Akita — První březnový víkend přinesl pro severnější polovinu Japonska jeden další sněhový blizard. Letošní zima je rekordní, a tak byl i zlomen rekord ve výši naakumulovaného sněhu, naměřené na oficiálních hydrometeorologických stanicích. Došlo k tomu v onsenu, nebo-li letovisku s horkými minerálními prameny, jménem Sukayu v prefektuře Aomori koncem února, a úředně naměřena výška závějí byla 550 cm. V Japonských Alpách byly naměřeny i 11metrové závěje, ale tam už nejsou oficiální stanice. Onseny jsou jednou z rozkoší japonského života, stejně jako dary moře, zelený čaj, spolehliví úředníci či jízda neméně spolehlivým superexpresem Šinkansen.

Na 1. října 2014 připadne padesáté výročí otevření prvé tratě Šinkansenu, 553 kilometrů dlouhého spojení vedoucího z Tokia do Osaky. Tato trasa byla po staletí v Japonsku nejdůležitější, byl a je to hlavní dopravní tah, a tak i slovní spojení Šinkansen má dosti prozaický význam - Nová hlavní dráha. Úsek Tokio-Kyoto má tradiční jméno Tokaido (cesta Východního moře), a vedla tady po staletí důležitá silnice, od centralizace moci spojující tehdejší sídlo císaře v Kyotu a vládu shoguna v Edu, dnešním Tokiu. Tokaido šinkansen byl spuštěn deset dnů před začátkem 18. olympiády v Tokiu. Obé představovalo spektakulární úspěch a svým způsobem tečku za tragickou válkou a těžkým poválečným obdobím. Přicházela éra prosperity podložené usilovnou prací.

Šinkansen hned od počátku jezdil rychlostí až 160 km/h, záhy pak až 200 km/hod, později 220 km/h, nyní až k 300 km/h a od příštího roku 320 km/h. Doprava šinkansenem se okamžitě stala velmi vyhledávanou, a tak již 13. července 1967 byla překročena meta prvních sto miliónů cestujících. Rychlost Šinkansenu je mimo jiné umožněna úplným vyloučením nákladní dopravy. Pověstná je též přesnost - průměrné zpoždění je kolem deseti vteřin. K zpoždění dochází hlavně v důsledku sněhových kalamit, tajfunů a zemětřesení, kdy je cestovní rychlost snižována, popř. i krátkodobě je provoz přerušen. Příslovečná je i bezpečnost, neb dodnes nedošlo na šinkansenovych tratích ke ztrátě jediného života v důsledku železničního neštěstí. Výjimečně zde končí život sebevrazi, ale i to je zcela zřídkavé, neb celý železniční koridor i přejezdy přes něj jsou ohrazeny obtížně překonatelnými ploty. Provoz je zastaven mezi půlnocí a šestou ráno, kdy po trati pouze projíždějí diagnostické soupravy, které testují svršek i vedení. Síť šinkansenu se postupně rozšiřuje, řada tratí je zatím jen ve stádiu přípravných projektů. Z Tokia dnes vede Šinkansen i na sever do Sendai a Aomori (s cílem dovést provoz až do Sappora na ostrově Hokkaido) či na severozápad do Nigaty či Nagana. Délka šinkansenové sítě je dnes kolem 2500 km. Pracuje se i na prvé trati maglevu (magnetický vznášeného vlaku - magnetic levitation), která vytvoří se stávající tratí Tokaido osmičku, v jejímž průsečíku bude město Nagoya. Magnetické pole vytváří supravodivá slitina niobu a titanu chlazená kapalným heliem. Zatím se provozuje jen úsek cca 20 km, na kterém byl dosažen i rychlostní rekord 581 km/h. Úsek maglevu Tokio-Nagoya by mohl být zprovozněn do r. 2027 (pokud by ale Tokio získalo olympiádu v r. 2020, možná by se opakovala historie s načasováním).

