Myšlenka na uspořádání náročné cesty vlakem po Rusku a Číně se zrodila již před pěti lety. Navnadily nás nejen různé publikace a cestopisy na téma Transsibiřská magistrála, ale v průběhu času i dostavba nové tratě z tibetské Lhasy do čínského Golmudu. Proto nám přišlo škoda, podívat se jen do Vladivostoku, když je možné zajet vlakem až na střechu světa. Cestu jsme začali aktivně připravovat na podzim loňského roku a v dubnu letošního roku jsme měli finální podobu. Přinášíme Vám cestopis z putování Transsibiřskou a Transmandžuskou magistrálou a návštěvy Irkutsku s jezerem Bajkal, Pekingu, Tibetu, Chongqingu, Hong Kongu a Macaa.

pondělí 3. srpna 2009

Dá se říci, že naše cesta začala již „nultý“ den. Večer jsme dobalovali poslední nezbytné věci do batohů, když jsme si všimli, že by náš vlak EC 174 Jan Jesenius měl odjíždět o hodinu později, než původně mělo být. Po pár telefonátech jsme nakonec zjistili, že opravdu není třeba zítra dopoledne spěchat a šli jsme se na cestu dobře vyspat.

úterý 4. srpna 2009

Sešli jsme se na nádraží Praha-Vysočany, odkud jsme přejeli na hlavní nádraží a naši cestu jsme zahájili v beer pointu Potrefená husa. Na poslední chvíli se podařilo zajistit videokameru, proto jsme ještě chvilku před přesunem na pražské nádraží Holešovice sháněli použitelné kazety a další cestovatelské vychytávky.

Pomalu jsme se přesunuli metrem na nádraží v Holešovicích, odkud odjížděl EC 174 Jan Jesenius. Ve vlaku jsme si rozdělili hromadně vyměněné valuty a protože cesta ubíhala rychle a bez komplikací, zastavil náš spoj za chvilku v Drážďanech. Do Berlína zbývaly jen dvě hodiny cesty, které utekly velice rychle. Nejprve jsme se šli rychle ubytovat do rezervovaného hostelu Pegasus, abychom byli co nejdříve v centru, protože na nás již čekala berlínská gastronomie v prověřené pivnici Berliner Republik nedaleko zastávky Friedrichstraße. Poslední pivo jsme si dali ještě na hostelové zahrádce, kde jsme řešili problematiku pojištění.

středa 5. srpna 2009

Ráno konečně začínala ta skutečná a pravá cesta. Čekal nás přelet z Berlína do Moskvy a odjezd na Transsibiřskou magistrálu. Vzbudili jsme se s mírnou bolestí hlavy, ale již po 7. hodině jsme kráčeli na nádraží Ostbahnhof, odkud nám jela linka RE 7 přímo na letiště do Schönefeldu. Odbavili jsme se na elektronickém terminálu, čímž jsme ušetřili nejméně hodinu čekání na přepážce společnosti Germanwings. Levné letenky nabízely opravdu jen Germanwings. Lufthansa nebo Aeroflot byly výrazně dražší. Stihli jsme ještě rychlou snídani a kolem 10. hodiny bylo vše připraveno k odletu. Drobný rozruch u brány způsobil jeden stařík, který se snažil do letadla pronést krabici, která byla očividně od elektrické pily. Stevardky nevěřily svým očím a důchodce zadržely. Nakonec se vše vysvětlilo, pán si v krabici od pily převážel neškodný porcelán. Letadlo vzlétlo sice se zpožděním, ale díky rychlosti blížící se 900 km/h ve výšce 11.100 m jsme na moskevské letiště Vnukovo dorazili včas. Po příletu do Moskvy jsme museli nejprve vystát obligátní frontu před pasovou kontrolou a následně vyzvednout zavazadla u pásu. Po výměně peněz na letišti jsme zamířili k Aeroexpressu. Přivítal nás nejen nový terminál, ale i nová jednotka. Jízdenka stojí 200 RUR a jízdní doba na Kyjevské nádraží činí 40 minut. Následoval přesun moskevským metrem. Použili jsme hnědou linku číslo 5 ze stanice Kyjevskaja do stanice Komsomolskaja, kde se nachází hned tři důležitá moskevská nádraží (Jaroslavské, Kazaňské a Leningradské, původně Oktjabrské). Nejprve jsme se usadili v bufetu a poté se rozdělili na dvě skupiny. Jeden hlídal zavazadla v nádražní hale a ostatní vyrazili na nákup jídla a pití do vlaku. Na všudypřítomném trhu se podařilo zajistit veškerý proviant důležitý pro několikadenní cestu do Irkutsku. Koupili jsme vodku, piva, sýry, salámy, chipsy, vody a další drobnosti. Celý nákup pro čtyři osoby vyšel na 2.500 RUR s tím, že jsme byli vybaveni na celou cestu. Kolem 21. hodiny jsme se přesunuli na nástupiště, odkud odjížděl náš rychlík 2 Rossija kategorie Firmenyj.

