Praha — Po nedávném divácky atraktivním zatmění Slunce následoval také začátek astronomického jara. Toto roční období, které charakterizují slova jako svěží, nové či čerstvé, si našlo cestu také do jídelních a bistro vozů. Společnost JLV, která je hlavním poskytovatelem cateringových služeb ve vlacích Českých drah, si pro jídelní a bistro vozy se značkou ČD restaurant připravila tentokrát velmi zajímavá a nápaditá jídla. Celkem osm novinek mohou cestující ochutnat od tohoto týdne ve vybraných vlacích ČD. I my jsme vyslali našeho redaktora, aby otestoval některá jídla z jarní nabídky 2015 projektu Nová gastronomie.

Má první cesta vedla do bistrovozu, kde jsem celý natěšený na jarní nabídku JLV usedl do oddílu první třídy a čekal na obsluhu. Ta se sice nedostavila, nicméně po kontrole jízdenek velmi příjemným vlakvedoucím, od kterého jsem dostal vodu i denní tisk, jsem se vydal do druhé poloviny vozu, právě do jídelní části. Zde jsem chvilku čekal, než si mě všimne stevardka pracující v zázemí kuchyňky. Té jsem se následně zeptal, zdali si mohu vzít jídelní lístek do první třídy. Tak se i stalo, a proto jsem se mohl dát do zkoumání jarní nabídky. Nicméně na mě k tomu z jídelního lístku vypadlo několik vložených listů, kde byla promíchána zimní i jarní nabídka a lístky vinné. Docela zmatek.

Výběr padl prakticky bez rozmýšlení na hráškový krém s tyrolskou slaninou a pikantní hovězí maso na jehle se zeleninovou tortillou. Během chvilinky se u mého místa objevila slečna stevardka, převzala mojí objednávku a já netrpělivě očekával, co za jarní chutě si JLV pro cestující připravilo. Nestačil jsem si ani dočíst rozhovor s Leošem Marešem v novinách a už se servírovala polévka, tentokrát ze šikovných rukou pana stevarda. Promíchal jsem krém se slaninou a konečně ochutnal. Výrazná chuť hrášku, lehká konzistence a při kousnutí do kousku slaniny chuťové „jupí“ v podobě silně slané chuti kvalitní tyrolské slaniny. Tohle je prostě špička. K úplné dokonalosti by snad scházela jen čerstvě rozpečená bagetka či čerstvý rohlík, ale servírovaný chléb byl měkký a koneckonců, možná poněkud tradičnější, než nějaký výrobek ze zmrazeného polotovaru.

Jako druhý chod se po dojedení polévky objevilo na stole hovězí maso s tortillou. Poněkud jsem se vylekal, když ke mně doputovala vůně, kterou jsem si pamatoval ze školní jídelny, právě když se podával hovězí plátek pochybné kvality, ale mé obavy se záhy rozplynuly. Kousky hovězího masa se sypaly od dřevěné jehly, jako by úplně čekaly, než je někdo sní. Nepřekvapí vás, že tak se i stalo. Jídelní lístek sliboval pikantní maso – toto maso bylo spíše více kořeněné, do pikantního mu ještě trochu scházelo, ale pro mě jedině dobře, jelikož nejsem zrovna vyznavačem pikantních jídel. Omáčka byla hustá, poctivá a silná, no a právě tuto hutnou chuť skvěle vyvažovala lehká zeleninová tortilla, která v sobě ale skrývala zákeřně ostré překvapení v podobě křenové pomazánky. Ostatně, samotná zeleninová tortilla by se mohla prodávat samostatně jako plnohodnotný vegetariánský snack. Opět musím říci, že ač kombinace zeleninové tortilly s hovězím může znít poněkud těžkopádně, tak toto duo vytváří zajímavou směsici chutí, která ve vás zanechá pozitivní dojem z dobře připraveného jídla.

Vypadá to, že zatím čtete objednaný PR článek JLV, a pro jistotu jste si již dvakrát zkontrolovali jméno autora? Nebojte se, není to placená reklama, jen upřímná radost nad dobrým jídlem.

Vzhledem k tomu, že jsem měl naposledy snídani, a po ranní návštěvě finančního úřadu jsem již na jídlo neměl příliš chuť, tak jsem si povolil ještě kávu s dezertem. Bohužel, rebarborový košíček byl již vyprodán, já byl zpět nohama na zemi, a tak jsem si dal alespoň latté macchiato. Při jeho servírování mě zamrzela chyba na straně obsluhy, kdy u skleničky chyběl podšálek, a lžička tak byla položena přímo na stůl. Jeden z cukrů byl špinavý od kdysi rozlité kávy a následně mléčná pěna i samotná káva byly poměrně studené. Nicméně vzhledem k výbornému jídlu a příjemné obsluze jídelního vozu i vlaku samotného bych byl tento nedostatek ochoten odpustit.

