Byly miliónkrát pomluveny, rozcupovány, zdecimovány, zdeptány, proklety, zesměšněny a hystericky zatraceny. Tisíckrát jsem z nich vystoupil tu s otlačenou zadnicí, tu s omrzlinami, tu s náběhem na pořádného vlka, tu kapánek ohluchlý, tu s rukou vyždímanou od stírání oroseného okna. Třeba je to jen mým stárnutím a senilitou, třeba je to jen mým zděšením z údajně modernějších následníků, ale neubráním se divnému pokušení: začínám mít skleníky nějak rád.

Corporate identity vnější nátěry, naklápěcí skříně, interiéry špičkových designérů, ergonomicky bujaré sedačky a loga dopravců na hlavových opěrkách, to vše je (někdy) hezké, ale z takového vozu se naší krásnou krajinou kochat nedá. Nemluvě o zvěrstvech v podobě sedaček proti směru jízdy, determálních oken, dotěrných záclonek, žaluzií, a spodního okenního rámu v úrovni huby. Z konstelace sedaček a meziokenních sloupků v Regionově mívám kopřivku. Mně, co se vlakem jen tak vozím a kochám, ke štěstí stačí průhledná okna a prkno k sedění potažené koženkou po směru jízdy vpravo (musím vidět na šajby) vzadu (jediné místo, kde se v létě dá přežít). Nevadí, že to drncá, řve, piští, vibruje, kope a nejede stošedesát.

Pročež hup k oknu vpravo dozadu, pravý loket na stolek, levou paži na vrchní hranu opěradla, pravou haksnu na topení, levou natáhnout pod sedačku naproti, dveře upšouknou, pragovácká hydromechanika nakopne jedničku, a - můžeme se kochat. Jednou se mi to neplánovaně povedlo z České Lípy přes Lovosice, Louny, Rakovník, Beroun, Březnici, Strakonice, Vimperk, Volary, Kájov, České Budějovice a České Velenice až do Veselí nad Lužnicí (553 km, 18 hodin, 11 skleníků). Obrázky skleníků ale dnes většinou budou odjinud.

Tak lokálka z Mikulovic do Zlatých Hor je prý k ničemu, pravila tuhle státní organizace, která tratě spravuje tak, že je chce rušit. No dobře, ale jak se budu příště v těch zákrutách podél Olešnice a polské hranice kochat? Kdepak, milá státní organizace; sem prostě vlak, a skleníky obzvláště, patří. Tím spíš, že jsem tudy nikdy ničím jiným vlastně ani nejel. Ten „motor“ na obrázku sice nijak exkluzívní není a stráně u Ondřejovic taky vypadají drobet jinak, ale mám tenhle nenáročný obrázek rád. Mezi námi děvčaty, nebylo by nakonec lepší zrušit tu státní organizaci než desítky „skleníkových“ lokálek?

Komerciálkou z Jičína do Nymburka a Poříčan jezdívaly mnohavozové soupravové osobáky se všudybylkami a bulíky - a najednou je koncem sedmdesátých let nebylo čím nahradit, poněvadž „kravičkářští“ brejlovci byli hýčkáni především rumburskými turnusy. A tak se hady motorových a přípojných skleníků pracně a znovu vlnily kopečky okolo Mrliny, traťové sedmdesátky dosahujíce pouze v klesáních. Ale ta sedmdesátka v obloucích s poloměry 300 metrů a převýšením snad i oněch bájných 150 mm stála v polovině osmdesátých let za to. Ani z pendolina není takový náklon tak pěkně vidět. Co by tomu asi tak řekl pan Muzika?

Přece jen nejsa domorodcem z moldavské horské dráhy, nikdy jsem tady ničím jiným než skleníkem nejel. Škoda; je přece tolik krásných černobílých fotografií všemožných parních krasavic, pod Pramenáčem těžce dupajících k mikulovickému tunelu. Na spoustě snímků se přece kousek od nádraží v Hrobu mostečtí hektoři kouzelně vznášejí příhradovými nebesy nad mlýneckými manufakturami. Poklidný obrázek skleníku mezi Mikulovem a Moldavou jsem stvořil záhy po první zdejší výpravě v dubnu 1985, a krajinné barvy nasvědčují tomu, že krušnohorské exhalační lesy mému trampsko-ekologicko-estétskému seběvědomí udělaly pořádné bebíčko.

Vlastně jen pár kilometrů odtud a ve značně mírumilovnější nadmořské výšce uhání z Řetenic do Oldřichova u Duchcova další mostecký skleník, tentokrát s osobním vlakem Teplice - Litvínov. Touhle tratí, přesněji řečeno jejím elektrizovaným úsekem z Oldřichova do Louky, jsem se odjakživa vozil jen a jen skleníky a když tu od června 1992 do jara 1996 jezdily na osobních vlacích ústecké uhelky 121.028, 29, 30 a 31 s balmy (!) nebo prostoráky, tak k mé smůle zrovna byla trakční výluka a jela bangle se dvěma přívěsnými skleníky… Na obrázku jsem si zvláště zamlsal na uhelně prachovém svršku koleje v popředí; na trati z Třebušic do Ústí, kudy se dvouapůltisícitunové odesílatelské vlaky s uhlím honily často tak říkajíc „na oddíl“, to tehdy býval celkem samozřejmý jev.

