Není to tak dlouho, co Vám ŽelPage přinesla miniseriál o cestě železničního fandy a skupiny jeho přátel na sever Evropy, do Norska. Čas od té doby uběhl a Vy máte jedinečnou možnost podniknout s námi další výlet do tajemných dálek. Tentokrát Vás prostřednictvím reportáže Petra Vondrlíka a jeho kamaráda pozveme na cestu do oblasti Středního Východu, na břehy Černého a Kaspického moře. Cílem jejich cesty se stala Gruzie a Ázerbájdžán.

Plánování cesty začalo již v loňském roce, kdy jsme s kamarádem za výhodnou cenu nakoupili letenky u airBaltic a prostřednictvím společnosti Click4sky. Nezbytností bylo i pořízení a vystavení víz do Ázerbájdžánu a očkování. Vízum jsme vyřizovali celkem natřikrát, protože když jsme na ambasádu přišli podruhé, bylo nám sděleno, že atašé je nemocný a naše pasy jsou prozatím uschovány v trezoru. Během cesty do Gruzie a Ázerbájdžánu přes pobaltské Lotyšsko jsme mimo vlaků využili i dalších dopravních prostředků, nicméně i tak jsme se vlakem povozili dostatečně. Rádi Vás tedy seznámíme s tím, jak naše kavkazská cesta probíhala.

V pátek 28.3.2008 jsme se setkali v Praze-Kyjích, kde jsme zkompletovali všechny potřebné dokumenty na cestu. Probrat plán, nápady a myšlenky před touto výpravou, jsme se odebrali do restauračního zařízení, jak říkáme my starousedlíci, U Řečníků. Před odjezdem panovala lehká nervozita a velké očekávání, avšak také dobrá nálada.

Následující den před polednem jsme byli nuceni proplést se typickou pražskou dopolední dopravní špičkou a pomalu se tak blížili na letiště Praha-Ruzyně. Odlet byl naplánován na 11:30 (OK 880, PRG – RIX). Bohužel nám v rychlosti nedošlo, že po teroristických útocích z jedenáctého září 2001 na letištích platí zvláštní bezpečnostní opatření (krosny jsme již odevzdali na check-in) – nakonec tedy s námi v letadle v příručním zavazadle cestovaly pouze deodorant a voda. Vzlétli jsme včas a po vystoupání do výšky 11.000 m pilot zvolil kurz směrem na Rigu. Z letadla jsme pozorovali Kladno, Jizerské hory, Poznaň, Kurskou kosu a Baltské moře. Na palubě nám během letu stevardky servírovaly teplý hovězí roastbeef v housce, mrkvový salát s ananasem, sušenku, džus a pivo (vše v ceně levné letenky nízkonákladové společnosti ČSA Click4sky). Po příletu na letiště Riga – Lidosta (změna času -1 hod.) jsme rozměnili peníze na místní laty (100 € = 68 LVL) a autobusem odjeli do centra města, kde byl již zajištěný hostel. Ještě tentýž den došlo na cestu k železničnímu nádraží, kde jsme si chtěli zkontrolovat odjezd našeho vlaku do Siguldy a případně zakoupit jízdenky. Vše proběhlo bez komplikací, tudíž jsme se odebrali na večeři zpět do historického centra Rigy. Tam nás překvapil nepoměr cen, kdy jedna noc v hostelu stála stejně, jako jedna večeře. Nicméně jsme ochutnali speciality místní kuchyně a vše řádně zapili pivem. V celém Lotyšsku se, na rozdíl od Česka, stalo standardem nekouření v restauracích. Kuřáci, kterých není málo, jsou nuceni zapálit si před vchodem, kde je však vždy připravený popelník.

Intermezzo I. – Riga Passažirskyj

Nádražní hala v Rize byla před necelými 5 lety rekonstruována, nelze však hovořit o stavbě podobné např. naší Chocni, která je na vyšší úrovni. Rekonstrukce se navíc nedotkla nástupišť. Pokladny jsou umístěny v samém středu haly, ovšem i tak jsou snadno přehlédnutelné, protože okolo nich a ve vyšších patrech se nachází obchody. Z Rigy odjíždí pouze 2 mezistátní spoje, a to do Moskvy a Petrohradu. Četnost vlaků na tomto nádraží není nijak závratná – do Siguldy odjíždí několik spojů denně, do Liepaji však třeba jediný vlak. Riga s dalšími hlavními městy v Pobaltí (Tallinn, Vilnius) po železnici propojená není.

