Severní Polsko — Hel (původní název Hela) je turistické město v severním Polsku, situované zhruba třiatřicet kilometrů od pobřeží Baltského moře na špici Helské kosy (německy Putziger Nehrung, polsky Półwysep Helski). Její délka je 35 kilometrů a v nejužším místě její šířka dosahuje hodnoty pouhých tři sta metrů. V Helu, kde žije na čtyři tisíce obyvatel, je to pak okolo dvou až tří kilometrů. První zmínky o tomto městě údajně pochází z roku 1198. Právě zde jsem se rozhodl strávit svou několikadenní dovolenou. Ačkoliv jsem siderodromofil, pokud byste chtěli Hel také navštívit, nejsem si zcela jistý, zda–li bych doporučil právě tento dopravní prostředek. Nejkratší jízdní doba je totiž zhruba 16 hodin a 40 minut. Kacířsky jsem se tedy rozhodl pro polské aerolinky Polskie Linie Lotnicze (LOT) na trase Praha – Varšava. Ačkoliv jsem byl v hlavním městě znatelně rychleji, než jiným způsobem dopravy, do cíle je to ještě pořádný kus cesty a jelikož polská dálniční síť nepatří mezi ty nejúplnější (je tvořena třemi hlavními tahy v různých fázích rozestavěnosti), cestu tam i zpět jsem si užil vrchovatě. S kamarádem jsme vyrazili v šest hodin ráno (v sobotu 21. srpna) a do Helu jsme dorazili okolo půl třetí odpoledne. Vzdálenost mezi Varšavou a Helem je zhruba 450 km. Dovolte mi tedy, abych vás blíže seznámil nejen s místní železniční dopravou. Přeji příjemné čtení!

Po nabytých zkušenostech bych jako ideální trasu tuto: letadlem do Danzigu (Gdaňsku) a odtud trajektem "tramwaj wodny" (linkou označenou "F1") do Helu. Trajekt jezdí o prázdninách třikrát denně a cesta trvá podle jízdního řádu necelé dvě hodiny. Lístek vás vyjde na 18 PLN, což pro představu odpovídá částce zhruba 112 Kč. Zpáteční jízdenky se neprodávají, nicméně není problém koupit ji předem na konkrétní datum a čas. Pokud budou po Visle zrovna šíbovat s nějakým korábem do/z doků, počítejte s asi půlhodinovým zdržením (vlastní zkušenost).

A teď se zaměříme na místní železniční dopravu. Na úvod si řekněme, že trať Reda – Hel byla otevřena v roce 1922. Provoz zajišťovaly Polskie Koleje Państwowe (PKP). Během druhé světové války byla trať začleněna pod č. 131b do sítě Deutsche Reichsbahn, od roku 1945 je trať opět ve správě PKP, dnes pod číslem 213. Trať není elektrifikována. Výpravní budova v Helu je původní, avšak již značně znehodnocená sprejery. Pokladna je otevřena denně od 8.00 do 20.15, kromě několika přestávek. Nádraží má dvě nástupiště s úrovňovým přístupem. V této části má celkem čtyři koleje, z toho dvě manipulační. Směrem na západ, mimo prostor nástupišť, se kolejiště rozšiřuje. Jedna odbočka vede do železničního kempu, o kterém se zmíním dále.

Na východním konci se koleje sbíhají do jedné, která za uličním přejezdem chráněným světelnou signalizací pokračuje ještě několik set metrů do obchodního přístavu a maríny. Vojenský přístav je umístěn samostatně, více na západ. Nejdříve vede mezi zadními trakty rodinných domků místních obyvatel (prostor kolejí zde připomíná něco mezi smetištěm a výběhem pro slepice), kde je trať asi po sto metrech přehrazena zamčenými vraty, před nimiž je na kolejích pro jistotu ještě výkolejka. Následuje průjezd do jednoho z domků, koleje poté vedou zadem kolem tzv. Fokaria (tuleňárium), které je jinak turistům přístupné z druhé strany, od pobřežní promenády lemující pláž. Přes další vrata pokračují do prostoru samotného přístavu, kde se rozdvojují. Koleje zde sice nejsou zalité do asfaltu nebo vytrhané, ale přímo na nich stojí početné prodejní stánky, ať už skládací, nebo i dřevěné permanentní. Místní prodejci nabízí vše možné, nejčastěji textil a různá turistická lákadla. Skutečný provoz ale končí kus za prvním přejezdem, kam kousek zajíždí lokomotiva při obratu soupravy. V přístavu se samozřejmě již dlouho nedá o žádném provozu mluvit a zjevně se s něčím takovým ani do budoucna nepočítá, ačkoliv by to z technického hlediska, po určité úpravě, jistě šlo.

Zpět k výše zmíněnému železničnímu kempu. Z nejjižnější koleje v nádraží vede nenápadná a zjevně neprovozovaná odbočka směrem k moři, v borový háj. Zde se po několika metrech rozděluje na další koleje v délce 300 – 400 metrů, tu a tam spojených úvratěmi. Celý prostor je oplocen drátěnými ploty se zrezivělým ostnatým drátem a takto i rozdělen do několika částí, kde jsou seřazeny staré plošinové vozy, zjevně uzpůsobené k rekreačnímu pobytu (na delší straně vagónů jsou max. dvě okna). Plošiny jednotlivých vozů jsou spojeny v dřevěné otevřené verandy, přičemž ke každému jsou přistaveny účelově vyrobené dřevěné schůdky se zábradlím. Vše je zjevně letité, nicméně se znatelnou snahou o údržbu. Několik oken ve vagónech bylo dokonce vyměněno za plastová. Vagóny jsou číslovány a zřejmě slouží jako rekreační chatky. Kromě nakolejených vozů zde jsou na betonových podkladech i skříně dalších, byť v různém stupni zachovalosti, často napříč mezi kolejemi. Všechny jsou opatřeny zelenou barvou, zábradlí u schůdků je pak hnědé nebo žluté. Netuším, jak je to vyřešeno po hygienické stránce, nezahlédl jsem žádnou budovu umýváren a WC. Celý areál na mne působil dojmem dřívější závodní rekreace různých podniků, čemuž by i odpovídaly nápisy u branek do jednotlivých úseků (například OWW Lomotywowni Tarn. Góry nebo KZA Zielonka – Signalizacja, Teletechnika, Automatyka). V areálu je vidět i snaha o estetizaci, například umístěním květinových truhlíků podél části vagónů nebo květinovou „skalkou“ z několika řad kaskádovitě seřazených starých pneumatik. Celý areál je opatřen nápisy "Teren prywatny" či "Nieupowaźnionym wstęp zbroniony", a je poměrně hojně (mohu–li z krátného průzkumu usoudit) užíván.

Nedaleko od nádraží (méně než kilometr západním směrem) se nachází Muzeum Obrony Wybrzeża, provozující i původní úzkokolejnou manipulační drážku.