..: Želpage Tour 2006 II - Ukrajina :..

ChopNaše letošní tour měla, jak už se stalo dobrým zvykem, připravenou ještě třešničku na závěr. Tou byl železniční okruh kolem Slovensko - Ukrajinsko - Polského pomezí, po tratích, kde snad každým dnem hrozí, že dnes už se pojede naposledy. Krajem chudým, ale velmi přívětivým, nezkaženým davy turistů. Za nějaké tři dny jsme najeli necelé 300 km, ale ty byly o to intenzivnější.

Poté, co jsme se v Michaľanech rozloučili s Ríšou, pokračovali jsme už jen ve čtyřech. Zanedlouho zastavila Dukla na nádraží v Čiernej nad Tisou, kde jsme absolvovali pohraniční kontrolu, vyčkali času k odjezdu a s lehkým mrazením v zádech se vydali vstříc dobrodružství na Ukrajině. Už i jen cesta do pár kilometrů vzdáleného Čopu stojí za to. Vlak se sice jen tak plouží, ale aspoň člověk má čas si prohlídnout nejrůznější odbočující a přicházející koleje, nákladiště rampy, výkladiště …

V Čopu musí všichni z vlaku vystoupit, a to i se zavazadly (i z lůžkových a lehátkových vozů), a odebrat se do celní haly k celní a pasové kontrole. Před odjezdem mne leckdo strašil různými historkami, takže jsem přece jen přistupoval k celní prohlídce trochu s obavami, ale nakonec se ukázalo, že naprosto není čeho se bát.

Za zmínku snad stojí jen to, že při vstupu na Ukrajinu musí každý cizinec vyplnit formulář, do kterého uvede kromě osobních údajů i cíl cesty, jednu část tohoto formuláře odevzdá na vstupním přechodu a druhou při odjezdu ze země.

Vlak do Užhorodu odjížděl až za několik hodin, takže jsme vyrazili do města tak trochu na prohlídku a tak trochu na oběd. Ve městě nic moc k vidění není, takže jsme se brzo usadili k obědu. Obsluha v restauraci se chovala velice přívětivě, snažila se domluvit, několikrát se přišla ujistit, zda našemu požadavku dobře rozuměla, jídlo bylo výborné, prostě idylka…

Když jsme se následně snažili zakoupit jízdenky na náš vlak – nejprve jsme nepochodili. Bylo nám řečeno něco v tom smyslu, že vlak přece jede ještě až za půldruhé hodiny, tak co tu chceme a ať přijdeme laskavě půl hodiny před odjezdem.

Věnovali jsme se tedy ještě prohlídce nádraží. Mají zde tři typy kolejí, resp. nástupištních hran: s širokorozchodnou kolejí, s normálněrozchodnou a kombinované, tj. čtyřkolejnicové (trojkolejnicový systém jako např. v Jindřichově Hradci zde nejde použít, protože rozdíl mezi oběma rozchody je velice malý.)

O naší cestě do Užhorodu nemohu říci nic konkrétního, protože jsem ji v zásadě skoro celou prospal. Ovšem Užhorodské nádraží je samo osobě úžasným zážitkem. Kontrast s okolní bídou a chudě vypadajícími domky místních obyvatel je obrovský – nádražní budova je pouze několik let stará a postavena prakticky celá z mramoru. Zřejmě si někdo tímto způsobem chtěl postavit pomník …

Ačkoli se mě všichni ostatní snažili přesvědčit, že Užhorod jako město za nic nestojí, prosadil jsem alespoň krátkou procházku před nádražím – a určitě se vyplatila už jen z toho důvodu, že jsme měli příležitost koupit pravé ukrajinské pirožky a přece jen trochu nasát atmosféru ukrajinského městského ruchu.

Z Užhorodu jsme vyrazili osobním vlakem do stanice Volosjanka (kde měl vlak konečnou). Trať vede údolím řeky Uh (po které dostal jméno Užhorod) a je velice malebná – a co nás překvapilo, v poměrně dobrém technickém stavu. Vlak jel celkem solidní rychlostí a byl i slušně zaplněn. Ve Volosjance jsme poseděli v nádražním hostinci se zahrádkou na nástupišti a pozorovali dopravní ruch. Kromě toho, že jsme pozorovali objíždění lokomotivy a následně odjezd našeho vlaku na zpáteční cestu, jsme viděli i jeden nákladní vlak.

