Bocanovice — Současně s platností nového jízdního řádu dochází také - jako už tradičně – k mnoha změnám v tarifu dopravců. Jednou z nich mimo jiné bude také úplné zrušení institutu, o němž si mnozí myslí, že musel být zrušen už dávno. Jde o vstupenku na nástupiště. Důvodem této změny je to, že se zcela zásadně změnily vztahy Českých drah k částem železničních stanic (zejména podchodům a nástupištím), a s ohledem na to, že do budoucna není vyloučena ani změna vlastnických práv ČD ve vztahu k budovám železničních stanic, které jsou dosud v jejich majetku.

Ustanovení vyhlášky §2 vyhlášky č. 351/2004 Sb., o rozsahu služeb poskytovaných provozovatelem dráhy dopravci, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že přístup k dopravní cestě dráhy celostátní a dráhy regionální a poskytování služeb spojených s přepravou osob v železničních stanicích, jakož i s činnostmi při provozování drážní dopravy, které slouží nebo mohou sloužit více než jednomu dopravci, musí být k dispozici všem oprávněným dopravcům způsobem, který vylučuje zvýhodnění některého z dopravců.

Jednotlivým dopravcům nepřísluší řešit přístup cestujících na nástupiště poplatkem za samostatné využití přepravních prostor s tím, že tato problematika by měla být řešena provozovatelem dráhy, tj. zpravidla vlastníkem předmětných nástupišť, jednotně vůči cestujícím všech dopravců, a to způsobem, který vylučuje zvýhodnění některého z dopravců.

V tomto smyslu byly upraveny Smluvní přepravní podmínky Českých drah pro veřejnou osobní dopravu (SPPO), platné od 9. prosince 2012. Mezi prostory přístupné pouze s platným jízdním dokladem (podle čl. 150, písm. b) se nově budou počítat pouze čekárny ČD a čekárny ČD Lounge. Teoreticky by tak mohla vstupenky na nástupiště prodávat SŽDC, ale pochybuji, že to hodlají dělat.

Většině lidí budou tyto změny asi úplně ukradené, ale já mám své osobní důvody pro to, aby mi to bylo trochu líto. Před několika lety jsem se totiž rozhodl, že ze vstupenky na nástupiště učiním předmět své sběratelské vášně a jako cíl jsem si vytyčil objet všechny pokladny v České republice a vstupenku na nástupiště si tam zakoupit (a kromě toho jsem samozřejmě sháněl i vstupenky na nástupiště historické ze starší doby). Svoji sbírku jsem završil letos na jaře – a jak se ukazuje skoro na poslední chvíli. Zrušení „peronek“ mne proto inspirovalo k tomu, abych napsal tento článek, jehož cílem je jednak Vás trochu seznámit s historií tohoto dokladu a jednak se s Vámi podělit o své zážitky, které mi tato sběratelská vášeň přinesla.

Přiznávám, že opravdu netuším, zda institut vstupenky na nástupiště je tak starý jako železnice sama, ale připadá mi to jako hodně pravděpodobný předpoklad (každopádně mám ve své sbírce i pár kousků z dob Rakouska-Uherska) – uvážíme-li, že nádraží na počátku železniční historie rozhodně nebyla nějakým otevřeným prostorem, kde by se mohl leckdo jen tak bezdůvodně poflakovat a bez platné jízdenky nebo právě vstupenky na nástupiště se nikdo dovnitř nedostal – a v podstatě ani ven, neboť jízdenky se kontrolovaly i při odchodu z nádraží. Právě z toho důvodu musel existovat způsob, jak legálně umožnit vstup do nádražních prostor osobám, které nikam necestovaly – šly třeba na nádraží někoho vyprovázet (cesta vlakem v 19. století byla mnohdy sama o sobě nevšední zážitek) anebo se jednalo o lidi, které dnešní terminologií řečeno na nádraží provozovali podnikatelskou činnost (třeba různí prodejci). Ostatně právě z toho důvodu existovaly vstupenky na nástupiště až do letošního roku, během něhož se jich prodalo přibližně 2000. V době lepenkových jízdenek byly vstupenky na nástupiště rovněž lepenkové a zpočátku nejspíše byly k dispozici skoro na každém nádraží, jak dokládá fakt, že z období druhé světové války mám vstupenku na nástupiště z Mníšku u Liberce (který ovšem tehdy byl součástí Německé říše), postupem času asi byly k dispozici už jen ve větších stanicích (spolehlivě třeba mohu říci, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let v Roztokách u Křivoklátu lepenkové vstupenky na nástupiště k dispozici nebyly). Se zavedením elektronického výdeje jízdních dokladů ovšem nebyl problém zakoupit vstupenku na nástupiště v jakékoli pokladně vybavené počítačem (pokud příslušný zaměstnanec věděl, jak ji vydat), třeba dokonce i z terminálu cestovní kanceláře ČD Travel. V této době jsem také pořizoval svojí sbírku. Úplně první jsem si zakoupil na zastávce Křivoklát sám od sebe v době, kdy jsem tam jako sezonní brigádník vypomáhal.

