Sylt - Stejně jako před Vánoci, tak i po Novém roce České dráhy přišly s výhodnou nabídkou svých Včasných jízdenek do Německa. Na spoustu zajímavých míst se dalo dojet od přibližně 520 korun v jednom směru. Nedávno jsem objevil fotky z ostrova Sylt u německo-dánských hranic. Místo mě zaujalo i způsobem, kterým se na tento ostrov dostává železnice, tedy po speciálním mořském valu. Lehký nádech exotiky a dlouhá cesta vlakem včetně ICE-T mne nenechala dlouho chladným a s nákupem jízdenky jsem příliš neotálel.

Cesta na Sylt vlaky EC 178, ICE 1514 a NOB 81716/81798

Cestu jsem započal již v Plzni na „rychlíku vyšší kvality“, který odjížděl z Plzně ve 4 hodiny ráno, ale kromě nefunkční toalety již z výchozí stanice nebylo na tomto spoji nic mimořádného. První vlna naštvání přišla až po přistavení vlaku EC 178 Alois Negrelli, který přijel bez jídelního vozu. V hlášení nám vlakvedoucí lakonicky tuto skutečnost zmínil a oznámil, že je místo jídelního vozu na vlaku minibar. Bez omluvy, zkrátka jako by se nechumelilo. Pomyslel jsem si několik nelichotivých slov o jakémsi dodržování standardů u spolupráce ČD – DB a pustil jsem se do vlastní svačiny. Minibar samozřejmě začal fungovat až po skončení Happy hours, tedy za Děčínem. To mě rozpálilo do běla a v hlavě mi prolétlo několik, poněkud více nelichotivých slov směrem k JLV.

Po rychle ubíhající jízdě ve voze řady Bmz jsme brzy zastavili na hlavním nádraží v Berlíně, které prostě miluji. Ať už kvůli jeho podobě, či kvůli cvrkotu v několika patrech s obchody a s vlaky. Neodolal jsem lehké svačince v Pizza Hut (ano, je to nezdravé) a pak jsem zamířil na vlak ICE 1514 do stanice Hamburg-Altona. Rezervační systém mě nadělil místo proti směru jízdy u stolku zády k příčce oddělující první třídu od druhé. Po chvilce jsem si však odsedl na klasickou dvojsedačku po směru jízdy a musím konstatovat, že je zde na nohy více místa, než například ve voze Astra u Regiojetu. Wi-Fi za 5 euro jsem oželel a po kontrole jízdenek a průzkumu toalet jsem se vydal do bistrovozu. Zde panoval čilý ruch, občerstvení připravovali i zaměstnanci, kteří před chvílí kontrolovali jízdenky, zkrátka opravdu jeden tým. Během několika vteřin se přiřítila culící se slečna a přijala mojí objednávku na špagety s boloňskou omáčkou a jablečný střik. Zde se rozesmála, když jsem se marně snažil vyslovit „apflšorle“. Atmosféra v bistru byla příjemná a přátelská. Na výběr bylo z řady lokálních specialit, nicméně mě zajímalo, jak se zde popasují s těstovinami. Musím také podotknout, že se mi velmi líbí styl řekněme „prostírání“ příborů a celkově dalšího porcelánu. Na rozdíl od papírových kapsiček u JLV.

Těstoviny dorazily záhy. Prezentace jídla tedy nebyla nic moc, ale uvařené těstoviny byly tak, jak mají být. Nerozvařené, omáčka super. Tak vida, přece jen to jde i při ohřevu udělat tak, že těstoviny nerozvaříme do bezvědomí (možná také bude hrát rozdíl kvalita vstupní suroviny). Potěšilo mě, že i talíře byly nahřáté a jídlo tak vydrželo dlouho teplé. Pochutnal jsem si a vrátil se na místo. Vyzkoušel jsem instalovaný audiosystém, který ovšem nefungoval. Musím říct, že interiér celého vlaku je velmi hezky zpracovaný, obzvláště jsem si zamiloval „neviditelné“ displeje v nerezových panelech. V Hamburku jsem doslova přeskočil do vlaku NOB ve směru na Sylt. Vlak jsem stihnout neměl, ale díky předčasnému příjezdu ICE se tak podařilo. Tři hodiny v jednotce s pevnými područkami nebyly nic moc, ale i tato jednotka měla instalovaný (funkční) audiosystém, a také zde projížděl minibar. Bohužel chybí zásuvky a o Wi-Fi se ani nemusím zmiňovat, ta je v Německu ve vlacích spíše vzácností.