Poté jsme nastoupili do následného vlaku z Užhorodu, který tentokrát jel až do stanice Sianki, dřívější přechodové stanice mezi Československem a Polskem, nacházející se na hřebeni Karpat. Úsek z Volosjanky do Sianek patří k nejhezčím tratím, které jsem ve svém životě projel. Je to opravdu nádherný horský úsek, s množstvím tunelů a vysokých viaduktů – s tím, že každou větší stavbu hlídal voják s puškou přes rameno.

Ve Siankách jsme přestoupili na vlak do Sambiru, ale cestu dolů už jsme neměli možnost sledovat, protože mezitím padla mlha a soumrak, takže z vlaku nebylo nic vidět. Do Sambiru jsme dorazili až o půlnoci – přesto se nám podařilo sehnat ubytování ve zdejším hotelu. Na místní poměry velice luxusní ubytování (vlastní koupelna a záchod, televize, plyšová křesla…) Luxus jsme ovšem neměli moc času ocenit, protože jsme okamžitě zapadli do postelí a ráno poměrně brzo zase vstali. Jediný problém se vyskytl při domlouvání ceny, protože recepční odmítla nechat si za nocleh v eurech, takže Zdeněk s Robertem museli vyrazit zpátky do města směnit eura za hřivny – nicméně recepční jim poradila, kam mají jít, takže to v podstatě nebyl velký problém. Já s Lukášem jsme zatím zůstali na recepci – paní recepční beztak potřebovala pomoc se zapisováním našich jmen, protože latinka jí zjevně působila trochu obtíže. Českou republiku neuznávala a do kolonky „stát“ razantně vepsala Československo.

Ráno jsme měli v plánu odjet vlakem do Chirova a odtud vlakem do Polska. Několik lidí nás sice před odjezdem varovalo, že tento přechod je určen pouze pro občany Polska a Ukrajiny, nicméně v žádných oficiálních materiálech se nám tuto informaci nalézt nepodařilo, tak jsme si řekli, že to risknem.

Do Chirova jsme přijeli s velkou časovou rezervou, nicméně po příjezdu jsme zjistili, že už teď se houf Ukrajinců a Ukrajinek tlačí před vstupem do „mitnej zaly“ (celní hala). Trochu jsme se tomu podivili, ale v tu chvíli jsme měli jiné starosti. Nejprve jsme horem dolem četli všechny nápisy, zda někde neobjevíme informaci o tom, zda mohou hranici překročit i občané třetích zemí, ale nic v tom směru jsme nenašli.

Za okénkem s nápisem „international booking office“ byla mezinárodní pokladna, která prodávala lístky pouze do jediné stanice, totiž do polského Kroscienka, a to pouze na základě předložení platného pasu (neboť jízdenka byla na jméno). Jízdné do Polska pohltilo celý zbytek naší ukrajinské hotovosti - ale stálo to za to, neboť to znamenalo překonání prvního úskalí (jelikož naše pasy pokladní nevadily).

Zhruba půl hodiny před odjezdem jsme se odhodlali zařadit do fronty na celní odbavení – ale nebylo nám to nic platné, protože další přicházející Ukrajinci nás bez okolků – slušně, ale rázně – vždycky odstrčili, takže jsme stejně přišli na řadu až jako poslední. Naše odbavení nakonec opět proběhlo bez nejmenších problémů; trochu mi to připadalo, jako by se mladá pohraničnice, která nás odbavovala, chtěla vytahovat před mladými vojáky, kteří ji zřejmě měli ochraňovat. Nicméně všichni se celou dobu od srdce smáli, pohraničnice se smála, vojáci se smáli, my jsme se smáli … Hlavně, že jsme dostali razítko do pasu a byli jsme vpuštěni do vlaku.