V neděli (30.3.2008, změna času ze zimního na letní +1 hod.) byla v plánu navštěva Siguldy a národního parku Gauja. Na nádraží jsme zakoupili zpáteční jízdenky a před odjezdem si prohlédli mezinárodní expres, který právě přijel z Moskvy. Na nás však již čekala dieselová jednotka P 646. Za povšimnutí stojí, že jízdenky v Lotyšsku vypadají jako účtenky z pokladny (viz foto). Čtyřvozovou soupravu obsluhovali 4 průvodčí, kteří mají každý vůz pomyslně rozdělen v půlce termostatem. Během celého pobytu v Lotyšsku jsme zaregistrovali i mnohé zajímavosti v místní módě – téměř žádná žena, bez rozdílu věku nebo výše příjmu, nevyjde na ulici bez kozaček. Některé modely působily až úsměvně, ale všechny ženy braly tento styl smrtelně vážně. Do Siguldy jsme dorazili po 1,5 hodině jízdy. Toto město je jakousi vstupní branou do národního parku Gauja. Během návštěvy této oblasti určitě stojí za prohlídku také Krimulda a Turaidský hrad.

Lanovkou ze Siguldy, přes údolí, kde protéká řeka Gauja, nás čekala cesta na druhou stranu do Krimuldy. Z oken lanovky se naskýtá překrásný výhled na cihlový Turaidský hrad. Původně jsme měli v úmyslu jej navštívit, ale nakonec jsme tam ani nedošli. Vzdálenost od stanice lanovky k hradu a zpět čítá 8 km a tím bychom riskovali, že by poslední lanovka zpět do Siguldy odjela bez nás. Po krátké poradě jsme zůstali v Krimuldě, kde jsme si prohlédli místní zámek, který dnes slouží jako sanatorium. Lanovkou pak přejeli zpět a šli se najíst. Lotyšsko není všeobecně levná země, ale díky průvodci Lonely Planet se podařilo najít restauraci, kde jsme se najedli za 3 LVL (2 LVL jídlo / 1 LVL pivo). Na nádraží již čekal motorový vlak P 649. Interiér vozu nám velice připomínal naši jízdu v Bosně a Hercegovině, kde si člověk připadá jako v obývacím pokoji z 60. let. Příjezd do Rigy byl na čas. My se však přesunuli na letiště. Odlet byl sice až za 4 hodiny, volnou chvíli tak vyplnila prohlídka letiště a nákup jídla. Let BT 732 společnosti airBaltic byl stanoven na 23:45 místního času. K letadlu nás a ostatní cestující po ranveji přepravil speciální autobus. Vzhledem k několika vypitým pivům se nám však začalo chtít urgentně na toaletu. Vykonat potřebu ale nebylo nikde možné – autobus byl připraven k odjezdu a v letadle byly po dobu startu toalety uzavřeny. Nakonec jsme situaci na poslední chvíli zdárně zvládli. Let pak trval 3,5 hodiny.

V pondělí 31.3.2008 po další změně časového pásma, kdy jsme na hodinkách ručičky posunuli o 3 hodiny zpět proti středoevropskému času, naše letadlo přistálo na letišti Heydara Alieva v Baku. Následovala obligátní pasová kontrola a již kolem 6. hodiny ranní jsme se ocitli před letištěm. První člověka zaujme typická vůně ropy, která nás pak provázela během celého pobytu v Ázerbájdžánu. Než se nám podařilo se po vysilujícím letu se vzpamatovat, obstoupilo nás asi 7 taxikářů, kteří se předháněli v nabídkách službeb. Zde jsme udělali chybu a začali s jedním z nich komunikovat. Nakonec se mu podařilo nás doslova zatlačit k vozu a my nastoupili. Vzhledem k tomu, že jsme však neměli místní měnu, byl jsem nucen s taxikářem absolvovat anabázi několika osobních kontrol, než jsme se dopracovali k jediné otevřené směnárně (100 € jsme vyměnili na 120 AZN, neboli ázerbájdžánských manátů). Kolega mezitím čekal v autě a hlídal zavazadla. Za dohledu letištní milice se podařilo rozměnit peníze. Jízda taxi trvala asi půl hodiny. Ještě za tmy nás šofér vysadil u hotelu Meridian, což je hlavní orientační bod pro hosty hostelu 1000 Camels. Rezervaci pokoje v hostelu jsme provedli ještě z Čech – přes internet, kde byl i „detailní plán“ přístupové cesty. Ubytovací zařízení jsme však asi hodinu neúspěšně hledali. Během toho se začalo pomalu rozednívat a lidé začali chodit do práce a do škol. Zoufalí jsme si sedli na promenádě, kde jsme začali plánovat co dál. Rozhodli jsme se ještě pro poslední pokus hostel najít. Na malém náměstíčku se několika místních lidí ptali, zda hostel neznají. Nakonec vše úspěšně dopadlo a ochotný domorodec nás zavedl úzkou, tmavou uličkou ke vstupním dveřím hostelu. Pohybovat se po nočním Baku nebylo moc příjemné, proto bylo nadšení z úspěchu obrovské. Pan domácí, který očividně tvrdě spal, nás uvedl do malého bytu. Po zaplacení nás pohostil čajem (čekali jsme pravý ázerbájdžánský, bohužel byl z Cejlonu). Než předchozí obyvatelé opustili pokoje, probírali jsme s panem domácím, Baxlulem, ceny za ubytování (40 USD + 1 AZN ložní prádlo za osobu a 2 noci). Po uvolnění pokoje jsme vyčerpáním na 4 hodiny usnuli. Po poledni nás čekala prohlídka města. Navštívili jsme Primorsky park, Martyr´s Lane (hřbitov vojáků padlých ve válce s Arménií), viděli jsme televizní věž, která dominuje celému městu, prošli se palácem Shirvana Shaha a procházku zakončili pod věží Maidens Tower. Povečeřeli v kavárně, kde jsme si také dali turecké pivo Efes. Ze zahrádky nás bavila rvačka číšníků, kteří si zřejmě vyřizovali účty za nepřiznané spropitné. Večer jsme si v magazínu (rozuměj večerce) koupili 6 piv Baltika a již v klidu v hostelu si vyměnili zážitky z tohoto dne.

