Těm z vás, kteří se na ŽelPage pohybují už nějaký ten pátek, jistě neunikla má specializace na motorové vozy řady 810. Nejednou jsem psal, že jsem si je za svůj cíl vybral pro jejich charakteristickou roli - přibližovadla na lokálních tratích. Fotografování je pro mě relaxací po pracovním dni, nebo celém týdnu (nejsem u trati každé slunečné odpoledne), a proto mi klid lokálek vyhovuje. Většinou jsem tam úplně sám, utřídím si myšlenky v hlavě a v neposlední řadě mi nikdo nemůže sníst svačinu, či v zimě spolulikvidovat slivovici v plosce. Ovšem letos jsem si dal za úkol nějakým způsobem ozvláštnit snímky, na kterých se mnohými nenáviděné, většinou červeno-krémové vozidlo, vyskytuje. Inspiroval jsem se proto u kolegů, abych vypíchnul jakési "obecné styly", a poté se je postupně snažil aplikovat v terénu, s vrčícím loudalem coby motivem. Nyní posuďte sami, zda jsem splnil stanovený plán alespoň zčásti.

Velekopce - co si budeme povídat. Fotky z Alp, Tater, či jiných pohoří, jsou trvale v kurzu. Není se čemu divit - kontrast zeleného údolí a zasněžených vrcholků, porovnání "malosti" vlaku s monumentální siluetou hor, exotika ve formě čistých a upravených luk a vesniček. U nás bohužel nic takového nemáme, myslím doslova. Avšak při troše snahy a 100% využití zrakového smyslu, není problém zavadit o podobně kontrastní scenérie. Pokud je navíc motivem "orchestrion", který je malý oproti téměř všemu, výsledek je téměř zaručen. Samozřejmě, že Taurus s luxusní EC soupravou je nahrazen motorákem s jedním vozem, kamenný masiv Alp vystřídaly zalesněné kopečky a podhorské roubené chaty nahradily klasické české řadovky a paneláky. V rámci znásilnění motivu jeho adaptací na české prostředí, vás však prosím o trochu shovívavosti. Při kompletaci série "810 mockrát jinak" jsem si to prostě nemohl odpustit...

Panning - největší výzvou pro mě byl bezesporu tento způsob zvěčnění pohybu. Do té doby se, v souvislosti s panningem, v galerii objevovaly víceméně rychle jedoucí vozidla. Zachytit cokoli s rychlostí nad 80 km/h není až takový problém, při troše zručnosti. A tak obligátní řadu 150/151 semtam proředila nějaká rozjetá pára. V okolí nemám moc míst, kde bych podobným způsobem mohl zachytit 810 - rychlostní úseky mé domovské 325 jsou na vysokém náspu, hlavně však nehorázně zarostlé. Proto jsem si vybral úsek mezi Hostašovicemi a Mořkovem na trati 326, kde však vlak zřídkakdy přesáhne rychlost 50 km/h. Nasadil jsem teleobjektiv (70 mm), polarizační filtr z důvodu "krouhnutí" světla (neutrálním jsem tehdy nedisponoval), nastavil na aparátu čas 1/25 a čekal. "VrrrrrrVRRRRRR...zzzzzt...cvak cvak cvak cvak cvak cvak cvak!" Jediná fotka ze sedmi vyšla, ale s tím se počítá, hlavně pokud jste to nikdy předtím netrénovali.

Industriál - průmyslová pozadí mě odjakživa přitahovala. Ano, nepohrdnu zelenými krajinkami, ani malebnými městečky, nicméně coby obyvatele specifického regionu Ostravska mi učarovaly ryze funkční siluety tohoto typu lidského díla. Změti trubek, patina a rez, žádná zbytečná pozlátka - to vše vytváří nezaměnitelnou atmosféru, která vás praští v blízkosti takovýchto objektů. Někoho přitahuje, jiné odpuzuje, ale pokaždé vás donutí věnovat tomu pozornost, alespoň na zlomek sekundy. Přemýšlel jsem, kde bych mohl dostat do jednoho snímku motoráček, i nějakou "prachmatickou" stavbu, když tu jsem si vzpomněl na svou první návštěvu Jakubčovic nad Odrou, na trati 276. Ač rozměry obří, zabírá drtička pouze mizivou část celkové rozlohy jakubčovického kamenolomu. Díky své poloze přímo u trati, resp. nad ní, se mi tak do rukou dostal fantastický námět. Ač popojela sto metrů od drtičky, stále působí 810 pateticky, v porovnání s monumentálností oné stavby.

