Praha - Desátý říjen letošního roku byl prvním dnem, kdy se žluté vlaky dopravce RegioJet poprvé s cestujícími vydaly na dlouhou trasu z Prahy do východoslovenských Košic, jak jsme vás ostatně jako první informovali již v září. V pozadí nové trasy a zastávek však trochu zůstala i jiná změna, která se podstatně dotkla i konceptu a podoby palubních služeb. Společnost podnikatele Radima Jančury totiž začala v soupravách vlaků na trase Praha - Košice provozovat klasické jídelní vozy, jak je známe od českých i slovenských státních drah. Ačkoliv každé začátky jsou poněkud rozpačité a nejinak tomu je i u RegioJetu, již nyní můžeme říci, že s jídelními vozy se soukromý dopravce strefil do černého, minimálně co se oblíbenosti u cestujících týče. Další text ponecháváme pro výstižné vyjádření dojmů autora v první osobě.

Prvním problémem, který nově zavedené jídelní vozy provází, je to, že o nich cestující prakticky nemá šanci dozvědět. V palubních průvodcích ani v časopise Žlutý o nich není ani zmínka, nepropaguje je ani vlakový rozhlas. Na internetových stránkách společnosti byste informace o žlutých restauracích na kolejích také hledali marně, o nějakém jídelním lístku snad ani nemluvě. Rozhodl jsem se proto, že novou gastronomii na železnici v podání RegioJetu vyzkouším takříkajíc „naostro“ při běžné jízdě ze Slovenska do Čech. Jelikož byl v době mého rozhodování a nákupu celý vlak již ze Žiliny beznadějně vyprodaný a jízdenka na trasu Čadca - Praha se nedala vůbec sehnat, musel jsem mírně improvizovat a rezervační systém trochu obelstít.

Výsledkem byly na poslední chvíli tři různé oddělené jízdenky v relacích Čadca - Olomouc, Olomouc - Pardubice a Pardubice - Praha, každá na jiném sedadle v jiném typu vozu a v jiné části vlaku. Pro úplnost dodejme, že celá cesta mne s průkazem ISIC vyšla i takto rozděleně s nákupem v den jízdy na přibližně 280 korun, což je podobně, jako se slevou IN 50 % u Českých drah, které jsem využil pro cestu tam. Své druhé stěhování z vozu Ampz do zbrusu nového vozu z rumunské vagonky Astra jsem již konečně využil k zavítání do restauračního vozu. Ten byl po celou dobu cesty velmi slušně obsazen, v oblasti Havířova mě dokonce vedoucí vlaku informoval, že jídelní vůz byl v tu chvíli zcela naplněn. Nicméně za Olomoucí se pár volných stolů přeci jenom uvolnilo a mě již nic nebránilo v obědu.

Mladý číšník, který se podle své visačky dokonce ještě zaučuje, přichází k mému stolu až po relativně dlouhých deseti minutách, zato působí velmi příjemným a usměvavým dojmem. Objednávám si z prozatím dočasného pilotního menu zelnou polévku a maďarský guláš s karlovarskými knedlíky. K pití si objednávám ještě světlé pivo Bernard. Pivo sice přijde během chvíle a je i příjemně chladné, polévka však ke stolu bohužel doráží až po více jak dvaceti minutách a podobně čekají i ostatní cestující ve voze, kteří chtějí třeba i jenom zaplatit. Obecně působí celá obsluha ještě značně neprofesionálně a nesehraně, je vidět, že ještě nemá příliš zkušeností. To potvrzuje i fakt, že za minutu po polévce navíc přichází i hlavní chod, který tak vystydne, než hutnou polévku i s pečivem dojím.

Samotná polévka byla mírně řidší a kyselejší, než jak ji známe například ze sezónní nabídky JLV, nicméně zdála se být takříkajíc poctivá - nacházela se v ní spousta zelí, brambor i koleček v jídelním lístku slibované klobásy. Ačkoliv nejsou známy přesné objemy polévek, porce byla minimálně subjektivním optickým dojmem větší, než jak tomu je v jídelních vozech ČD. Příjemné byly i čerstvě rozpečené kousky drobného pečiva a stejně příjemná byla také cena, která činí 39 korun. Stejně jako polévce by se chuťově zřejmě nedalo nic vytknout ani následnému guláši. Knedlíky působily čerstvým dojmem a nebyly oschlé ani tvrdé, ba naopak. Omáčka s masem byla rovněž na odpovídající úrovni, celkovému dojmu hodně dodával také styl servírování a moderní hranaté talíře. Za hlavní jídla cestující u RegioJetu zaplatí 99 korun, jedinou výjimkou jsou hovězí líčka, která stojí o třicet korun více. Za zmínku také stojí to, že přílohu si z omezené nabídky cestující může k jídlu vybrat sám, cena je vždy stejná.

Velmi pozitivní je také design interiéru vozu, který je v porovnání například s rekonstruovanými vozy WRmee⁸¹⁶ ČD opravdu „o třídu lepší“. Místo bílé či krémové jsou stěny a strop pokryty imitací hnědého dřeva v kombinaci s jemně šedou barvou, jak je ostatně u této série vozů původně ve vlastnictví rakouských drah ÖBB zvykem. Osvětlení je oproti již zmiňovanému vozu ČD decentní a nepřímé, dojem lepší restaurace dotvářejí také delší bílé ubrusy, namísto klouzajících stolů se žlaby uprostřed bez prostírání. Pohodlná jsou i kožená křesla, která můžeme opět porovnat s pravoúhlými sedačkami v nejnovějších vrúteckých rekonstrukcích. Celkový dojem zkrátka byl takový, že sem by se možná designéři společnosti ŽOS Vrútky, která modernizovala restaurační vozy ČD, měli podívat a nechat se trochu inspirovat.

Nicméně i oběd u RegioJetu měl své mouchy, některé ostatně již zmiňované výše. Příliš dlouhé čekání na cokoliv, ale třeba i zašpiněné ubrusy nebo příbory pokládané jen tak na stůl, jsou věci, které by měl žlutý dopravce postupně vychytat. Cestujícím by neměl na stolech příliš dlouho zůstávat použitý porcelán, obsluha by měla být více času v oddíle a sledovat potřeby cestujících. Oproti konkurenci je navíc mínusem možnost platby pouze v hotovosti. Limitující je také omezení, že cestující smí restaurační vůz navštívit jen po domluvě a předchozí rezervaci u „svého“ stevarda. Ačkoliv vymahatelnost tohoto pravidla je v praxi téměř nereálná, návštěvu jídelního vozu to možná až zbytečně komplikuje. RegioJet však již od 20. října slibuje první změny, jako například větší výběr hlavních jídel nebo i snídaňová menu. Nechme se tak překvapit, jak se bude gastronomie u této společnosti vyvíjet dále a zdali se jídelní vozy budou dále rozšiřovat na více spojů.

Autorský text.