plocha není ze stínu vytažena příliš tvrdě, ale přesto rozeznáte detaily, které chcete vidět. Postupné rozkrývání plánů je zábavnou kratochvílí, přejezdového kříže si možná nevšimnete hned a na cementárnu (stavbu, tyčící se nad stromy v levé části fotky) jsem vlastně přišel až dnes.

Detail fotografie