Ostrava — Být firmou má svoje lepší stránky: mobilní operátoři jsou k vám o něco přívětivější, obchody o něco flexibilnější a železniční dopravci… ti vám budou alespoň tvrdit, jak moc jim na vás záleží. Tedy alespoň po dobu, co u nich budete utrácet spoustu peněz a nebudete chtít nic extra. Zaměření na tzv. byznys klientelu ostatně jednou za čas deklaruje většina železničních společností. Se slzou v oku nepochybně vzpomínají na doby předlistopadové, kdy služební cesta určité délky automaticky znamenala nárok na 1. třídu, kdy firmy tak urputně nestřežily své cestovní náklady a kdy individuální automobilizmus byl ještě elitní výsadou. Dnes dva ze tří dálkových dopravců disponují cestovní třídou nazvanou Business, a ten třetí (až do příchodu railjetů) tímto stylem rád prezentuje svou 1. třídu, i když ji má problém naplnit. Jak se ale dopravci zachovají, když za nimi přijde firemní zákazník a potřebuje něco speciálního? Dokážou zajistit přepravu pro větší skupinu? A pokud ano, bude finančně zajímavá? Sami jsme si to vyzkoušeli nedávno.

Ostravská spojka

Nebude teď řeč o ŽelPage – naše mimořádné vlaky mají zpravidla trochu jiný charakter. Čerstvý zážitek ze vztahuje k firmě, pro niž jsme zajišťovali skupinovou přepravu z Prahy do Ostravy na vánoční večírek. „Linka Ex 1,“ řekne si člověk, „eldorádo české železniční konkurence, vlaků jako blech, boj o každého zákazníka…“ a přesto nechybělo mnoho, abychom nakonec objednali autobus.

Něco málo o nás: jsme taková střední ryba v technologickém sektoru a mezi zákazníky najdete mnoho jmen ze seznamu Fortune 500. Naše centrála sídlí v kalifornském Silicon Valley, ale až překvapivě mnoho inženýrů má svůj domov v Česku, a naše dvě největší tuzemské pobočky jsou umístěny zrovna na obou koncích slavného koridoru, s určitou převahou personálu na ostravském břehu. Cestování mezi Ostravou a Prahou je u nás docela časté, mnohdy v objemu desítek lidí týdně. Třebaže by se to někdy i vyplatilo, nedržíme žádný firemní vozový park. Komu by se taky chtělo ztrácet čas na D1, když právě na této lince existuje tak kvalitní vlakové spojení? Služební cesty Praha – Ostrava proto realizujeme prakticky výhradně vlakem. Pouze naše třetí a nejmenší kancelář volí raději žluté autobusy, neboť jedinou alternativou jsou koženkové rychlíky – a ty… no, škoda mluvit.

Než se pustím do historky s vánoční přepravou, bude dobré zdůraznit, že nemáme favorizovaného dopravce. Každý má sice nějakou osobní preferenci, ale ve skutečnosti využíváme pendolina, RegioJet i LEO Express vesměs rovnoměrně. Všechno, s výjimkou expresů ČD, nabízí odpovídající komfort, vybavení pro práci i přijatelný internet. Jízdní doba není klíčová, spíše rozhoduje časová poloha vzhledem k pracovnímu programu. Výběr cestovní třídy závisí především od aktuální cenové nabídky: RJ Business není o moc dražší než 2. třída SC bez In-karty; LEO Business cenově výrazně osciluje, ale občas dokáže mile překvapit, jen v případě pendolina se 1. třída nevyužívá vůbec, neboť i při obrovském cenovém rozdílu nenabízí prakticky nic navíc.

Vánoční expres

Víc zaměstnanců v Ostravě znamená, že je snazší tam organizovat některé firemní akce, vánoční večírek nevyjímaje. Nekonal se sice na Stodolní, jak by mnozí očekávali, ale máme svůj oblíbený podnik, výborně dostupný městskou dopravou ze Svinova. Vlak byl proto i letos jasně preferovanou možností, zejména po tom, co se tato forma dopravy skvěle osvědčila loni. Pražský kolektiv tehdy už-už chtěl kupovat jednotlivé rezervace, když jsme kolegy přesvědčili, že možná bude zajímavější vyzkoušet jeden z dvojice konferenčních vozů, které zrovna RegioJet začal nasazovat do provozu. Slovo dalo slovo a ještě v průběhu dne jsme od žlutých dostali cenovou nabídku na vyhrazení celého vozu řady ASmz. Domluvili jsme se, a tak řada našich kolegů poprvé v životě okusila jízdu vlastním vagonem. Místo klasické cesty v předvánoční špičce tak firemní akce mohla začít hned na pražském hlavním nádraží, a ostravská party pak byla už jen druhým dějstvím. Fenomenální úspěch železniční!

