..: Komentáře :..


Komentáře uživatele "chuchichästli":

  1 2      Komentářů na stránku:   
FotkaZprávaDatum
ETR 500 FRECCIAROSSALegendární Červený šíp (Frecciarossa, ETR 500) je zachycen při průjezdu územím obce San Saverino v Kampánii. Můžeme říci, že jde o jednu z hlavních dominant tzv. „Jižní tyrhénské dráhy“ ze Salerna do Reggia Calabria (Ferrovia Tirrenica Meridionale.) Pravda je, že se na zmíněné trati nachází i zajímavější mosty, pokud jde například o délku. Dokonce se jedná pouze o přeložku postavenou v roce 1967. Takže mimo torzo původního tělesa dráhy včetně viaduktu a tunelu tu musí být ještě něco dalšího. Na tomto místě právě železnice s sebou dříve přinesla historický zlom a zasáhla do života všech lidí v obci.

Se stavbou dráhy na konci 19 století se tu odehrály zcela zásadní změny po přibližně tisíci letech poklidného života. Kvůli železnici se celá obec San Saverino zkrátka přestěhovala do údolí k trati. Lidé obětovali strategické a bezpečné umístění za snadný a rychlý přístup k vlaku. Původní obydlí byla zanechána na pospas na nedalekém kopci a v okolí dráhy si lidé vybudovali nová bydlení. Obyvatelé si vzali jen to nejnutnější, a tak dnes máme možnost nahlédnout do plně zachovalé vesničky. Z původního San Saverina se stalo město duchů. Stavení v současnosti obývají jen ještěrky a mravenci. Opuštěné, ale přesto zachovalé a poměrně vybavené domy lákají různé dobrodruhy, kteří mají rádi například historii nebo turistiku. Ovšem díky špičkovému výhledu na viadukt, a obecně celý koridor v údolí, a to hned z celého dlouhého hřbetu, na němž se město duchů rozprostírá, je místo pochopitelně lákavé rovněž i pro fanoušky železnice…		10.02.23 - 9:44
B 84611 MOdpolední TER z Marseille do Miramas duní na viaduktu Pont de Caronte. Jde o dvoukolejný otočný most s maximální výškou 23 metrů a celkovou délkou 972 metrů. Výstavba probíhala mezi lety 1908 až 1915. Unikátní most byl navržen tak, aby tehdy i ty největší námořní lodě mohly proplout tímto místem. Most byl ovšem při ústupu německé armády v roce 1944 vyhozen do povětří, o dva roky později bylo vybudováno jednokolejné provizorium, v roce 1954 nakonec nahrazeno novým mostem, a to kopií původního.

Otočný díl se skládá ze dvou částí, každá o délce 57,2 m. Obě části jsou upevněny ke středovému kulatému pilíři. Pokud je most ve standardní poloze, tedy v poloze pro jízdu vlaků, tak tu můžou proplouvat lodě až 20 metrů vysoké. Aby mohli proplout i giganti, tak se prostřední část mostu jednoduše otočí o 90° a plavbě již nic nebrání v cestě, tedy jen šířka omezená na přibližně 50 m. Proces otáčení trvá přesně pět minut a sedm sekund.