Sebevražedná čelovka - titulní strana kalendáře ŽP na rok 2009, neboli Pendolino čelem k fotografovi, bylo mou inspirací k této fotce. Ovšem stejně jako on, ani já jsem se nehodlal nechat zlikvidovat, navíc nadmíru bolestivým způsobem (nechat se posmykat štyrycítku po pražcach.) Proto se nebojte, že by bezpečnosti nebylo učiněno za dost - teleobjektiv, úsek s relativně směšnou rychlostí, navíc s nutností drápat se do svahu, či pozice fotografa s možností okamžitého úprku. Cílem se stala má oblíbenkyně 810.191-7, jediná to nositelka "polomáčeného" laku na Moravě. Zajímavé bylo, že i když teplota vzduchu nepřesáhla 6°C, vzduch nad kolejemi se "tetelil", což může i nemusí být žádoucí pro fotografii. Osobně se mi to však, spolu s rozostřeným popředím, docela zamlouvá. Vše je věcí názoru a každý snímek má své zastánce, i odpůrce. Mohl jsem pár měsíců počkat na zelené pozadí, popojít kousek dál, abych eliminoval cedule, anebo nechat vlak popojet blíž, aby nebyl tak mrňavý...ano, tohle všechno jsem mohl, ale nechtěl. Nikomu nebráním vzít aparát, jít se postavit tam co já a poté předvést výsledek. Velmi rád se podívám a ještě radši snímek pochválím, či označím za lepší, než je ten můj.

Aglomerace - Účel železnice je nejspíš každému jasný, tedy spojení nejrůznějších míst na zeměkouli. Ačkoli většina trati je vedena "divočinou", kde se také nejsnáze fotí, nemělo by se zapomínat právě na onen prvotní účel. Proto jsem byl několikrát potěšen tím, jak jednoduše lze tento fakt zvěčnit. Dostat do hledáčku kus nějakého města tak, aby bylo jasné, že bez lidí by vlaky nejezdily. Ukázat vedení "štreky" skrz města a vesnice a to, jak ji postupující osidlování kopírovalo, či naopak jak musela uhýbat trať, např. vodním tokům, terénním překážkám, apod. To se mi sice ani v jednom případě nepodařilo, snad tam ale nějaká ta civilizace cítit je. Vlivem všemožné zástavby, oplocení objektů, nebo neřešení náletových dřevin v těsné blízkosti tratí ve městech (pokud nevadí viditelnosti drážního značení, neřeší se - naopak má nejspíš příznivý protihlukový charakter) je nutno fotit z nadhledu. Není však nutno letět pro štafle do Hornbachu. Pokud objevíte bezpečný způsob, kterak se do něj vydrápat, poskytne daleko lepší službu silniční nadjezd, jako tomu je u obou fotografií nalevo.

Krajinky, základ všeho - drtivá většina z nás byla - po nahrání několika prvních, velmi nepovedených stanicovek - vyhnána správci galerie na "širou" trať. Je jedno, jak daleko, anebo kterým směrem jste se ze stanice vydali, protože jste tak jako tak došli někam do přírody (pokud jste nehodlali správce dráždit zarostlými fotkami z městské zástavby, jelikož termín "nadhled" pro vás bylo jen slovo.) Tam je pořízena naprostá většina snímků, které na ŽelPage najdete. Postupem času se však kroky fotografů začaly stále více vzdalovat od trati samotné, za účelem zachycení okolní krajiny. Namísto několika málo stromů u trati, či úpatí kopce, se na snímcích více a více začaly objevovat celé lesy, celé kopce, pole, louky, úseky vodních toků. Určitě je to ku prospěchu věci - vždyť co potěší více, než fotka z místa, které znám? Pakliže by přes půl fotky byl vlak, těžko bych je dokázal identifikovat. Stačí však udělat o pár kroků navíc, nebo k tomu zvolit i trochu jiný úhel tak, aby vyniknul oblouk a rázem jste někde jinde. Už to není fotka vlaku se zeleným pozadím, ale snímek železnice v krajině. I tímto se někdy nechám unést o něco víc, než je zdrávo, a tak mám i nějakou tu vlakovou blechu "na úkor" prezentace charakteristiky okolí. Zde nalevo s řekou Odrou, bukovým lesem napravo a kamenolomem v pozadí.