Vím, že ve výsledku je to kupa v podstatě skoro stejných jízdenek – ale přesto se i za těch pár let v několika drobnostech liší. V roce 2002, kdy jsem svoji sbírku zakládal, činila cena 4 Kč, od roku 2007 se cena zvýšila na 5 Kč, což bylo zapříčiněno změnou sazby DPH. V témže roce se na vstupenky na nástupiště začal místo názvu vstupenka na nástupiště tisknout jako druh přepravního dokladu „Samostatné využití přepravních prostor“. Ale jinak - se opravdu liší jen názvem výdejny.

Čtenářům tohoto serveru ovšem nebudu nejspíš muset podrobně zdůvodňovat, že skutečná hodnota této sbírky tkví především právě v těch zážitcích spojených s jejím získáváním. Občas si člověk pochopitelně užil zábavu při komunikaci s pokladními, když jsem musel vysvětlovat, na co to vlastně potřebuju – na některých zastávkách typu Kolín zastávka opravdu působí koupě takového dokladu docela úsměvně. Musel jsem taky přesně vědět, pod kterými čísly se tento doklad v programu nachází – často jsem totiž musel odrážet námitky, že taková věc už dávno neexistuje nebo že „tady u nás to neprodáváme“. Naučil jsem se ovšem, že svoji nápovědu si mám schovat až teprve do okamžiku, kdy bude vidět, že je jí třeba, protože párkrát jsem se setkal s uraženou reakcí, že „já přece pracuju na dráze X let a nepotřebuju radit, jak mám vydat jízdenku“. Na mnoha nádražích - a nejen těch velkých – mi totiž moje přání bez mrknutí oka splnili. V jedné malé zastávce jsem zase zaboha nemohl paní pokladní vysvětlit, že opravdu nejsem žádná kontrola zkoumající, zda dokážou zaměstnanci tento doklad správně vydat. Obávám se, že při následující výplatě s obavami prohlížela výplatní pásku, zda pro tuto svoji „neschopnost“ nemá nižší prémie. V sousední zastávce mi pak paní pokladní téhož dne bez mrknutí oka vstupenku na nástupiště vydala, ale zcela zjevně byla svojí kolegyní na „kontrolu“ upozorněna, protože těsně před mým příchodem k přepážce telefonovala a cestu v menu k výdeji tohoto dokladu měla poznamenanou na kusu papíru.

Dnes je na webu ČD možno pracovní dobu pokladen v jednotlivých stanicích dohledat, ale jde o vymoženost starou jen několik let a mnohokrát se mi stalo, že jsem někam přijel a bylo už/ještě zavřeno. Když se dala prodejní doba na internetu zjistit, stanic už mi zbývalo poměrně málo, takže jsem s sebou vlakem všude vozil seznam s otevírací dobou pokladen, které mi ještě do sbírky chyběly. Ani na ten ovšem nebyl úplný spoleh, různé nepravidelnosti na dráze jsou samozřejmě ku spatření celkem často. Postupem času jsem jako zaměstnanec s běžnou pracovní dobou narazil na problém, jak objet stanice s výdejem toliko v pracovní dny, tedy namnoze se kryjící s mojí pracovní dobou. Pokud to byly stanice v okolí Prahy, daly se s trochou námahy objet cestou do práce nebo z práce, ale u těch moravských to prostě nešlo. Nezbylo mi tedy než této své vášni jednak obětovat několik dní dovolené a jednak trochu „přizpůsobit“ plánování míst trávení rodinných dovolených. Poslední stanicí, kde jsem svoji činnost slavně ukončil, byla zastávka Bocanovice, nedlouho před tím, než zde byla osobní pokladna úplně zrušena.

Zdroj: Tiskový odbor ČD, archiv autora