Vodní cesta na fotografii je průplav zvaný “Canal de Caronte”. Šest a půl kilometru dlouhý průplav spojuje přístav Port-de-Bouc, v zálivu Fos, s městem Martigues, tedy Středozemní moře s lagunou Étang de Berre. Nedaleko od mostu se nachází například ropná rafinérie a spousty dalšího průmyslu. V tomto francouzském departementu, Bouches-du-Rhône, mimo přístavních plochy v laguně Étang de Berre hraje důležitou roli také delta řeky Rhôny a pochopitelně přístav přímo v centru Marseille. Všechno dohromady tvoří velký přístav, jenž je druhým největším v Evropě.		26.11.22 - 19:04
Re 460.115-9Interregio 1717 z Ženevy do Brigu uhání velmi pozoruhodným místem švýcarské železniční infrastruktury. Jedná se o mezistaniční úsek Leuk a Salgesch. Od roku 2004 je provoz veden právě po novostavbě zachycené na snímku. Jde o 6kilometrový úsek se dvěma tunely a dvěma mosty. Na fotce je 90 metrů dlouhý most přes vodní tok Dala ve stejnojmenné rokli mezi tunely Varen (2799 m) a Leuk (1385 m). Novostavbou se sice vyřešil poslední jednokolejný úsek trati z Lausanne do Brigu, jenže to by bylo možné i ve stávající stopě v údolí a bez nutnosti ražení dlouhých tunelů. Takže proč tak složitě? Původní stopa železnice na pravém břehu řeky Rhône byla použita jako přeložka silnice 9, přičemž pro změnu opuštěné těleso silnice nyní slouží výstavbě dálnice A9, jež je po většinu plánována taktéž pod zemí. Údolí je sice rozsáhlé, ale háček je v tom, že se tu nachází přírodní rezervace –⁠ borový les Pfynwald. Tímto způsobem došlo k šetrnému řešení dopravní infrastruktury skrz přírodu. Na snímku spatříme ovšem i spodní část vodní elektrárny Kraftwerke Dala AG, jež byla postavena na dodávku energie pro místní úzkorozchodnou ozubnicovou dráhu LLB z žst. Leuk do žst. Leukerad. Rovněž dle informací z turistického panelu nedaleko místo fotografování byla trať se stoupáním až 160 ‰ v provozu mezi lety 1915 až 1967, nyní elektrárna vyrábí elektrickou energii pro obce v okolí.08.11.22 - 23:12
Hogwarts ExpressPokud by se někdo třebas úplně neztotožňoval s příběhem Harryho Pottera, tak raději ještě uvedu několik věcí na pravou míru, jelikož informace v popisku by mohly být zavádějící. Ve skutečnosti tedy nejde o “spěšný vlak do Bradavic”, nýbrž o vlak "The Jacobite", jenž jezdí ve Skotsku mezi stanicemi Fort William a Mallaig, provozovaný společností West Coast Railways. Parní vlaky jezdí od dubna až do konce října dvakrát denně.

Legendární Glenfinnanský viadukt se nachází na železniční trati skrz západní Skotskou vysočinu, tzv. “West Highland Railway” z žst. Fort William do žst. Mallaig. Dle informací z wikipedie překonává 380 metrů dlouhý most řeku Finnan ve výšce 30 metrů. Konstrukci tvoří 21 pilířů. Viadukt byl postaven mezi lety 1897 a 1898 a v roce 1901 byla celá trať uvedena do provozu. Legenda praví, že během stavby do jednoho z pilířů spadl kůň. To bylo dlouho předmětem bádání. V případě Glenfinnanu se mýtus zatím nepotvrdil, avšak s pomocí moderní technologie se podařilo objevit (ostatky) koně i s vozíkem v hlavním pilíři nedalekého viaduktu Loch Nan Uamh.

Viadukt se stal v poslední době jedním z hlavních turistických cílů Skotska. Zejména díky ztvárnění ve filmech Harry Potter. V údolí nalezneme informační centrum s velmi užitečnou nástěnkou, na níž jsou přímo uvedeny časy průjezdu parního vlaku. V okolí najdeme dvě hlavní fotomísta, z nichž denně stovky lidí sledují průjezd “spěšného vlaku do Bradavic”. Stráně z toho důvodu podléhají značné erozi. Ano, jedná se o tak trochu jiný turismus, ale všichni návštěvníci se k sobě chovají mile a prokazují rovněž nervy ze železa, kdy bouřka půl hodiny před průjezdem expresu neodradí jediného člověka. Místa na focení se avšak plní již dvě hodiny před průjezdem parního vlaku. Lze konstatovat, že se obec Glenfinnan stala malým poutním místem dnešní doby. Pro mnohé výlet sem má hluboký význam.

