Wow, wow, wow...

Pokud potřebuješ vypnout, tak je ideální nečíst kraviny permutovat Přemysla Otakara čtvrtého, tedy PO IV., na PIVO.

Jj, to je on. Ideální záležitost, když člověk potřebuje po celodenním psaní večer vypnout. A taky si při tom nenápadně, ale docela účinně opakuje dějepis a sbírá materiál na vyprávění pohádek dětem v bláhové naději, že pro ně jednou nebudou dějiny začínat vynalezením youtubu a facebooku :)

Vondruška, mistr národního kýče? :)

Chary, i já se tam bál a byl des i s besem. Za kazdým stromem nejaký rudý stál a kradl povlecení. 5*

Díky za spoiler, já se právě pročetl Vondruškou po stovkách a stovkách stránek k druhé půli vlády POII, tak už vím, jak to s ním dopadne :)
Mmch, asi historicky první fotka, kde Doksy, ležící uprostřed roviny donevidím, vypadají jako horská stanice :)

Když Přemysl Otakar II. vybudoval hrad nad vískou Bösig, nechal ho nepojmenovaný, že to udělá, až se vrátí ze služební cesty do Durnkrut, kde měl na Moravském poli cosi k dodělání. To už však nestihl a dodělal tam zcela. Po jeho smrti nezůstal však onen hrad neobydlen, dlela na něm mj. Kunhuta, vdova po Přemyslu Otakaru II., a jejich syn Václav, budoucí král. Jednou se zeptala Kunhuta Václava, jak se mu tam líbí. „Líbí? Děs běs!“ odpověděl syn. To bylo v únoru. Nato Kunhuta odjela do Prahy orodovat u Oty Braniborského, tou dobou správce země, za zlepšení podmínek v onom ubytovacím zařízení, načež jí bylo vyhověno pořízením druhé sady povlečení. Když v červnu přijela Kunhuta znovu za Václavem, ptá se ho: „Tak co, jak je?“ „Matko, běs...“ „Jen běs? Bez děsu?“ zeptala se Kunhuta. „Ano,“ odpověděl syn, „je tepleji, tak se to dá, ale stále to není ono. Prostě, běs.“ „Ale bez děsu. Jsi tu na hradě bez děsu.“ Náhodou byl na doslech Ota Braniborský, který tam prováděl výjezdní kontrolu, a když to slyšel, usmyslel si, že to není vlastně úplně špatný název pro ten dosud bezejmenný hrad. Od té doby mu říkali Hrad bez děsu, což se velmi rychle zkomolilo na Bezděs a následně na Bezděz.