Po velké výpravě do Ruska a Číny jsme si pod vánoční stromeček připravili další cestu, ovšem tentokrát na úplně jiný kontinent i za jinou kulturou. Během této cesty jsme se Afriky pouze dotkli a udělali si obrázek, která oblast by nás lákala v budoucnu při detailnějším prozkoumávání tohoto kontinentu. Velkým rádcem byla stránka Seat61 s praktickými informacemi nejen pro přípravu cesty vlakem Jambo Kenya Deluxe z Nairobi do Mombasy, ale i nákup jízdenek a rezervací. V článku Vám přinášíme nejen zážitky z cestování tímto koloniálním vlakem, ale i dojmy z celé cesty po Egyptě a Keni.

Pátek 25. prosince 2009

Ve 2 hodiny ráno jsme se sešli v Praze-Kyjích, odkud jsme si automobilem přejeli na hlavní nádraží. Takto brzy a v tento sváteční čas jsme na nádraží nikdy nebyli a ruch zde nebyl vůbec čilý. Nástupiště, kam měl přijet náš EN 476 Metropol se začalo plnit teprve pár minut před příjezdem vlaku. Neočekávali jsme, že by nočním Metropolem na Berlín cestovalo 25. 12. mnoho cestujících; a byla to pravda. Bez problému jsme si nalezli vlastní kupé a ubytovali se. Na nástupišti se potulovala různá individua, která pak procházela všechna kupé k sezení a sledovala, zda tak někdo nespí a jaké má věci. Za chvilku jsme je viděli procházet i v naproti stojícím vlaku. Nakonec se pánové s námi svezli jen do Holešovic, kde vystoupili. Na věci jsme si však bedlivý pozor dávali i dále během cesty. Do Berlína jsme poněkud netradičně cestovali na jízdenku Wien SC Spezial.

Naše cesta nezačala však příliš slavně. Hned za holešovickým nádražím jsme nejprve zpomalili a poté v Bubenči úplně zastavili. Jak jsme se následně dozvěděli, na přejezdu před námi bylo zaparkované auto, které čekalo na odtažení policíí. Vzhledem k tomu, že jsme měli pětihodinovou rezervu, zpoždění asi 1,5 hodiny nás tolik netrápilo. Ovšem kdyby se dále zvyšovalo, problém bychom mít mohli.

Mezi Ústí nad Labem a Berlínem jsme téměř celou cestu spali a mimo průvodčího v Drážďanech přistupovala hrstka lidí. Do Berlína na Hauptbahnhof jsme dorazili pouze s třicetiminutovým zpožděním. Následovalo krátké občerstvení a přesun Airport Expressem na letiště v Schönefeldu. Na Schönefeld zajíždějí nejen regionální vlaky RE, ale i S-Bahn. Od nádraží musí cestující urazit 400 m dlouhou cestu pod přístřeškem, než se dostane k halám letiště a přepážkám jednotlivých společností. Během kontrolního procesu vždy něco zapomínáme v batohu nebo kapsách. Tentokrát nás však opomenutí naší oblíbené placatky se slivovicí v batohu hodně mrzelo. Dali jsme si posledního panáčka na cestu a butilku odevzdali.

Let do hlavního města Egyptské arabské republiky probíhal bezproblémově, jen jsme se ze země odlepili s asi hodinovým zpožděním. V Káhiře následovaly obligátní procedury a taxíkem jsme se přesunuli do rezervovaného hostelu King Tut nedaleko známého náměstí Tahrir. Bydleli jsme v polorozpadlé a zanedbané výškové budově, kde ovšem hostely King Tut a Ramses patřily k tomu lepšímu. Kýčovitě, i když zajímavě, zdobený hostel byl čistý a personál ochotný. Do pokoje jsme se dostali však až po hodině, protože recepční zlomil ve dveřích klíč a my museli čekat na zámečníka. Sedli jsme si tedy na střešní terasu a pozorovali noční shon pod námi v káhirských, do smogu zahalených, ulic a přemýšleli, jak by bylo fajn projet se egyptskými vlaky

