Praha, Náchod, Brno - Blížil se konec prosince, na jehož začátku se parta železničních fotografů rozhodla podniknout výpravu k našim slovenským kolegům v následující sestavě: Tomáš Kubovec, Žíža, Míra.H a já. Jenže to byste nevěřili, co dokáže taková "tatranská pra" nad Štrbskou rampou. Přijměte tímto pozvání na výpravu do oblasti Liptovksého Mikuláše a Štrby, kde jsme strávili čtyři dny bez násvitu.

Jak nám pra nad Tatrami zkazila lov

Cesta na Štrbu a okolí byla plánována několik měsíců dopředu. Termín byl pak po dohodě stanoven na 13.-16. prosince 2007. Roli průvodce a šéfa logistiky přijal Tom Kubovec, který má danou oblast v malíčku. Jen ty Taurusy tam chybí. Vyráželi jsme spolu v 7:06 z Prahy hlavního nádraží. Jako ideální spoj se jevil vlak Ex 127 Fatra s banánem včele. Pomalu se začalo rozednívat, když jsme dobržďovali v Pardubicích. Připojil se k nám Žíža, který dorazil z Náchoda. Cesta nám tak ubíhá pěkně, svižně a rychle. Do Olomouce přijíždíme kolem 10. hodiny a čekáme na posledního účastníka zájezdu, Míru Hlouška, který přijel rychlíkem z Brna. Nedaleko Valašského Meziříčí jsme se přesunuli do restauračního vozu s poněkud zmatenou servírkou, která se evidentně těšila na to, jak to "pro dnešek již zabalí." Poslední zastávkou na našem území byla Horní Lideč. Odtud již 1. třídou až do Žiliny. Tam nás čekal přestup na R 605 Dargov s kupodivu čisťounkým peršingem v čele.

Naštěstí se podařilo najít volné kupátko v jinak slušně nacpaném vlaku. Cestou do cíle, jímž byl Liptovský Mikuláš, jsme se kochali ubíhající krajinou a otipovali několik pěkných fleků, které by rozhodně stály za zkoušku. Míjíme jednu z ikon slovenských šotoušů – zříceninu hradu Strečno. Projíždíme skrz mnohé tunely podél mohutného Váhu. A pomalu se vynořujeme na břehu přehrady Bešeňová, kde se trať vine těsně po břehu a přechází skoro do 90° oblouku. Do Liptovského Mikuláše přijíždíme těsně po 14 hodině.

První věc, která přišla na řadu, bylo zakoupení šotoušské bible, (rozuměj jízdní rád). Před nádražní budovou na nás již čekal pan Antol, což byl po další 3 dny náš osobní řidič taxíku a důležitá osoba jakožto dopravce z nádraží do čtyři kilometry vzdáleného areálu Tatralandia. Poté, co proběhlo ubytování, jsme se rozhodli strávit zbytek dne v termálních bazénech, kde voda měla neuvěřitelných 38° C. Ovšem pak nesmíme opomenout epizodu s večeří, kdy nám obsluhující číšník sdělil, že je momentálně zaneprázdněn inventurou, tím pádem si útratu musíme spočítat sami. Následoval náš nechápavý výraz, ale to již na stole před námi přistála kalkulačka a metrový účet.

Dle slovenské verze "Aladina" mělo být v sobotu prakticky jasno. Ranním rychlíkem jsme dojeli na Štrbu a plánovali co dál. Aladin se s předpovědí jaksi (tradičně) sekl. Jasno sice bylo, ale pouze v našich myšlenkách, že nic kloudného ten den nevyfotíme. Jako "nouzovku" jsme ošotili projíždějící dvojičku s nákladem a IC Kriváň. Oblačnost a jednolitá bílošedivá deka, jež se vydávala za oblohu, rozhodla, že se smíříme s tím, že nebudou žádné nasvietěné gorilky, ani dvojičky! Strategicky jsme vyčkali na příjezd zubačky ze Štrbského Plesa, ulovili pár snímků, nasedli a vyrazili do Tater. Na Štrbském Plese nás čekal přestup do obstarožní Karosy, jež sloužila jako náhradní autobusová doprava mezi Štrbským Plesem a Vyšnými Hágy, kde po noční bouři popadaly na trať stromy a dráty TV. O řidiči, který autobus dokázal na sněhu kočírovat jen jednou rukou, protože měl zrovna naléhavý hovor, raději pomlčím. Doklouzali jsme se tak až před nádražní budovu, kde již čekala vyhřátá souprava TEŽ (Tatranských elektrických železnic), kterou jsme využili pro další cestu do Starého Smokovce.

Tam jsme, majíce pár minut, hbitě přestoupili do vlaku a pokračujíce ve směru Tatranská Lomnica jsme nevěřili, co dokáže běsnící živel. Ano, mluvím o té tragické vichřici, která srovnala se zemí rozsáhlá území a lesy v Tatrách. Počasí opět zaúřadovalo a my byli nuceni změnit plány. Vhod přišla útulná nádražní restaurace a teplý oběd. Čekala nás cesta zpět do Starého Smokovce, odtud však vlakem do Popradu, kde jsme se měli setkat se slečnou Beatkou. Sraz ve finále bohužel nevyšel. Kluci tak dali přednost šocení všeho možného z perónu, což mě samotného nijak neoslovilo a tak jsem je v závětří jen tiše pozoroval.

Za pár minut u nástupiště zastavoval rychlík, který nás odvezl zpět do Mikuláše. Značně zkřehlí jsme neodmítli nápad strávit po zbytek večera v bazénech. Na další den, sobotu, bylo naplánováno buďto jet zpátky do oblasti štrbské magistrály anebo k zmíněné Bešeňovské přehradě - v závislosti na počasí. Jak to ale bývá, ten nahoře si dělal, co chtěl. Z předpovídaného polojasna bylo v tu ránu zataženo. Tudíž zvítězila Štrba, kde byl alespoň sníh. Každý si zvolil víceméně svůj program, abychom měli přeci jen odlišné fotky. Návrat byl společný, stejným vlakem jako předchozí den. Nejinak to bylo i s večerním programem. Následovala tak poslední návštěva bazénu, večeře, letmý pohled na ŽelPage a balení.

V neděli ráno po zaplacení pobytu na nás s přesností japonských rychlovlaků již čekal pan Antol, který nás dopravil na nádraží, kde jsme se rozloučili. Zpáteční vlak do Česka byl Ex 120 Košičan s odjezdem z Liptovského Mikuláše v 10:33, pro mě s Tomem tentokrát bez přestupů a přímo až do Prahy Hl.n., kde jsem přesedl na pražský S-Bahn do Radotína.

Autoři fotek a společnými silami vytvořili: Mira.H, Tomáš Kubovec, Vítek_V a Žíža.

Za spolupráci děkuji Pepovi Petrákovi