Když žluté chartery nestačí

Není proto divu, že když se počátkem letošního října začalo znovu mluvit o firemním večírku s termínem ne dlouho před Štědrým dnem, zcela logicky začaly ihned padat dotazy na pojízdné internet café. Psali jsme proto do Regiojetu a začali sondovat, co a jak. Obchodní oddělení mezičasem prodělalo docela výrazné zeštíhlení, přesto bylo na stole několik možností. Na Smíchově ostatně za ten čas přibylo pár nových vozidel, z nichž některé dokonce krátký čas nesly označení Charter.

Tato "třída" pro firemní přepravy se ale u Regiojetu příliš dlouho neohřála. Naopak, švýcarské vozy prodělaly rekonstrukci a zapojily se do klasického provozu. Zejména před Vánoci je poptávka po cestování extrémní, a tak dopravce zařadil do prodeje vše, co mohlo jezdit. V uplynulých týdnech tak nebyly osmivozové žluté vlaky žádnou výjimkou. Pro naše plány tím ovšem vyvstal jeden zádrhel: po zahájení prodeje předvánočních vlaků v říjnu to nějaký čas vypadalo, že dopravce možná vůbec nebude mít pro nás extra vagon k dispozici. Kolegové navíc řešili ještě dvě dilemata: jednak klasický vůz, byť sebelepší, není zdaleka tak zábavný, jako velkoprostorový salon; jednak se málokomu chtělo zůstat v Ostravě až do pěti hodin ráno, kdy odjíždí první žlutý spoj na Prahu. Rozhodli jsme se proto rozhodit sítě i mezi další dopravce – o tom přeci konkurence je, což?

České dráhy: Nerušit, jezdíme

Klíčové otázky zněly takto: Kdo nabízí i v noci přímé spojení z Ostravy do Prahy? Kdo má kapacity na to, aby nás pohodlně dovezl v podvečerní špičce na akci a nějak přijatelně nás zase odvezl po půlnoci do metropole? Kdo dokáže bez velkých manévrů to, na co soukromníci nemají prostředky? České dráhy, přeci. I jali jsme se pátrat.

Na Nábřeží skutečně nabízejí mimořádné přepravy, mají na to i celou webovou stránku. Pokud mohou mít vlastní vlak děti, golfisté, ba dokonce baníkovci, proč by čtyřiceti- až padesátihlavý firemní kolektiv nemohl mít vlastní vůz? Pravda, konferenční SR⁸⁵⁰ bychom v takovém případě asi nechali být, ale třeba hromadná jízdenka v 1. třídě by snad v takovém počtu mohla být oboustranně ekonomicky zajímavá… Přesun do Ostravy, i bez vlastního prostoru a bez občerstvení, je ale jedna věc; daleko důležitější zde byla cesta zpět.

Jako ideální vlak se jevil EN 444 Slovakia s odjezdem po třetí hodině z Ostravy hl.n. Neveze sice žádné vozy k sezení a neumožňuje vnitrostátní přepravu, ale zato stojí hodinu v Bohumíně – zrovna v místě, kde ČD skladují část nepoužívaných vozů. Co kdyby nám tam připojili jeden lehátkový, a nechali nás v Ostravě nastoupit? Kdyby nic jiného, třeba by byl k dispozici železničářský Bcm⁸⁴¹. Pořád lepší, když se vagony hýbou, než aby jen stály v kopřivách, říkali jsme si.

Nebo taky ne, jak se ukázalo.

Konečný verdikt dodnes neznáme. České dráhy nám totiž na poptávku vůbec nezareagovaly. Mailová adresa je asi funkční, ale zůstala bez odpovědi; telefony už v půl čtvrté odpoledne na Nábřeží nikdo nebral. Zkoušeli jsme ještě několikrát, až jsme se přiblížili termínu 15 dnů před cestou, jenž je pro mimořádné přepravy u ČD limitní, a pak jsme na dráhy zanevřeli. Daleko víc než neschopnost reakce na nás ale zapůsobil samotný přístup dopravce, kterého jakoby vidina možného dalšího zákazníka obtěžovala. Třeba jen měli charteroví obchodníci zrovna volno a kdybychom se ozvali půl roku dopředu, šlo by všechno hladce; nebo třeba padesát cestujících pro ČD opravdu není natolik zajímavá propozice, aby stála za komentář. To už je ale v této chvíli jedno. S určitostí víme, že příště už zkoušet nebudeme.