Sobota 26. prosince 2009

Probuzení bylo poněkud později, než jsme si předsevzali, a udivil nás ranní klid v ulicích, kdy ustalo troubení a řinčení všemožných zvonků. Na střeše našeho hostelu jsme si pak vychutnali snídani, uschovali naše zavazadla (6 LE) a vyrazili do Káhiry. Naši procházku jsme začali na náměstí Tahrir, kde jsme dokoupili poslední léky a repelenty na cestu do Keni. Pokračovali jsme přes most 6. října do luxusní čtvrti Zamálik na ostrově Róda a pauzičku si dopřáli na říční promenádě, kde kotví vysloužilé lodě fungující jako restaurace s výhledem na promenádu Corniche-el-Nil. Restaurace byla výtečná, ovšem s jednou vadou - neměli zde pivo. Dali jsme si tedy nealkoholický Birell a vodu. Z Ródy jsme se vrátili zpět do centra, kde jsme si chtěli zajistit nějakou dopravu do islámské čtvrti a k citadele Saláh ad-Dín. Za řekou se nás ujal doktor botaniky, který nám sice doporučil levnější jízdu taxíky v postranní ulici, ale asi jako každý Egypťan se nás snažil zatáhnout do svého krámku a něco prodat.

Pohledu z citadely je impozantní a člověk vidí islámskou a fátimovskou Káhiru jako na dani. V celém areálu je naví vytoužené ticho, protože sem nedolehnou klaksony aut. Strávili jsme zde příjemnou hodinku a přesunuli se ke stanovišti taxíků. Cenu za přejezd do Gízy k pyramidám se nám podařilo usmlouvat na 40 LE za automobil. Řidič byl údajně koptský křesťan a stále se oháněl tím, že nepodvádí a návštěvníky vždy vozí za přijatelné ceny. Během cesty však začal vyprávět o vysoké ceně benzínu, o tom, jak musí platit všelijaké poplatky za vůz, a při výstupu se pokusil naúčtovat dalších 10 LE za průjezd dálnice. Hodili jsme po něm tedy pětilibrovou bankovku a bez rozloučení jsme odešli.

Kopcovitou a písčitou krajinou, za doprovodu smrdutých velbloudů, páchnoucích autobusů a otravných prodejců, jsme se v odpoledním horku dobrali až k majestátním pyramidám a sfinze. Je omylem domnívat se, že pyramidy jsou rozesety uprostřed pouště v území nikoho. Ve skutečnosti se nachází v bezprostřední blízkosti rozpadlých domků na okraji Káhiry v Gíze. Vyrazit do Gízy je možné i vlakem z Ramsesova nádraží, ale z železniční stanice na předměstí je to k pyramidám ještě hodně daleko. A i přesto, že se jedná o poslední zachovaný antický div světa, připravte se na davy turistů a neočekávejte žádnou zvýšenou ochranu těchto kulturních památek.

Zpět z Gízy jsme usmlouvali jízdu na náměstí Tahrir na 23 LE a vyzvedli si uložená zavazadla. Slunce zapadlo velice rychle a my jsme se přesunuli již na mezinárodní letiště. Za zbylé peníze jsme si dali vytoužené pivo, snědli zeleninový salát a vyčkávali odletu do keňského Nairobi.

Neděle 27. prosince 2009

S hodinovým zpožděním jsme přistáli na letišti Jomo Kenyatta a hned si vyřídili vstupní formality. Vízum lze zakoupit na letišti za poplatek 25 USD, je potřeba mít přesně odpočítané dolary, protože úředník vrací pouze od 10 USD, zbytek jde jemu do kapsy. Hotel Kivi Milimani jsme měli rezervovaný přes server Hostelworld včetně odvozu z letiště. Nikdo na nás však nečekal, proto jsme museli zvolit alternativní a celkem drahou dopravu letištním taxi (1700 KES). Pohyb po nočním Nairobi je velice nebezpečný, i na pár stovek metrů je vhodné vzít si taxi. Hotel si napravil reputaci tím, že jsme se mohli ubytovat téměř ihned a platili jsme pouze jednu noc, což je při takto brzkém příjezdu neobvyklé. Let byl natolik vyčerpávající, že jsme usnuli a probudili se až před 14. hodinou. Do města, kterému se posměšně přezdívá „Nairobbery“ (město lupičů), jsme vyrazili tedy až odpoledne. Nairobi zaujímá na žebříčku nebezpečných světových měst přední příčky společně s Johannesburgem a Lagosem.

