hnatikk:
No hlavně jsem se seznámil s žednickým výpravčím, a mám podezření, že právě díky němu jsme v Bělehradě stihli noční přípoj na Sofii - čekal na nás dvě hodiny! Dva z nás jeli o týden dřív, steným spojením vce stejný den v týdnu, zpoždění měli o hodinu menší a Sofijský přípoj nečekal... Průvodčí celou cestu do Bělehradu říkal, že není šance a že budem spát v želez. hotelu, ale výpravčí ze Žedniku nás uklidňoval, že to stihnout musíme.

cspsv:
No mně připadne vypravení vlaku z Niše dřív jako z jiné planety... Ale mimochodem, když jsem po příjezdu do Sofie kupoval místenky na cestu zpět Sofia - Bělehrad (asi jsem byl ten rok jediný - trvalo to půl hodiny, paní pořád někam telefonovala a pak vypsala devět místenek ručně na fialový papír rozměrů cca 1 cm x 2 cm), dostal jsem do ruky leták se trasou spoje - a světe div se, všechny srbské časy R490 Balkan Expres byly ještě o 15 až 20 minut dřívější oproti údajům z IDOSu. Takže klasická balkánská situace: různé verze jízdních řádů.
Jinak ta osádka jídelňáku je také pro balkán typická. V Bulharsku i v Srbsku chodí po vlaku minimálně tři různí průvodčí, ale na srbském území na trase Sofia - Bělehrad jich bylo odhadem patnáct. Když v Niši stáli všichni na peróně, byla to oproti ostatním lidem skoro přesilovka. V Balkan Expresu bohužel jídelňák nebyl, i když IDOS říká opak. Ale i na odstavném nádraží v Bělehradě (kam jsme se vydali, nakonec úspěšně, hledat pas jednoho z nás) je velmi živo. Uklízecí četa jednoho vlaku čítá na osm lidí, mají puštěnou hudbu, aspoň polovina jich pracuje, ostatní kouří, a ten úklid stojí za to - na kolenou se drhnou podlahy, všechno se luxuje, drsný. V budce s posunovači bylo taky aspoň deset lidí, chodili tam i nezbytní koloťuci, kterých je v Srbsku bezpočet a ve všech stanicích, včetně neplánovaných, se odněkud vynoří koloťuk a "vypráská" celej vlak. A poznámka mimochodem na závěr: posunovači i koloťuci umí v Srbsku obstojně anglicky - buďto rozumí, nebo i aktivně. DOst jsem na to čučel, hlavně ve srovnání s maďarskými průvodčími v IC Avala z Vídně do Bělehradu, kteří neuměli ani slovo německy, anglicky ani rusky a jeden nezareagoval ani na slovo "verspätung". Vzpomněl jsem si, jak kdysi na Hlasu Ameriky hlásili, že v Jugoslávii se nikdo neučí rusky a povinnou tam mají angličtinu. Asi to byla pravda.

ad walbrzych: tak to jsme tam byli ve stejném období. My taky museli z N.Sadu jet busem. Pěkně jsme si koupili jízdenku. Ty jízdenky jsme pak poslali poštou (ze srandy) na JŽ a světe div se, oni nám poslali za měsíc peníze zpět (za ten autobus)!!!

Všechno vzniklo cestou z Černé Hory, kdy jsme nabrali zpoždění kolem 120 minut, kdyby nebyla výluky, stihli bychom i tak Aval, ale díky ní jsme závodili s časem. Navíc jsme nevěděli, co znamená u autobusu "Autoputem" (= po dálnici), takže jsme pro jistotu vlezli do jiného, ještě v Subotici bychom Avalu chytili, ale v Novi Sadu nám ujela o 10 minut. Ze Sadu jsme jeli do SUbotice osobákem a ze Subotice do Kelebie taxikem (ten zase nemohl přes hranice kvůli vízům), takže jsme přebíhali hranici pěšky...no fakt super zážitek

Srbija, ovo je Balkan! Něco podobného loni cestou (Osmaniye-Adana-Ankara-Istanbul-St.Zagora-Sofija-Beograd-BP-domů): noční R Sofija - Beograd nabral přes hodinu na hranicích, kde nedobrovolně skončila svou pouť cca třetina cestujících (drobných pašeráků zapalovačů, nožů, ale i televizí), příj. do Beogradu +210min. (stejně jako u Staré paní - nejspíš je to pravidelné). Byli jsme nervózní, že nám pešťské IC ujede, nicméně přijeli jsme "včas" - IC však nikde; tehdy mi došlo, že cestou tam se nás u Novog Sada pokoušel průvodčí upozornit, že tu bude výluka. Šli jsme do informací, kde nám kouřící baba řeka: "Autobus." Totéž u dalších zaměstnanců. Společně se skupinkou cizinců jsme však vyhlíželi náhradní bus marně; dověděli jsme se, že "autobus" = zaplatit si linkáč do N.Sadu a tam přesednout na IC, ale že se to prý stejně nestihne. Náhradní doprava není zavedena. Na bus už jsme neměli, byli jsme na mizině - chtěli jsme to tedy objet přes Pančevo a Zrenjanin (měli jsme totiž Balkan Flexipass). Bo Pančeva se ale musí Beovozem ("metrem") - běželi jsme na Vukov spomenik, vlezli jsme do metra a zjistili jsme, že jezdí cca 1x za 45min., čili nám to v Pančevu ujede. Vlezli jsme tedy do Beovozu na Novu Pazovu, což je směr N. Sad. Z N. Pazovy jel za hodinu Os až do Bešky, což je asi 25km od N. Sadu - právě tento úsek byl vyloučen. V Bešce se všichni vyhrnuli ven, my s nimi - sledujíce dav a doufajíce, že se nějak dostanem. Dav šel cca 400m na jakousi křižovatku, kde stáli dva policajti, stopovali auta a státní mocí do nich usazovali cestující směr N. Sad. Stoupli jsme si do fronty - vyšel na nás autobus, kde se ale opět platilo, my se oháněli Flexipassem, až policajt řekl "Čechoslováci, jeďte" a my se vezli do N. Sadu zdarma. Pak už šlo vše hladce: V Subotici jsme 9h počkali na 2vozový noční R a druhý den večer jsme byli doma. Ovo je Srbija...

