Lanovka na lublaňský hrad

..: Lanovka na lublaňský hrad :..

Lublaň — Příhodnost místa si uvědomovali již Římané, na břehu řeky rozložili tábor s názvem Emona a z blízkého kopce sledovali dění na širé okolní planině. Ve středověku na kopci vyrostl hrad a obec pod ním již nesla název Lublaň. Město prošlo celou řadou proměn, avšak po ničivém zemětřesení v dubnu 1895, kdy byla poničena desetina všech lublaňských domů, nezůstal ušetřen ani hrad. Tragická katastrofa tak napomohla, aby se mohlo začít s rozsáhlou modernizací města podle Fabianiho urbanistických plánů do dnešní jedinečné podoby s Plečnikovým rukopisem.

Myšlenka na vybudování „hradního výtahu“ se zrodila brzy po zemětřesení, když ji v roce 1897 prosazoval tehdejší starosta Ivan Hribar, ale prosadila ji až v roce 2000 se stoletým zpožděním starostka Vika Potočnik. Předražený projekt doprovázela řada obtíží, ale dnes lanovka na hrad každoročně přepraví 200 tisíc návštěvníků. Bez zajímavosti není ani příběh samotného hradu, z něhož zůstala prakticky už jen historická kulisa, do níž již přes půl století vkládá Edo Ravnikar novodobou náplň. Mladý Ravnikar se k přestavbě hradu dostal se svými spolužáky Mihou Kerinem a Majdou Kregar záhy po dokončení školy na konci 60. let a od té doby kontinuálně pokračuje dodnes. Zpočátku šlo z jejich zásahů vyčíst Scarpovský rukopis, který do Plečnikovy Lublaně vcelku zapadal. Následovalo období rozmařilé postmoderny a za pozdější minimalistické zásahy v podzemí by se nemusel stydět ani Tadao Ando. Nejčerstvější zásah do siluety představující přímé propojení starého města s hradem prostřednictvím lanové dráhy, kterou jako by navrhl mladý odchovanec dekonstruktivistické školy Günthera Domeniga ve Štýrském Hradci.

Lanovka představuje unikát, který – s výjimkou elektrického pohonu a ozubeného soukolí – celý navrhli architekti. Není totiž běžné, že by si firmy vyrábějící eskalátory, výtahy či lanovky nechaly do svého oboru mluvit. Absolvovat cestu lanovkou na hrad znamená silný zážitek od samého počátku. Již při čekání je skrze mírně prověšenou skleněnou střechu nástupního pavilonu vidět hrad, cílová stanice i přijíždějící kabina. Z důvodu co nejlepšího zprostředkování panoramatických výhledů na historické centrum Lublaně nemá kabina lanovky průhledné pouze stěny, ale také podlahu a střechu, jejíž skleněné lamely se mohou pro zlepšení odvětrávání také otevřít. Kabina nezajíždí přímo do hradu, ale jede podél zbytků středověkých městských hradeb a staví pod základy hradu. Návštěvníci pak vstupují přímo do podzemí.

O tom, že profesní dráha mladého Ravnikara je životně spjatá s osudem lublaňského hradu svědčí i to, že jeho ateliér po ocenění dílčích přestaveb hradu v letech 1983 a 2004 získal Plečnikovu medaili i potřetí v roce 2007 za projekt lanové dráhy na hrad.