Koukám, že pytel mých obrázků se všemi možnými skleníky na Pražsko-duchcovské dráze utrpěl újmu. Tak třeba tady poněkud zanedbaným traťovým obloukem okolo Chýně poskakuje tuším libeňský skleník, obstarávající v polovině osmdesátých let osobní vlak z Hostivic do Rudné u Prahy. Jak patrno, už dávno i na kdysi hlavních tratích neotřesitelně a celodenně kralovaly jednovozové motorové „vlaky“. Kompoziční prostota díla svádí možná k domněnce, že jde o výřez z nějakého většího a duchaplnějšího obrázku, ale opravdu tam už nic jiného okolo není. Ať žije jednoduchost.

Ač se to nezdá, ani na tak lokálkovité lokálce, jakou je krátká trať z Vraňan do Lužce nad Vltavou, nehrávaly skleníky jednoznačně první housle osobní dopravy; sám jsem se tady dokonce dvakrát svezl velkolepou soupravou T 669.0001 + rybák, kterážto by se spíše než pod Řípem dala čekat někde v nekonečné středoruské Černozemi (akorát, že rybáky tam pochopitelně nemívali a tak by za ???3 zavěsili jeden hytlákovitý dobytčák). Sám nevím, proč jsem v Lužci namísto skleníku nenakreslil to šestinápravové kralupské zvíře. Na skoro třicet let staré kresbě pastelky věrně drží, zato černá konturová fixa už téměř odešla do věčných lovišť.

Přímo spartánsky strohou kompozicí vyniká kresba skleníku, jenž roku 1985 drandí podél silnice z Vidnavy do Velké Kraše. Ještě že jsem tam zapíchal aspoň tři telefonní sloupy a jeden zatoulaný sklonovník. Inu, chtěl jsem si to tam ještě jednou trochu líp prohlídnout, ale už jsem to nestihl. Úředníci Olomouckého kraje byli nezvykle akční a tak mohu na tu dlouhatánskou zastřešenou verandu vidnavského nádraží už jen vzpomínat. Milá vidnavská dráho, děkuji ti za ty krásné chvíle a až zjistím adresu drážního nebe, tak ti tam tenhle obrázek pošlu.

Sám nechápu, proč jsem v poměrně krátké době stvořil tolik obrázků zamračených a skleníků ze všech těch podhrubojesenických drah. Oba vlaky z Lipové-lázní vyrazily víceméně společně, ale zatímco javornický skleník na druhý hydraulický měnič do sedmadvaceti promilí stoupá, fíra na zamračené už dávno škrábnul průběžnou brzdu, aby se mu pětivozová souprava s kopečka nezdravě nerozjela a o kousek dál nesetřela ze zeměkolule jesenické nádraží i s přilehlými čtvrtěmi. Potešitelné rovněž je, že jsem se v porovnání s předchozími obrázky polepšil a odvážné stopy kuličkového fixu téměř připomínají svahové šrafování vojenských speciálních map. Obyvatelstvu Lipové-lázní se omlouvám za neurvalé ztvárnění jejich krásné obce.

A nakonec téměř dokumentační obrázek rakovnického skleníku M 152.0284, jednoho z prvních, který se už roku 1986 mohl pochlubit tehdy nesměle zaváděným „jednotným nátěrem hnacích vozidel ČSD“ (z něhož ale cirkusácky pruhovaný pluh, mám dojem, tak trochu vybočoval). Taková ta opravdu zdravě chromově žlutá nicméně zaručovala, že jí opatřený skleník kdekoli v Čechách, nebude-li zrovnat skřípět nějakým údolím, bude za slušného počasí viditelný z Milešovky či Kleti.

Nuže, to by byly skleníky - a co jejich následníci? Proč jsem ani jednoho dosud nedokázal nakreslit? Jedním z nich, tím třívozovým, jsem v létě cestoval z Tišnova přes Nové Město do Žďáru nad Sázavou. Pravda, technický stav svršku, velmi decentně řečeno, neměl zrovna nejlepší den. Nicméně, o rámy otevřeného okna si už za Prudkou omlátiv čelo, rozraziv bradu a málem ztrativ zuby, poté asi desetkrát po podlaze honiv brýle, tužky a sešitky popadavší ze stolku, není divu, že ve Žďáru jsem děkoval prozřetelnosti a ČD, že na pražském rychlíku jelo kupátkové béčko, nad nímž by se sice ošil i ten poslední bezďák, ale já tu proskákanou koženku vnímal jako vysvobození.

Kdepak. Když se z vlaku kochat, tak jedině ze skleníku. Akorát musí mít původní sedačky, musím sedět vpravo vzadu, nesmí být moc vedro, nesmí být moc zima, topení nesmí topit, cestující nesmí dýchat a senioři nesmí věšáky ověsit kabáty a síťovkami. (Jejda, to jsem ale náročný klient…)