Hej Predragu, tak co, myslis, ze uz sou vsichni zpatky ve vlaku? - Rekl bych, Nenade, ze jo - Tak teda jo, jedu

Fakt dobra story:-))

Jojo, to je klasika, my do Bulharska aTurecka projížděli také Nišem. U nás zase vypravili vlak o nějakou tu minutu dřív a já málem zůstal na peróně, když jsem šel do stánku...

Před a za Nišem se vlak táhne snad 20 km/h, ale aspoň si člověk vychutná přírodu.

Vlaky z Bulharska do Srbska a jejich zpoždění, to je klasika - my měli 120 minut, ale po zkušenosti z loňska také rezervu na přestup asi 160 minut - jak vidím, tak u Vás to nestačilo...:-)

Super také je obsazení jídelního vozu JŽ v Avale - 1 kuchař, 2 číšníci. Za hodinu přišli do jídeláku 2 lidé (my dva).

Tjn...a potkal si aspoň někoho zajímavýho když uš bylo tolik času na to seznamování???:)))

Skvělé zážitky :))!

No už je pomalu na čase. Právě jsem se vrátil z dosti strastiplné cesty z Damjanice přes Sofii, Bělehrad, Budapešť a Bratislavu domů do Brna. Srbské železnice jsou v příšerném stavu, vlaky tam neustále zastavují a traťová rychlost pod 40 km/h je tam odhadem na více než 50% tratí, které jsem projel (Dimitrovgrad - Niš - Beograd - Novi Sad - Subotica), kupříkladu také na cca 50 km u Bělehradu. Těch 160km/h mi zní jako z jiného světa. Balkan Expres Sofia 13:10 - Bělehrad 20:32 (8. 7. 2006) nabral postupně 210 minut zpoždění, z toho jen asi hodina vinou čekání v Niši na přímé vozy ze Skopje. Zbytek prostě jen neustálé stání a zastavování. V Bělehradě samozřejmě noční přípoj do Budapešti R340 nečekal (měli jsme na přestup rezervu pouhé 103 minuty), jen nevím, kdo s ním "včas odjel", protože velká část jeho plánovaného osazenstva s místenkami v rukou se rekrutovala právě ze smutného Balkan Expresu (R490). K pozitivům ale nutno přiznat, že srbské železnice ihned bez váhání a jakýchkoliv formalit poskytlo všem poškozeným (mimochodem, všichni Češi) zdarma nocleh v železničním hotelu, mimořádně luxusním a čistém, přestože míněném především pro železničáře. K takovým situacím tam prý dochází denně. Druhý den nabral IC Avala na srbském území zpoždění pouze něco přes hodinu, další skoro hodinu přidali bůhvíproč Maďaři (nikoliv Srbové) na hranici - vlak odjel až ve chvíli, kdy k nádražní budově v hrozném chvatu dojela na kole maďarská železničářka s nějakými papíry v rukou. Takže v Budapešti Kel. (plán 15:23, realita 17:02) nemělo cenu přejíždět na Nyugati (R234; 16:15), naštěstí na nás přímo na stejném peróně počkal Báthory. A ještě jedna srbská příhoda: když jsme 25. června jeli směrem TAM, zastavil celý slavný IC Avala krátce po přejetí maďarsko-srbských hranic ve staničce Žednik a stál tam přes hodinu a půl s tím, že není proud. Byl to výborný balkánský zážitek: celý vlak vyšel ven na maličký perón před výpravní budovou, mnozí se umývali, spali na zemi, seznamovali se, cizinci se snažili přesvědčit hostinského v místní nálevně, aby jim prodal pivo za eura... V jednu chvíli přijel za IC Avala osobní vlak (asi měl proud) a zastavil na stejné koleji zhruba ve vzdálenosti 80cm za Avalou. Lidí tedy bylo nakonec dvakrát tolik. Nakonec, když už bylo možné odjet, začal výpravčí svolávat lidí z okolí nadraží, a až když si byl jistý, že nikdo nechybí, vypravil vlak.