Bezpečnost přes den je na ucházející úrovni, ovšem obezřetnost je určitě na místě. Město je staré přibližně 100 let a jedná se o nejvýznamnější a největší město východní Afriky. I proto zde kousnutí komára a s tím spojená malárie hrozí v mnohem menší míře než třeba na pobřeží.

Požadujete-li jakoukoli službu (prohlídku památky, možnost vyfotografování atraktivního místa apod.), mějte na paměti, že Keňa je korupcí prolezlá a úplatek budete dávat téměř všude, i když jeho výše není nikterak enormní (např. 1 USD nebo 100 KSH). Naši návštěvu jsme ukončili u železniční stanice Nairobi railway station, která je postavena v typicky viktoriánském stylu. V areálu nádraží se nachází železniční muzeum, kde je např. vystaven vlak, který hrál ve filmu Vzpomínky na Afriku. 27. prosince byl v Keni bohužel státní svátek a muzeum bylo zavřené. Vydali jsme se tedy alespoň na obhlídku vnitřku haly, která byla zatím prázdná, ale den poté se měla naplnit turisty směřujícími do Mombasy. Vstup hlídají dva policisté, a jakmile spatřili naše fotoaparáty, ihned striktně fotografování zakázali. Nutno podotknout, že na lavičkách pro cestující přespávala řada bezdomovců. Nakonec nám byla umožněna jediná fotografie a bylo nám naznačeno, že si máme "zakoupit" neoficiální povolení. Udělali jsme si tedy jediné foto, prošli se po nástupišti a vyrazili zpět k hotelu. U východu nás však policistka zastavila, popřála nám veselé Vánoce a požádala nás, zda bychom jí také dali nějaký dárek v podobě peněz. Nevěděli jsme, jak bude reagovat na naši pořízenou fotografii, proto jsme jí věnovali 100 KSH a odešli.

V hotelu jsme se svlažili nejen výtečným pivem Tusker, ale i v bazénu. Venkovní teplota se pohybovala kolem 20°C a obsluha blízkého baru reagovala trefně: "Tak tam bych nevlez´." Poté jsme se navečeřeli (3 chody, 3 piva za přijatelných 2.880 KSH za oba) a večer jsme si povídali v zahradní restauraci a na našem balkonu.

Pondělí 28. prosince 2009

Po snídani jsme vyklidili pokoj a šli se shánět po nějakém transferu či zájezdu do národního parku Nairobi. Ochotná recepční nám přes prostředníka zajistila nejen odvoz k parku, ale i projížďku po něm, která trvala téměř 4 hodiny. Řidič si cenu stanovil na 6.000 KSH za automobil. V národním parku jsme pak dopláceli 40 USD za osobu.

Ač nepatří NP Nairobi k těm nejvyhlášenějším, spektrum zvířat, které jsou zde k vidění, je široké. Viděli jsme zebry, antilopy, prasata bradavičnatá, hrochy, dokonce leoparda a rozežranou mrtvolu žirafy. Zážitek z návštěvy parku byl neopakovatelný. Původně jsme chtěli vyrazit do NP Nakuru , vzdáleného asi 150 km od hlavního města nebo Samburu, ale nakonec jsme si to rozmysleli. Výprava by byla hodně drahá a také časově náročná.

Výhodou bylo, že jsme se projížděli ve všední den a nikoli o víkendu. Za celou cestu jsme potkali všehovšudy tři automobily. Výjezd z parku byl také zajímavý. Vraceli jsme se boční branou, která ústí v blízkosti skládky a slumu. Místní zde pálili odpadky, povalovali se po zemi a to vše za dohledu ozbrojených vojáků, kteří slum kontrolovali. Odpoledne jsme se vrátili plni nadšení na hotel, dali si něco k snědku a s vyzvednutými zavazadly vyrazili na nairobské nádraží.