Při placení se mně obsluha omluvila, že ještě nemají nové zboží zaneseno v systému, a tak jsem měl na účtence ještě artikly ze zimní nabídky. Nevadí, cena byla stejná, platba kartou proběhla hladce a já byl spokojený.

Další cestu z mnoha jsem podnikal tentokrát v plnohodnotném jídelním voze. Objednávání započalo ještě před odjezdem vlaku z výchozí stanice. Tentokrát jsem ani nemusel koukat do jídelního lístku, který jsem měl připravený na stole, abych věděl, že si dám jarní baby kuřátko s vinnou omáčkou a mačkanými brambůrky. Tento něžný název by dával zákazníkovi tušit, že dostane ultra lehké a opravdu jarní jídlo. Slečna stevardka obsloužila všechny klienty v jídelním voze (mně přinesla prozatím objednanou vodu) a na svoji objednávku jsem tak čekal již jen já. Ale dočkal jsem se. Na stole mně přistála půlka malého kuřete se šťouchaným bramborem a omáčkou. Samotná omáčka byla takřka studená, kuře velmi horké, ale kupodivu nevysušené. Šťouchané brambory však byly nechutné. Linul se z nich podivný odér a chuť nebyla o nic lepší. Chutnaly velmi zvláštně, skoro bych řekl tak nějak uměle. Znáte ony vakuované brambory do mikrovlnky? Tak to je přesně ono. Po zkušenostech z některých jídelních vozů, kde měli brambory standardní (např. ke krůtímu prsíčku se zeleninou) jsem si myslel, že doba tohoto typu „brambor“ již odezněla. A ono ne.

Navíc mám názor, ale ten je opravdu čistě můj a předem se omlouvám za tento subjektivní koutek, že jídla, u kterých se vyžaduje složitější manipulace, do vlaku nepatří (a vlastně nejen tam, ale až na výjimky i do moderního restauračního businessu). Krásným příkladem je právě půlka kuřete, kde budete poněkud zápasit s kostmi a skeletem (a pokud využijete jen příbor a ne ruce, tak to bude ve vlaku docela boj), nebo žebírka z minulých let. Zastávám názor, že by host neměl cítit nutnost sahat do jídla, aby odstranil nejedlé součásti (stopka od třešně na novém dezertu…). Navíc v prostředí, jakým je vlak, kde zkrátka nemůžete dojít z toalety s umytýma rukama do jídelního vozu, aniž byste museli sahat na madla či kliky.

Vraťme se ke kuřátku. Zhodnotil bych jej tak, že u tohoto jídla nevidím zkrátka žádnou přidanou hodnotu, proč jej příště zvolit znovu. Ano, omáčka, byť studená, byla chuťově výborná, ale tím to skončilo. Bohužel. Znáte přísloví „Chybami se člověk učí“? Tak to rozhodně platí asi pro všechny jen ne pro mě. Opět jsem si zkontroloval účet až po výstupu a byla na něm špatná cena jemně perlivé vody 0,3l. Ano šlo o dvě koruny, nicméně i tak to zamrzí. Možná, kdyby personál nepoužíval ručně psané karnety, tak by byly chyby eliminovány, ale to není předmětem tohoto textu.

V tomto vlaku také zaváhala vlakvedoucí ČD, která tedy sice každého pozdravila, ale úsměv by jí jistě slušel více, než ten zakaboněný výraz v obličeji. Po načtení mé In karty viděla, že mám nahraný na kartě doplatek do první třídy, nicméně už jí nenapadlo se zeptat, zdali budu chtít vodu zdarma a noviny teď, nebo například až později po jídle, a tak první třída netřída, nabídnuto nebylo nic. Nutno ale dodat, že je to spíše výjimka. Drtivá většina personálu si tohoto faktu všimne a příslušné marketingové bonusy klientovi automaticky nabídne, a to dokonce i v případě, že sedí např. se svými přáteli ve druhé vozové třídě. Když už je řeč o vodě zdarma – všimli jste si, že na půllitrových lahvích je nově nápis „Zadarmo / Not for sale“? Kdo si dokáže odvodit proč se tak stalo?

Nyní se na pár jízd přesuňme do vlaků railjet. Při mé kratší cestě jsem si objednal espresso a višňovo-rebarborový koláček se šlehačkou z nové nabídky. Samotný dortík jsem dostal ještě před kávou, a tak, než mi byla donesena káva samotná, bylo po koláčku.