Až do soboty 2. března 2013 platilo, že k jedinému vykolejení šinkansenu za provozu došlo 23. října 2004. Tehdy desetivozová souprava č. 325 na trati Tokio-Nigata byla poblíž stanice Nagaoka při rychlosti kolem 200 km/h vykolejena zemětřesením. Strojvůdce šinkansenu aktivoval tísňové brždění a vlak zastavil po 1,6 km a sedmdesáti vteřinách. Tou dobou už bylo vykolejeno osm vagónů, z nich čtyři zcela mimo svou kolej. Toto historický prvé vykolejení šinkansenu se obešlo bez jediného zranění. Došlo však ke značnému poškození svršku, takže trať byla tehdy zprovozněna až koncem prosince. Příčinou vykolejení bylo zemětřesení sedmého stupně, které toho 23. října 2004 postihlo prefekturu Nigata. Šinkansenový zabezpečovací systém je vybaven seismickou registrací a normálně při signálech nastupujícího zemětřesení prostě provoz na trati zastaví. Pak se i několik hodin čeká na uklidnění. Systém podchytí drobnější záchvěvy, které předcházejí hlavnímu úderu (nedestruktivní tzv. P – primary - vlny), a tak v předstihu začne s bržděním. V závislosti na odlehlosti od epicentra se tak může získat náskok cenných desítek vteřin, ba i jedné minuty. I trénovaný seismolog-amatér dokáže zachytit hukot, jako by se blížil vlak, jak začnou rezonovat kovové části budovy. Japonsko je kromě tratí šinkansenu vybaveno nezávislou sítí více jak 4000 seismografů, a pokud aspoň dva z nich signalizují blížící se zemětřesení, automatický systém vstoupí do televizního a rozhlasového vysílání a vydá pro příslušné prefektury varování. Někdy se pravda jedná jen o planý poplach. V daném případě se však souprava právě nalézala prakticky nad samotným epicentrem, a tak došlo k splynutí fáze slabých otřesů a hlavního úderu. Teprve tehdy automatický systém zareagoval, souběžně s akcí strojvůdce. To zemětřesení si v prefektuře Nigata tenkrát vyžádalo 39 obětí na životech. Zemětřesení v r. 1995 v Kobe, které mělo intensitu 7,8 stupně, si vyžádalo na 6400 životů. Zemětřesení v oblasti Tohoku 11. 3. 2011 v 14.46 tokijského času mělo sílu 9, bylo pátým celosvětově největším zaznamenaným zemětřesením známé historie, a počet obětí byl kolem 16 000, většina však v důsledku následného tsunami. Čas 14.46 je dodnes zaznamenán na zaseklých hodinách, které visely na stěně ve vestibulu fakulty a v důsledku otřesů se utrhly. Vzhledem k odlehlosti epicentra v moři však systém předběžného varování tehdy stačil jedoucí šinkanseny zastavit, takže k žádnému vykolejení tehdy nedošlo. Otřesy však poničily vedení i svršek, takže opravy trvaly až do konce dubna.

Jak už řečeno, v sobotu 2. března 2013 řádil na japonském severu blizard, a tak Šinkansen č. 25 z Morioky do Akity jel sníženou rychlosti 20 km/h. Krátce po čtvrté odpoledne zaslechl strojvůdce abnormální rámus a začal nouzově brzdit. Došlo k vykolejení přední části šestivozové soupravy Komači, nikdo však nebyl zraněn. Cestující byli evakuováni až po šesti hodinách, doprava byla obnovena až v pondělí ráno. Šetření drážní inspekce dosud probíhá. Každý šinkansenový model má své jméno, Komači má význam kráska (původně to bylo jméno básnířky z 9. století žijící v oblasti Akity). Souprava Komači jezdí na hlavní trati do Morioky rychlosti 275 km/h, ale z Morioky do Akity používá místní trať, takže rychlost je snížena jen na 130 km/h. Shodou okolností, od poloviny března začne na Tohoku šinkansenové trati jezdit nová souprava, Super-Komači, s rychlostí 300 km/h, která se v r. 2014 má navýšit na 320 km/h.

Převzato z prvního českého ryze internetového deníku Neviditelný pes s laskavým svolením autora.

Autor: Zdeněk Slanina. Autor strávil přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří. Je též prvním známým Caucasianem (jak Japonci říkají Evropanům. apod.), který se stal řádným univerzitním profesorem v obou nejvyspělejších zemích Dálného východu. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie.

Fotografie z místa nehody, jak je přinesly světové agentury:

• economictimes.indiatimes.com
• AFP PHOTO / Jiji Press [1], [2], [3]
• The Asahi Shimbun / Getty Images
• REUTERS / KYODO

Zdroje fotografií: Flickr, Wikimedia Commons