https://westcoastrailways.co.uk/jacobite/steam-train-trip		11.10.22 - 13:43
CargoNet El 16Nákladní vlak CargoNet zrovna projíždí železniční stanicí Hjerkinn (1017 m. n. m.), ta se nachází přibližně ve 2/3 cesty z Osla do města Trondheim. Jedná se o nekomplikovanější úsek z celé trati — nedaleko odtud nalezneme nejvyšší bod této železnice (1024,4 m. n. m.). Řeč je o části trati z žst. Donbås do žst. Støren, která byla otevřena před 101 lety v roce 1921, zatímco většina trati byla postavena již převážně o 30 let dříve. Ačkoliv se z pohledu Středoevropana nejedná o zas tak vysoko položenou železnici, zdejší podnebí je extrémní.

Cestu k fotomístu, na fjäll Geitberget, lemují rozsáhlé hromady zbytků sněhu. Místo na focení je jen o 200 m výše než nádraží, ale již zde neroste žádná vegetace vyšší než 10 cm. Černá mračna komárů okolo železniční stanice střídá pro změnu krutý severní vítr.

Hjerkinn se považuje za oblast s nejmenším úhrnem srážek v Norsku. Zajímavostí jsou i zvířata žijící v okolí: můžeme tu během putování po fjällech a údolích potkat nejen ve Skandinávii standardně žijícího losa, nýbrž také pižmoně severního nebo například polární lišku, jež se v této zeměpisné šířce ještě běžně nevyskytuje.		03.08.22 - 6:58
Regina X52 9033Za severním polárním kruhem existuje vesnice, jejíž existence zcela závisí na jednom opuštěném železničním mostě.

Ještě neuběhlo ani 20 minut od odjezdu z výchozí stanice a vlak 7153 dopravce Norrtag z Kiruny do žst. Luleå Centralstation přejíždí řeku Kalixälven, po které nese jméno přilehlá obec – Kalixforsbron. Většina obyvatel, přibližně 10 domácností, žije v jižní části vesnice (na snímku strana fotografa). K osídlení této lokality došlo v roce 1900. Přibližně 2 kilometry na sever se nachází výhybna Kalixfors.

V osmdesátých letech došlo k výstavbě nového mostu, hned vedle původního, jenž okamžitě začal sloužit automobilům. Obyvatelé vesnice Kalixforsbron se tak od té doby mohou pohodlně dopravovat do nedaleké Kiruny autem, jelikož ale vše souvisí se vším, tak v Kalixforsbronu brzy přestaly zastavovat osobní vlaky.

V nedávné době, a to v roce 2016, zde došlo k velmi napjaté situaci. Švédská dopravní správa (Trafikverket) odmítla nadále udržovat starý most a oznámila, že pokud se do konce roku 2016 nenajde nikdo, kdo by se o původní most staral, tak dojde k jeho demolici. Trafikverket se přestal cítit odpovědný za osud mostu, když bylo vypočítáno, že na údržbu mostu by do roku 2065 padlo odhadem v přepočtu 21 milionů korun. Kdyby tehdy skutečně došlo ke zbourání mostu, odřízlo by to obyvatele Kalixforsbronu od celého světa, jelikož se jedná o jedinou cestu do a z vesnice. Nehledě k faktu, že několik domů se nachází dnes i za mostem v severní části, znamenalo by to i beze sporu rozdělení obce. Poté, co se osud Kalixforsbronu stal mediálním tématem v celém Švédsku se nakonec podařilo budoucnost obce Kalixforsbron vyřešit – péči o most převzaly komuny Kiruna a Gällivare. Proč rovnou dvě obce? Protože severní část vesnice spadá pod komunu Kiruna, zato jižní část je součástí komuny Gällivare. Řeka Kalixälven tvoří hranici mezi uvedenými komuny. Krátce nato, v roce 2017, začala rekonstrukce starého mostu, dostal nový nátěr a byl vyměněn auty značně opotřebovaný jízdní povrch.		02.08.21 - 10:00
TFC 76 (ex DB VT 614)Rychlík 15081 soukromého dopravce Transferoviar Călători z Bukurešti do Konstance je na snímku zachycen kousek před žst. Medgidia. Vlaky na koridoru v tomto úseku mezi stanicemi Cernavodă a Murfatlar kopírují velmi pozoruhodnou vodní cestu – průplav Dunaj–Černé moře.