Intermezzo II. – Ázerbajdžánské reálie

Ázerbájdžán je zemí, kde vládne tvrdý autoritativní prezidentský režim. Na vyobrazení a sochy prezidentů Heydara a Ilhama Alieva narazí člověk prakticky na každém kroku. Mezi hlavním městem Baku a venkovem je propastný rozdíl. Zatímco Baku je moderní kosmopolitní město, venkov trpí nedostatkem všeho. Trnem v oku Ázerů je území zvané Náhorní Karabach, o které přišli během války s Arménií. Cestovatelům tak velmi často bývají milicí pravidelně odebírány knižní průvodce, kde je oblast Náhorního Karabachu uvedena jako samostatné území nezávislé na Ázerbájdžánu. Typické pro tuto zemi jsou následující komodity: kaviár, šafrán, kebab, ropa, koberce a zoroastrianismus.

V úterý 1.4.2008 bylo v plánu zajet si s naší ruskou spolubydlící Olgou k bahenním vulkánům v Gobustanu. Ráno jsme vyměnili další peníze v bance a s naším hostitelem se vydali k místní „maršrutkárně“ (rozuměj stanovišti minibusů smluvní přepravy). Nastoupili jsme a čekali na odjezd. Náhle se však v autobusu objevil starý žebrák, kterému jsme po vzoru spolucestujících museli darovat nějaké drobné (vždyť se odvolával na Alláha). Po dramatickém průjezdu hlavním městem, kdy s námi řidič málem sjel ze silnice a skoro zadřel motor (na poslední chvíli stačil koupit olej), jsme mohli obdivovat rozlehlá ropná pole rozprostřená na břehu Kaspického moře. Po většinu cesty vedle Alievovy dálnice souběžně vedla železniční trať, na níž panoval čilý dopravní ruch. Krom nákladních vlaků mířících na jih do Astary na íránských hranicích jsme zahlédli i pár osobních vlaků. Po příjezdu do Gobustanu jsme si objednali taxi, které se naší ruské společnici podařilo usmlouvat na 10 AZN. Po nástupu jsme ovšem všichni oněměli, protože za volantem seděl napůl slepý řidič (místo jednoho oka měl kuličku) a jak jsme později zjistili, neuměl číst ani psát. Tento šofér nás vozil celé 3,5 hodiny. K vulkánům vedla prašná cesta polopouští, kterou jeden z prvních typů žigulíků zvládl celkem obstojně. V tu dobu již panovaly teploty kolem 25° C. Vulkány představují zajímavý přírodní úkaz podobný sopkám, kdy však místo lávy vytéká na povrch bublající bahno. Od bahenních vulkánů jsme se přesunuli ke skalním malbám (petroglyfům). Během cesty se však ještě zastavili u kasáren, kde řidič po domluvě s vojáky přečerpal benzín z vojenského kamazu (a při tom si ještě zapálil cigaretu). Petroglyfy nás moc nezaujaly, nicméně velkému zájmu se „těšila“ naše spolucestující, která se stala „cílem“ místního správce rezervace. Nakonec jsme ji museli dokonce do skal doprovodit, protože správce byl neoblomný a říkal něco o nádherném tajném místě v jeskyni (připomínalo nám to pozvání na prohlídku sbírky motýlů). Taxikář nás ještě zavezl na skály nad Gobustanem – cesta byla