Večer jsme se museli uspořádat v kupé. Nejprve jsme povlékli horní dvě lůžka, poté následovalo vybalení nejnutnějších věcí z batohů, připravení sezení, uložení igelitek s jídlem a batohů pod spodní lůžka a na závěr jsme prověřili samovar – opravdu fungoval a teplá voda byla pro nás připravena. Noc pokročila a my se šli poprvé v našem novém, přechodném domově vyspat.

čtvrtek 6. srpna 2009

První večer naší cesty jsme poměrně dlouho poseděli při pivě Baltika 5 a 7 a vodce Stolichnaya. Další den jsme se proto probudili až před polednem. Spalo se nám příjemně, i když v noci bylo poměrně velké teplo. Po krátké očistě jsme posnídali, koupili si piva (70 RUR) a dívali se na film Musím Tě svést. Vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli netbook, ubíhala cesta podél březových lesů o poznání rychleji. Vlakové kino pokračovalo filmy Rafťáci a S tebou mě baví svět. Večer jsme navštívili jídelní vůz, ve kterém jsme ochutnali polévku soljanka nebo lososa, klasická Baltika opět nechyběla. Obsluha byla vynikající a jídelní vůz měl otevřeno od 9. hodiny ranní do desáté hodiny večerní (vždy místního času). Pořídit zde lze například 2 párky s oblohou za 175 RUR, vepřovou skalopinu za 370 RUR nebo biftek se sázeným vejcem za 430 rublů. Večer následovaly další filmy.

pátek 7. srpna 2009

Druhý den naší cesty po Transsibu jsme zastavovali v Barabinsku a Novosibirsku, hlavním městě Sibiře s 1,5 miliónem obyvatel. Zastavení dálkových vlaků ve stanicích na celé trase je vždy ohromná událost. Na nástupištích jsou bábušky připravené prodat cokoli, co si cestující přeje. Někde jsou dokonce vybavenější stánky. Vlak zastavuje v každé velké stanici na 15 minut až půl hodiny, což je dostatečná doba pro doplnění zásob na další část cesty. Ve stanicích lze veškeré zboží sehnat mnohem levněji než ve vlaku. Cena 0,5 l vodky se pohybuje kolem 200 RUR (ale v prostorách železničních stanic se prodávat nesmí), slaný sýr lze zakoupit za 35 RUR a k dostání je i zelenina. V Barabinsku jsme zastavili současně s vlakem do mongolského Ulan Bataru, který za námi jel již z Moskvy. Vozy byly znatelně zanedbanější a rozhodně méně pohodlné. U tohoto spoje se na nástupišti rozvinul pravý mongolský trh. Cestující prodávali z okna oblečení nasoukané na figuriny, dále kabelky, boty a jiné doplňky. Do davu se vmísily i nějaké prostitutky, ovšem ihned byly zahnány milicionáři v civilu, vyzbrojenými velkými obušky.

Čerstvě zakoupenou zeleninou jsme se nakrmili odpoledne. Ve spartánských podmínkách jsme si na stolku v kupé nakrájeli zeleninu, kterou jsme dochutili z domova připraveným mixem octu a oleje. Večer jsme opět navštívili jídelní vůz, kde jsme ochutnali další ruskou specialitu, polévku razsolnik. Do jídelního vozu se chodí stravovat i personál vlaku. Každý vůz doprovázejí totiž vždy dva průvodci, kteří se po určité době ve službě střídají. Večer jsme zakončili další sérií českých i zahraničních filmů.

sobota 8. srpna 2009

Dnes na nás dolehla změna času. Když jsme se probudili, bylo v Praze 8.30, v Moskvě 10.30, ale v Krasnojarsku již 14.30 hod. Během slunečního dne jsme zastavili v Krasnojarsku na řece Jeniseji, přes kterou vede mohutný most. Po důkladné očistě na toaletách, které se ve stanicích díky uzavřenému odpadnímu systému nezamykají, jsme část dne opět strávili v jídelním voze. A opět jsme si dali lososa, soljanku, párek a nově i biftek. Paní servírce jsme během naší poslední návštěvy předali také propagační materiály CzechTourism. Upřímná radost z nich a jejich nadšené předvádění všem nově příchozím nás mile potěšila.