Nastupoval jsem z naší čtveřice do vlaku jako poslední a když jsem nastoupil, zůstal jsem stát jako opařený. Obrázek, který se mi naskytl, budu mít ještě hodně dlouho před očima. Dva polské vagony byly plné Ukrajinců, kteří s všemožným nářadím v ruce lezli po vlaku, odmontovávali a odšroubovávali všechno možné a do nejrůznějších skrýší schovávali cigarety. Naprosto se nevzrušovali, když kolem procházel polský průvodčí nebo když zjistili, že se na ně díváme my. Průvodčího úplně ignorovali, na nás se usmáli anebo spiklenecky mrkli. Chudák vagon vypadal, že takhle to probíhá každý den. Chvíli jsem na tu podívanou němě zíral, až mě musel Zdeněk jemně upozornit, že bych si měl najít nějaké místo k sezení, protože tímhle vlakem pojedeme docela dlouho. Zanedlouho všichni už svoje cigarety poschovávali a usadili se. Pán, se kterým jsem sdílel sedadlo, mi vysvětlil, že prostě není práce, tak co má dělat. S jedním kartonem se nevyplatí jezdit, v autě by mu všecko našli a sebrali, tak jezdí vlakem…

Trať vede souběžně se silnicí a hranici přechází těsně vedle silničního přechodu. Vlak zastavil u nástupišťátka a čekal na hraniční prohlídku.

Po chvíli přišel pasový úředník a pečlivě začal kontrolovat pasy. Rozhovory s cestujícími si pořádně užíval – vzal si pas, přečetl si jméno a zeptal se např.: „Olga, kde ty iděš?“. Pak následovalo pár dalších otázek a nakonec se zeptal „A valuta jest?“ Načež dotyčná vysoukala z igelitového pytlíku tři usmolené padesátieurovky, pohraničník projel čtečkou pas, zkontroloval vizum a blahosklonně udělil do pasu razítko. Pak si vzal další pas a zeptal se: „Irina, a ty kde iděš?“ Malým zpestřením pro něj byla jedině naše skupinka.

Když pohraničník prošel část vlaku, nastoupili celníci. Ve vlaku byly řazeny vozy s dvojema dveřmi uprostřed vozu, takže byly rozděleny na tři samostatné části. Celníci v každé části nejprve všem zkontrolovali zavazadla – to byla ovšem víceméně formální záležitost. Věděli, že každý má u sebe jen jeden povolený karton a jednu povolenou flašku vodky. „Tady karton, tady vodečka, jinak nic nemám, můžete se podívat“, pravila celníkům paní, která seděla naproti mně. Pak nás všechny vyhnali ven na nástupiště a začali rozmontovávat vlak podruhé. Z různých skrýší začali vytahovat poschovávané cigarety – nakonec jich nasbírali dva plné pytle. Celé to představení trvalo tři hodiny. … ale v tom mumraji ten čas uběhl jako nic.

Když se vlak rozjel, všichni vstali a začali rozmontovávat vagon potřetí. Vytahovali cigarety, které celníci neobjevili – můj soukromý odhad byl, že celníci zabavili tak třetinu. I skupinka, které seděla se mnou, mě poprosila, jestli bych nemohl vstát, protože v sedadle, na kterém sedím, mají cigarety a že by si je teda vzali. Jiný pán nás zase po chvíli poprosil, jestli bychom si nepřesedli, že potřebuje rozmontovat strop, že tam má ty cigarety, tak aby nám to nespadlo na hlavu, protože co by potom dělal…

Ochotný průvodčí nám zařídil zachování přípoje směrem na Nowy Lupków, takže i přes to příšerné zpoždění, které jsme nabrali, jsme nakonec nemuseli naše plány nijak měnit. Kousek od zmíněné vesničky se nachází hotel „Na konci světa“ – a nutno říci, že ten název je opravdu přiléhavý. Pusto, liduprázdno, prostě nádhera. Nicméně hospody jsou všude, i na konci světa, takže hlady ani žízní jsme tu netrpěli. Protože konkrétně já jsem toho dne byl od rána o hladu, dal jsem si ve zdejší hospodě (ve čtyři odpoledne) snídani, oběd a vzápětí i večeři. Z Nového Łupkówa jsme odjeli autobusem do Cisnej, kde jsme měli v plánu druhý den se svézt historickým vláčkem, který tu zdejší spolek provozuje na bývalé lesní úzkorozchodce.