Tento průplav z města Cernavodă do přístavu Konstance měří 64 kilometrů, avšak lodím do výše uvedeného přístavu zkracuje plavbu o cca 400 kilometrů, nemusí tím pádem složitě plout deltou Dunaje.

Na projektu se nejprve dohodl rumunský komunistický vůdce Gheorghe Gheorghiu-Dej se Stalinem při setkání v Moskvě, a to roku 1948. Již o rok déle, 1949, začaly stavební práce, ale v roce 1953 byly s nezdarem ukončeny. Nedokončené staveniště posloužilo jako zavlažovací systém pro zemědělství. Následně byl průplav budován mezi lety 1973-1984, avšak severní větev byla otevřena až roku 1987. V Rumunsku je znám pod přezdívkou Canalul mortii, tedy „Kanál smrti,“ jelikož si stavba takového projektu vyžádala nespočet obětí, jejichž počet není znám. Zato víme, že Ceaușescu nechal, podobně jako tomu bylo na počátku 50. let, na díle pracovat zejména politické vězně.

Průplavem je možné se plavit do Dunaje, přičemž v Německu lze poté využít kanál Dunaj–Mohan–Rýn, takže se jedná o transevropskou vodní cestu. Nyní z Ceaușescova průplavu profitují všichni. zejména balkánské země. Hlavní přepravovanou komoditou je obilí.

(https://www.bloomberg.com/news/features/2019-10-27/the-canal-of-death-is-now-an-economic-gateway-for-eastern-europe)		16.07.21 - 9:32
Rc6 1335VASSIJAURE:

Ze železniční stanice Vassijaure se právě rozjíždí InterCity 96 (Luleå–Narvik) spojující Baltské moře s Norským, konkrétně Botnický záliv s Ofotfjordem. Na své téměř 8hodinové cestě se vlak prodírá evropskou tajgou a tundrou, přes průmyslovou Kirunu a několik desítek kilometrů kopíruje břeh jezera Tornerträsk. Nyní ale projíždí nejvýše položeným úsekem z celé trati Malmbanan. (Žst. Vassijaure cca 520 m. n. m.) Za sedm kilometrů Intercity překročí švédsko-norskou hranici a poté bude pomalu celý zbytek jízdy sjíždět do Ofotfjordu až dokud nesestoupí do žst. Narvik (46 m. n. m.)

Žst. Vassijaure (v sámštině Vássijávri) byla postavena v roce 1913. Jedná se o nejsevernější železniční zastávku Švédska a zároveň nejvýše položenou stanici na švédské železniční síti. Stanice působí jako obrovská liduprázdná budova uprostřed divočiny, kde si zjevně polární lišky dávají dobrou noc. Podobně jako staniční budova ani další stavení na snímku nejsou trvale obývány. Budova železniční stanice byla postavena z cihel. Dílo navrhnul architekt Folke Zettervall. Proč je ale tak velká? Stavba sloužila mimo jiné jako elektrická rozvodna a noclehárna pro strojvedoucí. Norové jsou na svůj krátký úsek Malmbanan (v norštině Ofotbanan) patřičně hrdí, a tak jsou vlaky dodnes vedeny v zásadě norským personálem. Dnes se tu již obsluhy lokomotiv nestřídají, ovšem budova slouží jako malé muzeum elektrické energie a současně se jedná o malou pobočku železničního muzea Norbotten v Luleå. Malá zajímavost – nalezneme zde pomník věnovaný padlému švédskému vojákovi v průběhu druhé světové války, jenž byl při obraně nádraží zasažen palbou německým letounem.