Po návratu do kupé jsme se podívali na film z prostředí železniční stanice Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí a dojídali jsme poslední zásoby jídla a pití, protože se přibližoval náš výstup v Irkutsku, kam vlak přijíždí v 6.15 místního času (1.15 moskevského, 23.15 pražského).

neděle 9. srpna 2009

Naše Rosssija dorazila do Irkutsku s mírným zpožděním. Od nádraží jsme se vydali pěšky přes řeku Angaru směrem do centra města, kde jsme měli zarezervované ubytování v Downtown hostelu. Jednalo se v podstatě o třípokojový byt, kdy jeden pokoj sloužil jako kancelář a dva pro vícelůžkové ubytování hostů. Do hostelu jsme dorazili ještě před 7. hodinou ranní, tudíž jsme neměli připravené ubytování. Vypili jsme si kávu a naplánovali dnešní den. Mohli jsme se také po 5 dnech vysprchovat, což byl pro nás balzám.

Nejprve jsme potřebovali koupit jízdenky na Raketu, kterou jsme se chtěli vracet od Bajkalu následující den. Prodejna se nacházela v přístavišti, které leží na druhém konci města. Zvolili jsme tedy nejklasičtější ruský dopravní prostředek – maršrutku. Jízdenky jsme bez problémů zakoupili a vzhledem k tomu, že byl čas oběda, najedli jsme se v nedaleké mexické restauraci La Hola. Trochu jsme si protrénovali ruský jazyk, jehož základem se pro nás stala předpona pa-. Tudíž jsme se s neznámými slovíčky vypořádali bez obtíží (např.: pa-darek a proto dle naší logiky i pa-vlak). Cestou zpět od přístaviště jsme si prohlédli město. Navštívili jsme kostel Povýšení kříže, kde právě probíhala charitativní akce, kdy byl sociálně slabým rozdáván chléb zdarma. Po nábřeží a dále uličkami Irkutsku jsme došli až na Kirovské náměstí a v ohbí řeky Angary jsme žasnuli u Bogovjalenské katedrály. V pozdním odpoledni jsme si zašli ještě na salát a pizzu do místní italské restaurace. U skleněného stolu jsme očekávali běžné porce, jenže na stole nám přistály místo talířů talířky a místo misek mističky. Tato miniaturní porce zeleniny za 100 RUR se salátem ani nazvat nedala. Chuť jsme si nakonec zlepšili v magazinu nedaleko hostelu. Během nákupu jsme opět potrénovali ruštinu, kdy exceloval kapitán Sedmiorka, který si novou přezdívku vydobil tímto vynikajícím použitím řadové číslovky při nákupu piv (Baltika 7). Padarky kapitána Sedmiorky se staly pojmem.

Večer jsme pak poseděli u salátu a Baltiky a rozebírali cestu k jezeru Bajkal. Když vznikla potřeba, vyrazili jsme doplnit zásoby do nonstopu. V noci bylo v magazínu plno, Irkutšťané doplňovali zásoby, především ze sortimentu alkoholických nápojů. Během našeho nákupu se strhla honička mezi prodavačem a jedním ze zákazníků, který pravděpodobně něco ukradl. To jsme nezjišťovali, ale radši odešli na pokoj, protože náš hostel se nacházel ve čtvrti, která je v průvodci popsána jako riziková.

pondělí 10. srpna 2009

Dnes jsme vstávali velice brzy, protože jsme měli v plánu vyrazit k jezeru Bajkal. Původně jsme chtěli jet vlakem, jenže spojení z Irkutsku je velice zdlouhavé a nepravidelné a vlaky odjíždějí a přijíždějí v nevýhodné časy. Tramvají jsme si tedy přejeli na autobusové nádraží, odkud nám odjížděl mikrobus do Taltsi, což je rozsáhlý etnografický park a skanzen sibiřských staveb. Mezitím začala již teplota hodně stoupat a vzhledem k blízkosti stojaté řeky se vyrojila spousta komárů. Po asi 2 hodinách prohlídky jsme se potřebovali přepravit do Listvjanky, malého sídla na pobřeží Bajkalu. Množství komárů již přestávalo být neúnosné. Někteří se je pokoušeli zabíjet, jiní zvolili strategii dlouhých kalhot a tlusté mikiny, což bylo při teplotách kolem 27°C smrtící. Taltsi stojí opuštěné vedle hlavní komunikace na Listvjanku, proto nebyl přejezd úplně jednoduchý. Po asi 15 minutách stopování se nám však podařilo zastavit místního obyvatele v Žiguli a vyrazili jsme konečně k jezeru. Za 20 kilometrové svezení odmítl vzít jakékoli peníze. Na jeho doporučení jsme navíc navštívili zdejší kostel Sv. Mikuláše a poté jsme se nábřežní promenádou dostali až do srdce Listvjanky.