Koláček či spíše košíček je servírovaný s trochou šlehačky. Sladké šlehačky, která nechutná příliš dobře. Proč se v jídelních vozech nemůže používat dobrá čistá šlehačka vyrobená ze smetany? Samotný dortík je velmi křehký, a proto budete mít pravděpodobně problém dopravit jej do úst bez toho, aniž by vám kousek spadl do klína či na zem. A tato situace se opakuje pořád dokola. K dezertu jsem měl správně servírovanou lžíci a vidličku, nicméně konzistence dortíku na to nebrala zřetel a dělala dále naschvály. Chuti samotné se asi nedá nic vytknout, nicméně nebudete mít zřejmě potřebu dát si tento dezert znovu.

Ještě jedna perlička – JLV se často odvolává na omezené skladovací prostory, nicméně víte, jak je balen tento dortík? Představte si dvoudílnou plastovou nádobu, do které se připraví jídlo předem, a ta se pak shora zataví průhlednou fólií. Do jedné této půlky dáte zmíněný dezert a do druhé půlky… nedáte nic. Toto celé zatavíte (ano, v jedné půlce produkt, ve druhé vzduch) a vyexpedujete tak balení, jehož cca 40 % zabírá místo absolutně zbytečně, protože tam prostě nic není. Možná, že pokud by byl obal optimalizován, tak by se nestávalo, že by na dvou spojích v rámci testování jarní nabídky tento dezert chyběl. Ale kdoví.

Další jízda v railjetu se nesla ve znaku lehké a v jednom případě ne úplně tradiční kuchyně. Ano, tušíte správně, přišla řada na artyčoky a pastu. Pečené artyčoky s tomaty, sušenou šunkou a hořčično-majonézovou omáčkou jsem zvolil jako předkrm, což velikostí zhruba odpovídalo. Přiznám se, že jsem úplně netušil, co od jídla očekávat, jelikož artyčok není zrovna surovina, se kterou se setkávám denně. Po prvních soustech se mé starosti rozplynuly. Kombinace pečeného artyčoku a jeho výrazné chuti se sušenou šunkou a hořčicí je dokonalá. Rozpečená bagetka na přikusování a je to předkrm jako hrom. Nebo, pokud nemáte velký hlad, takový drobný snack. Určitě vám doporučuji k vyzkoušení a radím: Nebojte se artyčoku!

Následovaly citronové tagliatelle s bazalkovým pestem, kapary a parmezánem. Lehké jídlo, které vás zasytí. Co by se mu dalo vytknout je fakt, že těstoviny se ohřátím ve vozidle staly převařenými, což je škoda. A také někdo pravděpodobně osolil velmi málo vodu, ve které je původně vařil, jelikož sousta, kde nebyl parmezán, nebyla vůbec, ale vůbec slaná. A nebo, že by to bylo pokračování osvěty JLV v oblasti zdravé výživy? Opravdu netuším. Každopádně jako celku se jídlu nedá nic vytknout, určitě stojí za to. V těstovinách jsou i kapary, jejichž signifikantní chuť pozvedává pokrm ještě o třídu výše.

Rád bych také podotkl, že v tomto railjetu byl velmi kvalitní personál JLV, a stejně tak ČD. Proč? Komunikace především. Milé přivítání před vlakem, které bylo následováno zajímavým úvodem při kontrole jízdenek: „Vítám Vás na palubě, mohu poprosit o vaši jízdenku…“, což bylo následováno samozřejmě nabídkou vody a denního tisku. Stejně jako přání dobré chuti při průchodu kolem místa, optání se, zdali je vše v pořádku, nebo jen přirozená starostlivost o návazný spoj zákazníka a jeho informování o vývoji zpoždění. Jsem rád, že budu po nějaké době psát opět pochvalu, protože tento pan vlakvedoucí si ji rozhodně zaslouží. Komunikativní byla ale i stevardka JLV, která se jako jedna z mála alespoň klienta zeptala, zdali bylo jídlo v pořádku, provedla nabídkový prodej dalších produktů, nebo se jen ze slušnosti zasmála mému trapnému vtipu. Zkrátka vzorový zákaznický servis.

Závěrem se pokusím o krátké shrnutí. Z testování jsem tentokrát vynechal sendvič, na kterém asi není co testovat – klasické dva trojhránky ve standardním plastovém obalu. A salát, což je v podání JLV kopa zeleniny, někdy ani nepromíchaná a dresink vedle v misce. Tyto dva pokrmy tedy ponechám na vašem otestování a určitě dejte do komentářů vědět, jak chutnaly. Co se týká ostatních testovaných jídel, tak hráškový krém a hovězí s tortilou jsou opravdu top jídla, která si rád dám znovu. Následována v těsném závěsu těstovinami a pečenými artyčoky. Co vás neurazí, ale ani nenadchne je dezert. A co vám bohužel opravdu nemohu doporučit, je baby kuřátko s brambůrky. Za 159,– bych čekal možná něco více, než jídlo podobné kdejaké lepší jídelně.

Těším se na vaše postřehy v komentářích a jídlu ve vlacích zdar!

Autorský text.