Jakmile jsme vstoupili na nádraží, bylo jasné, že vlak opravdu jede. Více než dvě hodiny před odjezdem zde panoval čilý ruch, nebo lépe řečeno chaos. Na první pohled je zřejmé rozkastování cestujících. Třetí třída byla obsazena místními cestujícími, druhou třídu tvořil mix početnějších skupinek turistů a místních a v první třídě byla lůžka až na výjimky rozebrána pouze turisty. Vzhledem k tomu, že ve stejný čas odjíždějí dva dálkové vlaky do různých směrů, snaží se toho využít místní prodavači všeho možného, pohlednicemi počínaje a občerstvením konče. Nutno dodat, že vlak do Kisumu na pobřeží Viktoriina jezera jezdí opět teprve od října. Cestující 1. a 2. třídy obdrží u kasy palubní lístek s informací o voze a kupé a poukaz na jídlo. V ceně je zahrnuta večeře i snídaně. My jsme obdrželi naštěstí druhou směnu, což znamenalo, že jídlo bude ještě v přijatelné kvalitě a na večeři budeme moci jít dříve, tzn. Ve 20.45 hod.

Úterý 29. prosince 2009

Po náročné noční cestě jsme byli před osmou hodinou probuzeni, neboť se odevzdávalo ložní prádlo včetně dek a polštářů. Do cíle nám však zbývaly ještě více než dvě hodiny. Vlak přes noc vždy nabere zpoždění, která se pohybují mezi dvěma až třemi hodinami. Cestu jsme si krátili pozorováním ubíhající krajiny a sledováním žebrajících dětí podél tratě. Vlak jede velice pomalu, proto mohou děti zachytit různé sladkosti, které jim lidé házejí. Snižující se nadmořská výška signalizovala blížící se Mombasu. Při východu z nádraží jsme se museli prokázat našimi jízdenkami a hned na to nás již obstoupili místní taxikáři nabízející svezení do centra za přemrštěné ceny (500 KSH). My jsme si však zajistili něco lepšího - motorovou tříkolku "tuk-tuk". Svezení bylo mnohem zajímavější a za cestu do našeho Royal Castle hotelu jsme zaplatili pouze 100 KSH. Na náš pokoj jsme si počkali v přilehlé restauraci u chladného Tuskera. Royal Castle hotel velice pozitivně hodnotí průvodce Lonely Planet a i my jsme byli s našimi pokoji, celkovým vzhledem a vybavením hotelu velice spokojeni.

Po celonoční jízdě byla sprcha velmi příjemná a mohli jsme vyrazit na obhlídku města. Nejprve jsme zakoupili na poště známky (1 kus do Evropy 75 KSH) a poté vyrazili k pevnosti Fort Jesus, která se tyčí nad Indickým oceánem. Naše procházka pokračovala starým městem kolem přístavu a křivolakými uličkami jsme tuk-tukem dojeli až ke čtyřem vztyčeným hliníkovým sloním klům, hlavnímu symbolu města. Mombasa na rozdíl od Nairobi je vyhledávaným turistickým místem, proto je člověk permanentně obtěžován prodavači.

V hotelu, kde jsme si dali večeři a jsme museli začít řešit, jak se přesuneme směrem k rovníku dále po pobřeží až do městečka Lamu, což je vzdálenost přibližně 350 km. Průvodce od Libely Planet varoval, že posledních 50 km cesty mezi Garissou a Lamu je velice nebezpečných, dopravní prostředky musí jezdit v konvojích a pokud člověk cestuje sám nebo v malé skupince, musí si zajistit ozbrojený doprovod, který se dá pořídit za 2000 KSH, jako ochrana před loupeživými bandami zvanými Shifta. Mysleli jsme si, že přepadávání skončilo před pěti lety, ale místní nám cestu automobilem do Lamu i tak rozmlouvali. V našem hotelu byl naštěstí turistický informátor, který nám doporučil cestovat letadlem za výhodnou cenu. Měli jsme v plánu navštívit starobylé rozvaliny města Gede, přímořský národní park Watamu a na závěr Lamu. Nebylo vůbec jednoduché sladit termíny letů s našimi požadavky, bezpečnostní situací a to vše za přijatelnou cenu. Po asi hodinovém vyjednávání se nám to nakonec podařilo. Nejprve jsme si domluvili zajištění odvozu na letiště v Malindi se zastávkami v Gede a Watamu (7000 KSH, 8 hodin), poté nám telefonem zarezervoval levné letenky z Malindi do Lamu (32 € / osoba) a nakonec i ubytování v Lamu (3000 KSH / pokoj).