více než nebezpečná. Jednooký řidič vyjížděl zatáčky na samé hraně a my vzadu se radši ani nekoukali z útesu dolů. Nakonec jsme jej požádali, aby nás odvezl k hlavní silnici. Při placení si nakonec řekl o částku dvojnásobnou, tudíž jsme ztropili menší rozruch. Vzhledem k tomu, že neuměl číst a psát, musel požádat malého školáka, aby nám přesnou částku napsal. Úspěšně jsme tak zaplatili dvojnásobek a vydali se zpět do hlavního města. Na dálnici Heydara Alieva jsme se s maršrutkou vyhnuli prohlídce milice a po asi hodinové cestě vystoupili opět na pobřeží Kaspického moře v Baku. Druhý den jsme měli naplánováno odjíždět vlakem do Gruzie, proto bylo potřeba zakoupit jízdenky a rezervace. Pěšky jsme se prošli po nábřeží, kolem domu sovětu (sídlo parlamentu) a pokračovali dále k náměstí 28. května, kde se nachází nádraží. Nádražní budově dominuje velký plakát s prezidentem Ilhamem Alievem a hned vedle se nachází socialistická budova ředitelství drah. Knižní průvodce nás poučil, že na nádraží je běžnou praxí vydírání milicí (člověka zatknou a odvedou k prohlídce zavazadel; pokud turista na místě zaplatí úplatek, je propuštěn). Halu jsme tedy rychle prošli a zakoupili jízdenku i s lůžkovou rezervací na druhý den. Na přepážce nás obsloužila pokladní ve slušivé polovojenské uniformě. Při nákupu jsme museli předložit pasy a samotná jízdenka nám byla vydána na jméno (jízdenka + rezervace Baku - Tbilisi ve čtyřlůžkovém kupé 25 AZN/os.). Navečeřeli jsme se v turecké restauraci, kde jsme neodolali kebabu Iskenderun za 3 AZN a poseděli na židlích, které majitelé restaurace pořídili zřejmě v Art of Living. Následovala podvečerní procházka po břehu Kaspického Moře, kde jsme ochutnávali místní piva. Když jsme večer dorazili na hostel, pan domácí nás pozval na výlet na Yanar Dag (doslova Hořící hora). Yanar Dag je posvátné ázerbájdžánské místo, kde oheň vyvěrá přímo ze země. V zemi jsou průduchy, jimiž vychází zemní plyn, který hoří. Toto doslova mystické místo již ve 13. století navštívil také Marco Polo. Nejlepší pohled na tento přírodní úkaz je však právě v noci za tmy. Celý výlet vyšel na 20 AZN pro 2 osoby, ale stál za to.

Intermezzo III. – Ázerbájdžánské železnice

Železniční dopravu v Ázerbájdžánu zajišťuje společnost Aserbajanskiy Zeleznice (ADDY). Celý Ázerbájdžán má 2.125 km kolejí o rozchodu 1.524 mm, z toho je 1.278 km elektrifikováno. Hlavní město Baku má přímé železniční spojení s Moskvou, Tbilisi, Rostovem na Donu, Petrohradem, Machačkalou, Charkovem a Kyjevem. Významnou roli zde sehrává nákladní železniční doprava, a to zejména v přepravě ropy. Další destinace dálkových vlaků v zemi jsou Horadiz, Astara (město na íránské hranici), Balakan (Kavkaz), Qazax (Kazach), Ganca, Köcarli, Mingacevir nebo město Agstafa.