LEO Express: cílil vysoko, příliš vysoko

Po fiasku na Nábřeží už nám na stole ležela nabídka autobusového dopravce, který by celou operaci zvládl přibližně za 30 tisíc korun, "od dveří ke dveřím". Jenže jet z Prahy do Ostravy autobusem je zoufalství, k tomuto poznání dospěl i sám Radim Jančura. A tak se pozornost obrátila na třetího mušketýra z linky Ex 1. LEO Express dostal docela jasné zadání: vyhradit místa pro větší skupinu v odpoledním LE 1361. Svátky byly za rohem, a tak jsme předpokládali, že na tento spoj bude nasazena zdvojená souprava, jak to ve špičkách obvykle bývá. A právě v tom byl hlavní trumf: jelikož tato souprava se už večer do Prahy nevrací a ráno z Ostravy se dvojitá kapacita nevyužije, nabídli jsme se, že bychom jednoho FLIRTa v noci zpátky ochotně doprovodili. Pro dopravce by to sice znamenalo extra strojvedoucího, ale zase by se pokryly náklady na transport prázdné soupravy do Prahy před páteční špičkou. Znělo to jako použitelná kombinace, a tak jsme se u Lea poptali na cenu.

Na rozdíl od ČD tady byla reakce blesková. Obchodní zástupce reagoval velmi promptně a do druhého dne byla nabídka na stole. Nadšení z rychlé komunikace se ovšem vytratilo, jakmile došlo na celkovou cenu. V zájmu férovosti vůči dopravcům zde dnes nebudu uvádět konkrétní čísla, hlavně pokud naše požadavky byly opravdu trochu nestandardní. Řekněme ale, že po sečtení všech položek bychom si za velmi podobnou sumu dokázali do Ostravy objednat charterový let. Není bez zajímavosti, že i mimořádná dopravní opatření, jejichž cena je u ČD víceméně fixní, byla u LE účtována desetinásobně. Důvod? Zástupce LE se odvolával na překážky ze strany Českých drah. Na diskusi jsme však již nenavázali tak podrobně, abychom si o konkurenčních pletichách popovídali víc do detailu. Zaplatit víc než za autobus, to by ještě šlo, avšak ne řádově víc.

Co takhle dát si motorák?

Autobus se začínal jevit jako hotová věc a já už si preventivně rezervoval jízdenku do Ostravy individuálně. Přesto letmý pohled do mailu přinesl ještě jeden bláznivý nápad: Arriva. Od konce starého jízdního řádu už barevný motorák z Prahy do Kralup nejezdí, a tak by možná mohl být k dispozici. Museli bychom se vyhnout hlavnímu tahu Praha – Kolín, abychom s pomalejším vozidlem nepřekáželi, ale zase bychom po odklonové trase mohli vyzvednout kolegy z královehradecké pobočky. O cenách jsme měli přibližnou představu z nedávné pražské ŽelPage jízdy, větší problém by byl organizační. Tento nápad ovšem přišel v nesprávnou dobu. Po nedávných personálních změnách ve společnosti Arriva vlaky se představa ukázala být nepříliš reálnou, a tak jsme v rozhodování pokročili do úplného finále.

RegioJet podruhé

Čas začínal tlačit, a tak jsme opět jednou zavolali do Regiojetu a zjišťovali, co by se ještě dalo dělat. Štěstí se na nás tentokrát usmálo a s čerstvým přidáním kapacity na předvánoční spoje se najednou opět objevila možnost sáhnout si na konferenční vůz ASmz. Při ceně, která autobusu směle konkurovala, nemělo význam dál váhat. Doobjednalo se občerstvení a do dalšího dne byla přeprava konečně vyřešena. Malý vánoční zázrak.

Druhý ročník firemní přepravy Praha – Ostrava tak nakonec věrně kopíroval loňskou premiéru, jen ze zkušenosti byla mnohem více posílena zásoba jídla a pití. Pro účastníky akce to znamenalo bezproblémový transport ve vyhrazeném vagonu s obsluhou, s prostorem pro zábavu a bez dopadu na další cestující. Pro firmu to byla dostatečně atraktivní možnost přepravy v čase největší dopravní špičky roku. Úplně pro všechny to byla záchrana od cestování autobusem na lince, kde by železnice měla hrát jednoznačně prim. A pro dopravce?

Pro dopravce je to memento – připomenutí, že jen slovo "business" nebo "prémiový" neznamená vůbec nic. Firemní zákazníci sice úzkostlivě hledí na náklady, často ale jsou ochotni připlatit, pokud tomu odpovídá přístup a ochota. Na rovinu si ale řekněme, že železnice není zrovna proslavená svou flexibilitou, a pokud i na lince jako Ostrava – Praha je objednání jednoho vagonu takový boj, pak to s konkurenceschopností není nijak slavné.

Autorský text