Večer jsme zakončili v restauraci, kam se začaly scházet prostitutky z širokého okolí a v jednu chvíli jich zde bylo dokonce více než mužských návštěvníků. Dámy usrkávaly u svých stolků limonádu, vyhlížely zákazníky nebo se vlnily cestou na toaletu. Jen pro doplnění musíme dodat, že virem HIV je v Keni infikováno 19 % populace.

Středa 30. prosince 2009

Ráno jsme se probudili do naprosto vyhřátého pokoje, protože jsme si na noc vypnuli klimatizaci. Po vynikající snídani na nás již čekal řidič ve smluvený čas. Dalo by se jet i mikrobusem matatu , ovšem těžko bychom se soukali do vozítka s našimi krosnami a batohy, protože ty jezdí většinou až po střechu plné. Druhým důvodem, proč jsme zvolili nájem, byl čas. Matatu zvládne trasu Mombasa - Gede za 3 hodiny, nezajíždí do Watamu a člověk se tedy musí ještě přepravovat stopem nebo taxi za dalších 1000 KES (v případě taxi). Cesta byla s naším řidičem bezpečná a rychlá. Cestou jsme si lámali hlavu, proč jsou před stojícím porouchaným autem vždy naházené větve. Došlo nám, že to je signalizace nehody, kterou my standardně značíme červeným trojúhelníkem.

Po dvou hodinách jízdy jsme přijeli do Gede, kde nás čekala prohlídka ruin starého, již zaniklého města. Člověk si zde připadá jako v dobrodružném filmu a dokonce je možné sledovat celý areál z koruny stromu, kam lze vyšplhat po dřevěných schodech za 100 KSH. V Gede jsme strávili příjemnou hodinku a místo se nám velice líbilo, i když delší čas zde strávený by neměl již význam. Za vstup jsme museli zaplatit 500 KES, což je obvyklá a ne zrovna nízká cena za prohlídku místních památek spravovaných státem. Stejnou částku jsme platili i ve Fort Jesus v Mombase a v pevnosti v Lamu.

Z Gede do Watamu je to slabá půlhodinka, proto jsme ještě před polednem začali zajišťovat dopravu do mořského národního parku Watamu. I s pomocí řidiče jsme sehnali tři mladíky, kteří byli ochotoni svézt nás oba za 3000 KES a ti stejní nám ještě zakoupili vstupné do parku za dalších 30 USD. Za chvilku jsme se domluvili a hned uháněli dřevěnou motorovou lodí na širé moře, kde je možné pozorovat podmořský život. S lodí jsme dojeli až na sítí ohraničené místo, uvnitř kterého bylo možné šnorchlovat. Voda byla průzračně čistá a překvapilo nás, jak je teplá. Podobně teplou vodu jsme zažili snad jen během návštěvy Jordánska . Vydrželi jsme se potápět asi hodinu a zbytek času jsme si povídali s posádkou a vychutnávali si klid, který v oceánu panoval.

Po dobrých dvou hodinách jsme se vrátili zpět na pobřeží, kde jsme se ještě vykoupali. Vůbec se nám z Watamu nechtělo, ale museli jsme, protože na nás čekalo letadlo do posledního místa naší výpravy - Lamu. Šofér nám ještě zastavil v italské restauraci na oběd (Italové jsou totiž nejčastějšími návštěvníky této oblasti) a poté jsme již vyrazili na malindské letiště. Do odletu zbývala hodinka, proto jsme se usadili v blízké restauraci, kde jsme si dali studeného Tuskera. V klidu jsme si povídali, když najednou byl na letištní ploše vyhlášen poplach. Vedle sedící policista vystartoval od stolu tak rychle, jako keňští běžci na olympiádě. Následně vyjela i hasičská cisterna, sanitka a další policejní vozy. Z neoficiálních zdrojů jsme zjistili, že buď spadlo letadlo nebo že celá akce je kvůli plánovanému přistání keňského prezidenta, na kterého již čekali demonstranti. Druhá varianta byla asi pravděpodobnější, protože chvíli před tím přistávalo tryskové letadlo, které však na plochu nedosedlo.