Ve středu 2.4.2008 nás čekalo balení a cesta na nádaží, kde jsme si v úschovně nechali krosny. Poslední den v Ázerbájdžánu jsme chtěli strávit v Suraxani, kde se nachází tzv. Chrám ohně (Ateshagh). Do Suraxani jsme měli v plánu využít vlaku. A však na nástupišti nás zaměstnanec informoval, že na tamější trati je výluka a máme proto použít maršrutku. Tu jsme ve zmatku, který panoval kolem vlakového nádraží, nenašli. A za taxi jsme další peníze utrácet nechtěli. Dali jsme si tedy kebab ve stánku (připravený vysokou rychlostí, která byla ovšem vykoupena značnou nehygieničností) a usadili se na náměstí, kde jsme plánovali další detaily cesty. 5 hodin nám rychle uteklo a my se pomalu přesunuli k nádraží. Vyzvedli jsme krosny z úschovny, došli na 4. kolej, kde již čekal náš mezistátní vlak R 38 do Tbilisi. Do vlaku jsme nastoupili bez sebemenších problémů. Jednalo se o typický ruský lůžkový vůz. Cestujícím byly k dispozici 2 varianty cestování: čtyřlůžkové kupé (25 AZN) a dvoulůžkové kupé (50 AZN). V celé soupravě bylo řazeno 6 vozů, kdy každý měl vlastního průvodce. Jízda vlakem na delší vzdálenosti je společenská událost – cestující hodují, pijí alkohol (převážně vodku) a jsou svátečně oblečeni. Patnáct minut před odjezdem k nám do kupé přistoupil místní pár, doprovázený jejich dědečkem. Ten byl nejprve překvapen (divil se, že jedeme do jejich země), ale poté se rozpovídal a velice negativně zhodnotil místní režim. Rozohnil se tak, že jej museli chlapec s dívkou brzdit. Po rozjetí vlaku jsme si trochu komplikovaně povlékli postele (prostěradla s obrázkem Shinkansenu a logem ADDY) a přiťukli si pivem. Zaujala nás relativně vysoká rychlost vlaku, kterou překonával stoupání pod Kavkazem ještě na ázerbájdžánském území. Ve vlaku se smí kouřit, ale vždy na představku (někteří spolucestující to však nedodržovali a kouřili zásadně v chodbičce). Kolem 22. hodiny jsme pak ulehli a usnuli.

Intermezzo IV. – Silk Road Express

Vlak Silk Road Express jezdil v minulosti mezi Baku a Tbilisi 3x týdně. Společnosti AmEx a SI-Travel jej začaly provozovat v roce 2000 jako luxusní spojení pro turisty a businessmany. Cestující si mohl vybrat ze dvou kategorií – economy a business. Ve třídě business měl každý cestující nárok na večeři a snídani v jídelním voze, ve kterém také probíhal audio- a video program. Provoz vlaku byl zastaven před několika lety. Jeho návrat je zatím v nedohlednu, ač je každoročně zařazován do mezinárodního jízdního řádu společnosti Thomas Cook. Důvodem přerušení provozu byly příliš vysoké ceny – jednosměrná jízdenka stála 168 USD ve třídě economy a 260 USD ve třídě business.

Ve čtvrtek v brzkých ranních hodinách vlak dorazil na hraniční přechod Beyuk-Kiasik (AZ), kde nás průvodce probudil. Během chvilky dorazili celníci, kteří všem cestujícím rozdali celní prohlášení. Formulář byl v místním jazyce a v ruštině. Azbuku sice trochu ovládáme, ale asi 80 % jsme vůbec nerozuměli. Následně hraniční policie vybrala naše pasy a odnesla je na kontrolu. Během vyplňování celního prohlášení se v kupé zastavili 2 vojáci – jeden měl psa vycvičeného na hledání drog a zrcadlo, kterým prohlížel skrytá místa a druhý detekčním přístrojem hledal jaderný materiál (po rozpadu Sovětského svazu došlo v bývalých republikách k rozkrádání jaderného materiálu a jeho vývozu ze země). Když jsme si mysleli, že vše máme za sebou, přišlo z ničeho nic 5 policistů, kteří se začali vyptávat, co převážíme a zda neplánujeme cestovat do Arménie. Jejich poslední otázka se týkala knižních průvodců. Když jsme se přiznali, že jeden vezeme, ihned nám jej odebrali a zavolali důstojníka z hraničního přechodu (jako jediný hovořil anglicky). „Hello, my name is Pariv, I´m leader of this border station and i confiscate this book. Do you have a problem?“ Nám nezbylo nic jiného než souhlasit s odebráním. Ještě nám vysvětlil, že v knize jsou lži o jejich prezidentovi a Náhorní Karabach patří Ázerbájdžánu! Rozloučil se se slovy: „Welcome to Azerbaijan“ – to jsme moc nepochopili, když jsme tuto zemi právě opouštěli. Ostatní cestující se divili, ale nikdo nic neřekl. Pro doplnění je nutno dodat, že průvodce Lonely Planet jsou na hranicích zabavovány pravidelně a v současné době se připravuje jejich aktualizované vydání pro Gruzii, Ázerbájdžán a Arménii. A tak bude zajímavé sledovat, zda Lonely Planet výše uvedené skutečnosti nějakým způsobem do průvodce připojí.

Další díl cestopisu po Ázerbájdžánu a Gruzii Vám přineseme již brzy. V druhé části navážeme na pobyt na ázerbájdžánko-gruzínské hranici a zavedeme Vás dále do Gruzie. Pro pokračování tohoto příběhu sledujte ŽelPage.