Televylomeniny - milované i nenáviděné dlouhé ohnisko se mi nějakou dobu vyhýbalo. V únoru jsem se však rozhodl, že to s ním zkusím a pořídil si polokanón rozsahu 70-300. O smyslu onoho kroku si netroufám pochybovat, protože se mi tím otevřely možnosti dříve netušené. Nehodlám dát ruku do ohně za správnost mnou použitých termínů, ale i tak věřím, že jistě pochopíte o čem je řeč. Za prvé tu máme tzv. "tele-efekt", tedy jev, kdy se při delších ohniscích jakoby více přibližují vzdálenější objekty než ty, jež jsou blíž . Opticky se tak dá čarovat s poměrnými vzdálenostmi, a to, co vám na fotce připadá téměř "na dotek", je ve skutečnosti i několik kilometrů daleko (druhá fotka zleva pod tímto odstavcem - kostel je v Příboře, cca 4 kilometry vzdušnou čarou.) S tím souvisí i zkrácení lineární vzdálenosti, a tedy i smrsknutí objektů - jako příklad bych dal první fotku zleva, kde se povedlo tímto způsobem zvýraznit "esíčko" trati, či u druhé navodit dojem šíleného tobogánu na konci průběžné koleje. Vedlejším, a pro mnohé nestravitelným efektem se stává deformace vozidla (poměrně širší čelo než bočnice, apod.) Stejně pohodlně se dá čarovat s hloubkou ostrosti, čili není problém vytvořit snímek "á la há nula", jako v případě toho s RegioNovou v hlavní roli. Při troše představivosti skutečně připomíná modelovou železnici. Na čtvrtém snímku je zachycena 810.506-6 na Brumovském náspu. Opět s esíčkem, navíc však díky dlouhému ohnisku vynikla ranní mlha, či zajímavě umístěné cedule staniční předvěsti (dvě vykukují nalevo, dvě napravo.)

Nejen mašinky - V úvodu jsem se zmínil o inspiraci v různých rozšířenějších stylech v galerii. Velmi nerad bych však opomněl i působení mimoželezničních vlivů. Ač se totiž (stále ještě) docela rád považuju za fotografa železnice, v posledním roce si hledám i jiná témata, na která bych se mohl zaměřit. Jen velmi nerad bych totiž zabřednul do stereotypu monotématické tvorby a přehlížel tak obrovskou rozmanitost témat dalších, která se k focení nabízejí. Rád bych vás nyní seznámil s několika výtvory, jež s železnicí nemají nic společného - alespoň v přímé souvislosti. Není nemožné, že nacházení nových cílů pro můj objektiv, naskytne jiné pohledy i na cíl současný - železnici. První dva snímky pochází z výletu do Katowic, třetí jsem pořídil v kopřivnické průmyslové zóně a poslední v Třinci.

Nedělám si iluze o tom, že jsem objevil něco nového, neokoukaného a originálního. Chtěl jsem však své zdejší snímky nosné řady ČD nějakým způsobem ozvláštnit. Chtěl jsem, aby vypravovaly příběh - třeba každý jeden, nebo ságu na pokračování. Posouzení o splnění mise nechám na vás, velmi rád si přečtu nějaké další inspirující nápady, či věcné připomínky. Určitě jsem nevyčerpal všechny možnosti, sám téměř každý den alespoň chvíli přemýšlím o dalším zástupci série. A tak doufám a věřím, že tak, jako se já těším na jeho lov, těší se i někteří z vás na pokračování příběhu.