Za chvilku již na plochu začala přistávat o poznání menší letadla, která byla již určena pro běžné cestující. Nejprve nás čekalo odbavení a poté již nástup do malého letadla Mombasa Air Safari. Na ploše panoval chaos a kurýr zavazadel byl natolik zmatený, že si spletl letadla. Vozíky s našimi batohy jsme si tak po letištní ploše museli odtlačit sami. Těsně před odletem na 25-minutovou cestu do Lamu nás ještě požádal, zda-li bychom mu pomohli uzavřít dveře našeho letadla a mohli jsme konečně vyrazit. Let probíhal téměř celou dobu nad hladinou Indického oceánu a v celém letadle se tísnilo 10 pasažérů. Přistání do Lamu bylo velkým zážitkem. Halu letiště tvoří dva bambusové přístřešky překryté palmovým listím, duty free shop vypadá podobně, jen je jeho konstrukce z hlíny a potřeba na toaletách se vykonává pod širým nebem.

Na letišti již čekal nosič našeho hostelu, který nás zavedl do objednaného ubytování v Amu House. Z letiště je potřeba nejprve přejet přívozem a poté projít spletí úzkých uliček. Hostel Amu House je velice příjemné místo s klidnou a pohodovou atmosférou, které nese typicky muslimské rysy a na střeše se nachází terasa s výhledem na celé město.

Po rychlé sprše a rozložení moskytiér jsme se rychle přesunuli do hospody Petley´s Inn, kterou jsme navštívili vícekrát a překřtili si ji na "Petláč". Ještě než jsme dosedli a objednali si pivo, hned se na nás sesypali místní námořníci a prodavači, kteří se snažili udat nějaké zboží nebo služby. Opilý námořník nejprve nabízel svezení loďkou na druhý den, ale poté přešel na tvrdší kalibr, a to marihuanu. Její držení je v Keni přísně trestáno osmi lety vězení, ale před nedávnem to bylo ještě za patnáct let. Zdvořile jsme odmítli všechny nabídky a těsně před půlnocí vyrazili do postele.

Čtvrtek 31. prosince 2009

Den jsme začali nejprve vynikající snídaní, kdy jsme dostali velký talíř exotického ovoce jako papaju, mango, grapefruit nebo limetku, které chutnalo o poznání lépe než u nás, protože bylo perfektně čerstvé a zralé. Poté jsme se vydali křivolakými uličkami s všudypřítomným nádechem svahilské a muslimské kultury do srdce Lamu. Vyšplhali jsme i na hradby místní pevnosti, kde již probíhaly přípravy na mohutnou oslavu. Částečně pěšky a částečně lodí jsme se přesunuli do Shelly na pláž a opět se svlažili v Indickém oceánu. O svlažení moc ale nemohla být řeč vzhledem k relativně vysoké teplotě vody. Koupání v Shelle je velice příjemné i proto, že to není standardní pláž s lehátky, slunečníky a barem a tudíž zde nejsou davy turistů. V Shelle je jen písek, palmy, křoviny a čas od času se zastaví nějaký prodejce nápojů.

Z Shelly jsme se po pár hodinách vrátili lodí do Lamu za 200 KES, sbalili zavazadla a v "Petláči" se zastavili ještě na "pár kousků". Měli jsme totiž čas, do odletu zbývaly ještě 3 hodiny. Na letiště jsme poté dojeli lodí asi za necelých třicet minut, to byl již rentgenový přístroj v palmovém srubu připraven a duty free shop plně zásoben. Nejprve jsme si zavazadla zvážili na staré poštovní váze, poté předložili elektronické rezervace, které si stevard ručně odškrtnul v připraveném seznamu a nakonec se usadili v plastových židlích u plotu.