Při „přestupu“ (šlo pouze o přečíslování vlaku) a čekání ve stanici Niebüll jsem sledoval provoz „Sylt Shuttle“ vlaků s auty, které tahaly dieslové lokomotivy řady 218 vždy ve dvojicích. Příjemnou atmosféru dokreslovala dvouramenná mechanická návěstidla či osobní vlak, čekající na odjezd do Dánska. Na samotný ostrov Sylt, do stanice Westerland, jsem bohužel přijel až za tmy. Ani to mě neodradilo od návštěvy pláže a nasátí mořského vzduchu. Poté co jsem rozmrzl v místím McDonaldu, jsem se vydal na vlak zpět (ano, správně, čas strávený na Syltu bylo celých 90 minut). Určitě se sem chci vrátit v létě, protože jízda po valu uprostřed moře musí být za denního světla super.

Cesta ze Syltu vlaky NOB 81731, RE 21035, ME 82135 a EN 447/EC171

Ve vlaku NOB jsem musel absolvovat útrpnou cestu i zpět, tentokrát již bez minibaru. Tentokrát jsem však nejel až na Altonu, ale vyskočil jsem již ve stanici Elmshorn, kde jsem počkal na vlak Německých drah ve směru Hamburg Hbf. Vlak RE byl vedený klasickou push-pull dvoupatrovou regionální jednotkou s ne příliš pohodlnými sedadly (opět s pevnými područkami) a nefunkčními toaletami v několika vozech. V Hamburku jsem přesedl do vlaku dopravce Metronom a stanul v úžasu. Takový nepořádek ve vlaku jsem dlouho neviděl. Přetékající koše, špína kam se podíváš, chvályhodný snack point čítající dva automaty na nápoje a jídlo byl pokryt nánosy špíny. Fuj, fuj a ještě jednou fuj. A opět, prakticky stejná jednotka, jako jednotka DB před chvílí – opět sedačky s pevnými opěradly. Až zjistím, kdo tuhle specialitu vymyslel, tak mu pošlu děkovný dopis. Všudypřítomné piktogramy se zákazem konzumace alkoholu, které zmiňoval i průvodčí v hlášení, nikomu nevadily. Ani konzumujícím cestujícím, ani kontrolujícímu průvodčímu.

Poté, co jsem přečkal útrpnou cestu ve vlaku Metronomu, jsem vystoupil na hlavním nádraží v Hannoveru. Zde mě čekalo čekání dlouhé přes dvě hodiny na vlak EN 447/171 do Berlína a Prahy. Pro noční cestovatele jsou zde otevřeny DB informace i McDonald’s (se zásuvkami a free WiFi) nonstop. Já se však nechtěl nudit v „meku“ a proto jsem cestě nasadil korunu v podobě otočky eskem na hannoverské letiště. Tím čekání uběhlo mnohem rychleji a já se po chvilce mohl ubytovat opět v kupé Bmz na cestě do Berlína a Prahy. V kupé jsem byl sám (povinně místenkový vůz až do Berlína) a tak sem provedl nezbytná opatření a krásně se vyspal až do Berlína, kde jsme nabrali ve stanici Berlin-Wansnee třicet minut zpoždění, kvůli závadě na soupravě. Vzhledem k malému nástupu cestujících se v již skromnější podobě dalo spát až k Děčínu, kde jsem odpočatý přesedlal do polohy „v sedě“. Přemýšlel jsem o návštěvě jídelního vozu, ale vzhledem k tomu, že minibar opět jel pouze na německém území, aby neprodával za „Happy hours“ ceny, tak jsem se naštval a jídelní vůz (pokud tam byl) vůbec nenavštívil. Nesnáším tyto divné praktiky. Cestu jsem zakončil ve vlaku Rx 760 do Plzně.

Příště nás čeká krátký závěrečný díl lednového povídání o cestování vlaky v rámci seriálu "Komfort, jídlo, personál 2016".

Autorský text.