Původně jsme si chtěli dát oběd, jenže jsme zjistili, že za 5 minut odjíždí loď do Port Bajkalu. Dilema mezi obědem a několikahodinovým čekáním na večerní raketu nebo prohlídku nádraží někdejší trasy Transsibu s projížďkou po jezeře bylo promptně vyřešeno. Unikátem návštěvy Port Bajkalu byla naše průvodkyně. Asi šestnáctiletá slečna se nás ujala, lépe řečeno nás odvlekla, slovy "Kurňa, ty mě neslyšíš? Vždyť tady řvu Port Bajkal!" Po drobných problémech s rozpočítáním 1.320 RUR jsme obdrželi jízdenku. Poté jsme se nalodili a následoval dvacetiminutový přejezd po jezeře do přístavu Port Bajkal. Zde se naše průvodkyně rozpovídala, nás však udivovala její jazyková vybavenost. Některá slova byla pro ni oříškem, proto si je začala vymýšlet. Nejprve nás přivítala slovy Bon jour, poté nás popoháněla anglickým come on, když jsme si sedli na obrubník, ihned nás urgovala slovy stand up a vodu nám nabízela jako vote [voud]. A když se chýlil čas odjezdu, rozčileně gestikulovala a celou skupinu hnala zvoláním let´s go boatship. Nejprve nám slibovala prohlídku muzea krugobajkalské železnice, jenže to bylo v tento den uzavřené. To jsme již začali tušit, že se jedná o nějakou "profesionálku". Během výletu nás vzala také do místního magazinu, asi jako jedné z atrakcí. Dále jsme si prohlédli parní lokomotivu. Celou akci jsme brali s humorem, pročež jsme původkyni trochu popíchli dotazem, kdy bude slíbené muzeum. Ujistila nás, že má něco lepšího - stáčírnu vod. V tento okamžik jsme šli do kolen. Slečna měla opravdu velké štěstí, protože se v oblouku objevila motorová jednotka, která nejprve vysadila místní policisty a poté nabrala naši skupinu. Jednalo se o nový vysokopodlažní jednodílný čtyřnápravový motorový vůz z produkce mytiščinského závodu proslaveného výrobou vozů metra pro celý východní blok. Průvodkyně měla tolik práce s vyjednáváním převozu do 500 metrů vzdálené stanice, že zapomněla zkontrolovat počet účastníků. Někteří samozřejmě zůstali venku, i s kočárkem. Zoufale jim tedy běžela naproti. Odjezd lodi se však neúprosně blížil a ona potřebovala zbytek skupiny dostat do přístaviště. Humorným závěrem bylo snaživé tlačení kočárku za zoufalého volání let´s go boatship, come on. Loď jsme všichni nakonec stihli! Průvodkyně byla šťastná a hrdinně obcházela všechny účastníky výletu. Poněkud nepochopena byla francouzskou skupinou, se kterou začala komunikovat najednou rusky. Namísto anglického beautiful použila charašo.

Po návratu na pevninu jsme se vrátili do původní restaurace Šuri Muri, kde nám poskytli teplé pivo, smaženého omula, což je vyhlášená bajkalská rybí specialita a také pravý ruský kaviár. u stolu jsme si přisedli k osamělé bludné Holanďance, u vedlejšího stolu seděli dva Poláci a nakonec jsme potkali i několik dalších spolucestujících z vlaku Rossija, takže vytvořili jsme internacionální stůl. Návrat do Irkutsku byl velice povedený. Zpět jsme jeli lodí Raketa rychlostí 70 km/h. Díky absenci jakéhokoli zájmu kapitána či posádky jsme část cesty absolvovali na střeše této lodi, což byl zážitek neopakovatelný. V této rychlosti je pohyb na střeše lodi opravdu komplikovaný.

Po příjezdu zpět do Irkutsku bylo třeba zase nakoupit potraviny a nápoje na cestu do Pekingu. Kapitán Sedmiorka opět exceloval v ruském jazyce. Sdělení "Vokzal tutim perfekt da" nás pobavilo. V hostelu jsme si večer připravili hody. Měli jsme grilované kuře s okurkou a pečivem, zeleninový salát se sýrem a dezert. Vše bylo doprovázeno tradičním pivem Baltika 7 a moravskou slivovicí. Spát jsme šli až ve 2 hodiny ráno, a to jsme před sebou měli náročný třídenní přejezd do čínského hlavního města Pekingu.

Další díl cestopisu o putování po Rusku a Číně Vám přineseme brzy. Ve druhé části navážeme na odjezd z Irkutsku a provedeme Vás cestou ve vlaku R 20 Vostok do Pekingu a navštívíme Tibet.

Cestopis obsahuje autentické zápisky autorů bez úprav.