Již po dosednutí na nairobskou dráhu bylo něco divného. Nebyli jsme si jisti, zda jsme na letišti Wilson, kde jsme měli přistát nebo Jomo Kenyatta. Když jsme však spatřili velké zahraniční stroje, bylo nám již jasné, že jsme na "Kenyattě". Zvažovali jsme, zda nezůstat na letišti a Silvestr oslavit tam, ale nakonec jsme zvolili přesun do města domluveným taxi. Známý řidič nám místo klubu doporučil keňskou restauraci s názvem Sagrit, kde jsme byli opravdu spokojeni. Ochutnali jsme keňské jídlo, které kuchaři připravují na velkém grilu přímo před očima hostů a dali si pár piv. Zde jsme v nezvykle poklidné atmosféře přivítali Nový rok 2010. Po půlnoci jsme se rozloučili s Keňou a vyrazili na letiště. Na letišti byly všechny obchody uzavřené a fungovala jediná kavárna, nám ale zbývaly poslední bankovky místních šilinků, které jsme potřebovali rozměnit. Zprvu nebyl nikdo ochotný vyměnit nám naše peníze, ale nakonec se podařilo směnu domluvit s majitelem jednoho z obchodů přes toaletní uklízeče. Kurz byl sice nevýhodný, ale lepší něco než nic. S devadesátiminutovým zpožděním jsme se odlepili z Nairobi a se stejným zpožděním i přistávali v Káhiře.

Pátek 1. ledna 2010

Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda stihneme přípojné letadlo do Berlína společnosti Egyptair. Již u východu na nás čekali zaměstnanci letiště, kteří rozdělovali cestující dle dalších destinací. Přestup jsme zakončili zběsilým úprkem přes celé letiště k naší bráně, který byl nicméně zbytečný, protože do našeho letadla se teprve nakládala zavazadla a ještě následovala výměna kola u podvozku.

Jak bylo během celé cesty typické, s Egyptair jsme vzlétli s hodinovým zpožděním. Nad Středozemním mořem jsme probírali další možnosti cesty vlakem z Berlína do Prahy, kdybychom nestihli plánovaný přípoj do Prahy, když se najednou ozvalo zaskřípání motoru, celé letadlo se nahnulo a výrazně zpomalilo. Někteří cestující byli vyděšení, stevradky rozdávaly prášky na uklidnění a několik lidí se rozplakalo. Později jsme zjistili, že se jednalo o poruchu motoru a piloti se snažili mimořádně přistát pouze s jednou funkční turbínou. Jenže to nebylo tak jednoduché, protože jsme se nacházeli nad mořem někde mezi Krétou a řeckou pevninou. Nakonec jsme po zdlouhavém klesání úspěšně přistáli v Aténách a to již k našemu letadlu mířily hasičské vozy a sanitky. Nikomu se nic nestalo a celé osazenstvo bylo na tři hodiny ubytováno v hotelu Sofitel, kde jsme si mohli dojít na jídlo a umýt se na pokojích.

V podvečer, asi po šesti hodinách čekání, bylo přistaveno letadlo nové, kterým jsme mohli odletět do Berlína. V zasněženém Berlíně jsme přistávali se zpožděním 8,5 hodiny. Další překvapení na nás čekalo u výdeje zavazadel, kdy nám nepřijely naše krosny. Nejprve jsme se z posledních sil snažili náš problém a případné odškodnění za zpoždění vyřešit s agentem Egyptair, ale po neúspěchu nám nezbylo nic jiného než se zoufale posadit v letištní restauraci. Venku byl sníh, mrzlo a my na sobě měli pouze slabé kalhoty a mikinu. Chtěli jsme se ubytovat v InterCity Hotelu, jenže jak jsme zjistili, byl ve výstavbě a to nás stálo roztržené kalhoty při přelézání plotu.

Sobota 2. ledna 2010

Nezbývalo tedy nic jiného, než vyrazit S-Bahnem na nádraží Ostbahnhof, odkud kolem 4. hodiny ranní odjížděl náš noční spoj na Prahu. Ani doprava S-Bahnem nám nepřála a my museli dvakrát přestupovat, než jsme se dostali k našemu vlaku. Řazení vlaku nás dorazilo, ale to už bylo jedno, počkali jsme jen na průvodčího a hned usnuli. Před Bad Schandau nás obligátně probudili němečtí policisté, kteří dokazují, že Schengen je pro ně pouze bezvýznamné lucemburské město. Zprvu nám nechtěli věřit, že jedeme z Keni, protože pohled na dva zoufalce v mikině bez zavazadel a s malými taštičkami to opravdu nedokazoval. V Praze jsme zastavili téměř na čas a rozloučili se v Praze Vysočanech.

Celou cestu hodnotíme velice kladně, v Keni se nám líbilo a i Egypt byl zajímavý. A nakonec můžeme konstatovat, že bez ohledu na dramatičtější závěr se vše vydařilo.