Jak napovídá fotografie, nádraží tvoří tři koleje, u té nejblíže ke staniční budově je vybudované malé krátké nástupiště. Blíže k pozici fotografa koleje protíná jednoduchý přejezd, avšak aby se cestující (a pasanti) cítili bezpečně, tak je zde dokonce nově vybetonovaný podchod.

(https://sv.wikipedia.org/wiki/Vassijaure)		17.07.20 - 10:27
RABDe 500.017 + Am 843.019-1ICN 873 z Curychu do Lugana, jež právě bylo prověřeno legendárním Gotthardem, projíždí obec Giornico a již jen pozvolna sjíždí jižním směrem svěžím zeleným údolím do Bellinzony. Zrovna v Giornicu spatří cestující za okny vozu první palmy. Ale na této cestě si jednotka RABDe 500-017 „Willi Ritschard“ nižší nadmořské výšky příliš neužije, neboť tady musí nabrat druhý dech, aby se za chvíli mohla vypořádat s další výzvou, a to s posledním úsekem své cesty z Bellinzony do Lugana. Tam bude nutné pro změnu překonat již jen přibližně dvousetmetrové převýšení ke starému tunelu, jímž podjede průsmyk Monte Ceneri a následně sestoupí do údolí Luganského jezera, kde ve Stazione Lugano ukončí svou jízdu.

V době pořízení snímku zbývalo již necelých pět měsíců do otevření nového gotthardského úpatního tunelu pro veškerou osobní dopravu.

Nyní v Giornicu neuslyšíme řinčení těžkých, temných a dlouhých nákladů ani tiché průlety elegantních pendolin. Jediné, co zbylo, je předimenzovaný koridor a na něm provoz připomínající spíše lokálku. Červené legendy s helvétským křížem na čele zmizely podobně rychle jako jednotka ETR 610 nebo na snímku zachycená jednotka RABDe 500 kamsi do nitra hory. Zůstala jen moderna, ovšem bez duše.

Obec Giornico (391 m. n. m.) s více než 800 obyvateli, ležící v severní části kantonu Ticino, se chlubí všudypřítomnými palmami nebo kaštanovníky. Ale nejdůležitější jsou ovšem památky této přibližně tisíc let staré obce. Mezi kamennými stavbami nalezneme i románský sloh. Nejen dva úchvatné kamenné mosty, nýbrž zde spatříme i 5 kostelů. Blíže k pozici fotografa můžeme vidět: v popředí románský kostel San Nicolao z dvacátých let dvanáctého století; v pozadí můžeme dále spatřit farní kostel San Michele, jehož vznik se datuje k roku 1210.

(https://de.wikipedia.org/wiki/Giornico)		09.06.20 - 11:45
IORE 101 Polcirkeln + IORE 126 SandskärMoony:
Díky za komentář :)
Patrně by mělo být od LKAB vypraveno každý den 10 vlaků z Kiruny na severozápad do Narviku a 5 vlaků z Kiruny směrem na jihovýchod do přístavu Luleå. Avšak v taktu to nejezdí, alespoň dle mého pozorování, spíš je to náhodné, někdy jsem čekal i více než 4 hodiny :-D Pak tu ovšem jezdí i jiní dopravci, a to nejen s rudou, např. peážní zásobování severního Norska přes Švédsko. Bohužel již se ale nejedná o mašiny IORE MTAB.
Přesně z tohoto "fotomísta" zde ještě nic nebylo, při brouzdání po netu lze nalézt snímky ze zářezu kousek dál ve směru jízdy vlaku, ale tam mi to nepřišlo tak pěkné :)		29.05.20 - 14:11