Naleznuv čekárnu na nádraží v Oknech otevřenou a suchou, stal jsem se v neděli 16. listopadu 1980 odpoledne šťastným jako blecha. Všude jinde až do morku kostí zalézal humusácký déšť a já se hřál představou, jak pilštyk na osobáku 6610 od Bakova bude mít fungujícího pegasa a v přivěšených bajkách bude krásné parní bago. Jak málo ke štěstí stačí človíčkovi. A musím se dobře dívat v Jestřebí, jestli 423.094 na provodínské vlečce je opravdu provozní; něco tam dopoledne kouřilo.

Minutovka čekárenské časomíry klapnuvši stanula vodorovně vpravo, když z bezbarvého dešťového smogu pootevřenými dveřmi do místnosti znenadání vstoupil podivný zvuk. Zprvu nesměle, jako by nic, ale po chviličce, dodávaje si odvahy, stále vehementněji. Byl jsem tudíž nucen zamyslet se, co to proboha je, protože osobák přijíždějící od Bezdězu v 16.16 to určitě nebyl. No dobře, ale – co teda? Venca jede kolem s traktorem? Ne ne, Máňa neudělá takhle monotónní hukot. Aha, tak – vrtulník! Jasně, v nedalekých Hradčanech má spřátelená okupační armáda letiště a co chvíli chrání bratrský vzdušný prostor! I kdyby nás zavilý třídní nepřítel napadl v neděli a v dešti.

Jenže ten hukot pořád sílil, jako kdyby se samotná nádražní budova měla stát centrem a obětí nejbližší budoucnosti zároveň. Hergot, je to nějaký divný, pravilo duchovno kdesi v mozku a hned nato jeho velitel zařval: „Šindlauer – vztyk!“ Povyšed deset kroků ze dveří na kraj manipulační koleje, netušil jsem, že následující asi tak minuta mne bude provázet snad do konce života (tedy, nestanoví–li ta nemoc od skla jinak). Zataženou oblohu nekrájel vrtulník ani sovětský, ani československý, ani žádný jiný, zato zleva, kolejí od Doks, se do nádraží hnalo něco nepopsatelného.

No, nepopsatelného… to by ten článek byl moc krátkej. Takže s patřičným patosem: z nevlídné mokvavé kulisy u stavědla vlevo rychle povstávalo něco šedivého, z čehož vzhůru do deště tryskala nějaká bezbarvá nepoddajná hmota. Okamžik trvalo, než se obrysy dohodly, že vykreslí čelo parní lokomotivy, a to nepoddajné nahoře se střelhbitě změnilo v úplně obyčejný a přece tak fascinující kouř. A vrchní zvukař rozhodl, že ten ohlušující řev nebude odpovídat natočení listů nosného rotoru, ale šílenému cvalu dvouválcového parního stroje a stopatnácti naplno rozjetým nápravám. Než mi tohle všechno došlo, prořízla 556.053 oněch asi třista metrů deště, naplno mne svým jsoucnem udeřila do tváře a řvoucích dvě stě tun železa, vody a páry se zhroutilo do jediného ohniska, do žhnoucího roštu a rozpálených popelníkových klapek. Slabou desetinu vteřiny jsem měl na to, abych si ten zvláštní výdech oceli, drcené žárem a rychlostí, ustrašeně zapsal v paměti, a hned nato zbytek světa běsnící energií zaplnilo pětadvacet plecháčů, ložených provodínským pískem. Nebyl jsem v té chvíli schopen jakékoli myšlenky, to až později mi kolikrát vytanulo na mysli, že až jednou bude konec světa, tak asi bude vypadat nějak takhle.

Kdyby tehdy Evropská unie měla dnešní podobu a vedle mne nějaký loajální hygienik zkoumal, zda hlučnost nepřekročila vidiny nějakého bruselského pomatence, fidlátka by mu zesinala hrůzou a jemu by nezbylo, než je v okenské putyce propít.

Jako poslední jevištěm proletěla T 478.1094 a strhla dešťovou záclonu, nasáklou spalinami z uhlí i nafty. Její červené koncáky se během několika vteřin utopily v nicotě, zatímco šestiválec neochvějně naznačoval, že má naloženo dost blízko jmenovitých otáček. Vzápětí se přes něj z dálky přehnala neutuchající kulometná dávka z kylchapu, rozsévající zkázu a zanikající ve Valdštejnském polesí po cestě nahoru k Bezdězu.

Nu což, vždyť chlapci jen chtěli na Bezděz vyjet tak, jak se vyjet má, a ne tak, jak si to pošetile přeje vzoreček výkon rovná se síla krát rychlost. A z banálního vlaku s pískem udělali „Písek všech písků“ a ještě s velkým P, ačkoli vůbec nešlo o to krásné město na Otavě.

Nějakých osm let poté „písky“ z Jestřebí do Nymburka jezdily pořád. Už jsem je nemusel jenom zbožně pozorovat od té okenské čekárny, ale stačilo pohlédnout z kabiny sergeje po levé straně dozadu. Jenže okenskou stanicí jsme už projížděli úplně jinak. Na plecháči přes potok hned za zhlavím byla trvalá přechodná pomalá jízda 30 km/h, a sergej s pilštykem, makajíce na dohled „trakčního zhroucení“, 1900 tun do Bezdězu už víc nerozjeli. Ostatně, zátěžové tabulky v předpisu D 2/1 se dieselovými lokomativami nedaly vygumovat tak snadno, jako parními. Kdyby tak tu bídu viděla rumburská „padesáttrojka“, shodou okolností tehdy ještě ve Vršovicích z posledních sil skomírající (přesněji řečeno, její kotel K 800 právě v českovelenických dílnách čekal na smutný ortel)…

A tak, béře v potaz „strojvůdcovskou toleranci“, nikdy nezapomenu, jak i po létech ti na dieselelektriku přeškolení bojovníci ze štokrácké kuchyně vzpomínali: no to bylo jednoduchý – v Jestřebí jsme to rozjeli, trochu jsem si pohrál s plněním a nahoře na Bezdězu postrk vodvěsili. A ta rychlost? No furt naplno. V Doksech možná šedesát, skrz Okna hodně přes sedmdesát, u předvěsti do Bezdězu šedesát a nahoře, když po první koleji, tak pětačtyřicet. Rychloměrnej proužek? O takový hovadiny se tehdá nikdo nezajímal…

„Písek“ jezdí pořád (respektive coby Pn 48707 podle potřeby), ale nějak to už není vono. Bez „padesáttrojky“ to vono být ani nemůže…