Zdeněk nás celou dobu ujišťoval, že s ubytováním v Cisnej to nebude žádný problém, protože to je turistické centrum a na každém rohu tu je ubytování. Měl pravdu - jenže netušil, že do Cisnej přijedeme zrovna v době, kdy se tu koná hudební festival a veškeré ubytovací kapacity jsou beznadějně vyprodané. Kdybychom měli stany a spacáky, nebyl by problém – ale takhle… Nakonec jsme našli ubytování ve zdejší škole – která poskytovala po dobu festivalu noclehy. Ubytování ve třídě už ovšem nebylo, takže jsme dostali matrace s tím, že budeme spát na chodbě. Lepší než nic, takže jsme vzali zavděk i tímhle … a aspoň ušetřili.

Další den jsme po menších problémech se sháněním snídaně vyrazili pěšky do Majdanu, kde se nachází depo zdejší úzkorozchodky. Vláček tu má velice jednoduchý jízdní řád – dopoledne jede jeden pár nahoru do kopců na Pryzsłup a odpoledne druhý pár směrem k Novému Łupkówu, do stanice Wola Michowa. Odtud jsme vyrazili po neprovozovaných kolejích do Nového Łupkówa a viděli jsme, že záměry obnovit trať až k „hlavní trati“ PKP jsou zřejmě myšleny vážně, protože práce na obnově byly vidět. V Novém Łupkówě jsme nasedli na vlak do Łupkówa, kde jsme měli poslední zajímavý zážitek s průvodčím - odmítl uznat Zdeňkovi nárok na slevu FIP, jelikož pro tuto slevu nemá kód a na PKP prostě podle něj neexistuje… Šlo jen o jednu stanici, tak jsme to nechali plavat. V Łupkówě jsme přestoupili na osmsetdesítku do Medzilaborců a pak už ujížděli přímou cestou k domovu – nejprve osobáky do Košic, pak jsme nasedli na Vihorlata, uložili se ke spánku v lehátkovém voze a ujížděli k domovu.

Uzgorod Uzgorod - Volosjanka Sjanki Chirow Chirow Stary Zagorz Cisna-Majdan Balnica Smolnik

Foto: Zdeněk Michl, Nick
Odkazy: Bieszczadská úzkokolejka


Jan Kašpar Poslat mail autorovi | 29.9.2006 (10:38)
Ostatní: TwitterLinkuj.cz!Jaggni to!Google Bookmarksvybrali.sme.skDalší služby
Related newsopen/close

More on Reportáže ŽelPage

More from Polsko Slovensko (celé) Ukrajina


Correspondent or Member of ŽelPage Hawkey  mail  
01.10.2006 (23:02)  
Hehe, koukám, že jste si to kluci pěkně užili :)
01.10.2006 (18:56)  
taky si to chcu nekdy projet, moc me to tam zajima
01.10.2006 (11:33)  
Pěkný:-)
Registered user PaV  mail  
29.09.2006 (21:21)  
No tyjo Ukrajině jsem letos taky přišel na chuť :) Ale z UK na Polsko si to taky budem muset projet :) Takovýhle akce žeru :) Díky za námět
Registered user HonzaJ  mail  
29.09.2006 (14:17)  
Pěkný článek. Fakt sem se pobavil :-) "celníci zabavili asi třetinu cigaret" :D
Registered user kozel  mail  
29.09.2006 (11:30)  
S těma cigárama to tu před 10-15 lety na vlacích od východu bylo téměř stejný...

Comments are users' expressions.
ŽelPage has no liability for their contents.

- Correspondent or Member of ŽelPage, - Editor or ŽelPage Administrator

Add comment
Comments are only allowed for registered users.
Before you insert your comment, you have to log on or register.
Sign in
 
 
  
 
   Register

© 2001 - 2019 ŽelPage - Webmaster


Info
informacni okenko