Králíky - V nedávné době byly učiněny nové nálezy, díky kterým bylo možné se významně posunout ve znalostech historie vojenských lanových drah z období první republiky. Následující text je pokračováním článku, který si uživatelé ŽelPage mohli přečíst před necelým rokem. Pokud Vám nebudou hned jasné všechny souvislosti, doporučuji osvěžit si znalosti jeho přečtením. Původně jsem měl v plánu ho pouze doplnit novými poznatky, ale tím by se stalo příliš nepřehledným, co je doplněno a co ne. Navíc bych zbytečně zatěžoval ty z Vás, pro které je čtení původního článku zbytečné.

Zmíněný významný nález byl učiněn všímavým čtenářem prvního článku. Poslal mi fotografii, kterou učinil nedaleko Podbělky, jednoho z vrcholů východního hřebene Králického Sněžníku. Zde se mezi lety 1937 a 1938 nacházela horní stanice jedné ze dvou v tomto pohoří postavených vojenských lanových drah. Na fotografii byl zachycen běhoun lanovky s dochovanou dvojicí kol, jejich pouzdrem a hákem na zavěšení nákladní plošiny. Po porovnání s dostupnými dobovými snímky bylo seznáno, že se jedná o shodné zařízení. Bohužel zrovna v horách napadl sníh a tak pravděpodobně jediný dochovaný exemplář původního běhounu musel strávit v nehostinných podmínkách ještě sedmdesátou zimu. Jen sníh slezl, provedli jsme s dvěma kolegy z Dělostřelecké tvrze Bouda, muzea československého opevnění, záchrannou akci. Na vrchol Podbělky se nedá dojet autem, takže se, mrška, pěkně pronesl. Nyní se již nachází v expozici na Boudě a již ho mohli shlédnout účastníci železniční prohlídky pořádané ŽelPage 27. května.

Při hledání běhounu v okolí vrcholu Podbělky nezůstalo jen u jednoho objevu. Přímo u hromad stavebního štěrku, které zde zůstaly po kvapném opuštění staveniště v září 1938, mne jeden z mých spoluhledačů upozornil na pravidelné čtverhrané obetonované otvory v zemi. Po bližším ohledání jsme došli k závěru, že se jedná o základy příhradové konstrukce vrcholového stožáru lanovky. Tomuto účelu napovídá i fakt, že se otvory nacházejí přímo v zakončení původního průseku. Bohužel jsme s sebou neměli fotoaparát, takže zatím nemohu nabídnout snímek.

Ale vraťme se k běhounu. Po prodělání prvních kůr na Boudě se zčitelnila značka na maznici jednoho z kol (nutno dodat, že v ní je ještě původní vazelína), která nám prozradila jméno výrobce. Nalezený běhoun vyrobila firma Bleichert Leipzig. V první polovině dvacátého století byla tato firma asi největším výrobcem vojenských lanovek v Evropě. Dodávala pro tyto účely jednolanové i dvoulanové druhy. Ve velké míře používala její výrobky už Rakousko-Uherská armáda během první světové války a tak není divu, že se jejím zákazníkem stalo i Československé Ministerstvo národní obrany. V Lipsku zakoupené komplety byly pravděpodobně všechny dvoulanového typu, k němuž patří i nalezený běhoun. Jednolanovým typem používaným (nebo možná jen zkoušeným) byla Belka českého konstruktéra Beláčka, vyrobená strojírnou Kopřiva Přerov. I tento typ však vycházel z jednoho typu Bleichertovy lanovky, na kterém provedl Beláček úpravy, např. vylepšení samočinné svorky umožňující použití lanovky v ostřejším stoupání. Probíhal i vývoj úhlové stanice.

Zdali byl typ Belka vůbec využit v terénu naostro při výstavbě opevnění je otázka. Na základě dostupných informací se osobně domnívám, že ne. Na výstavbu dráhy z Pece pod Sněžkou do sedla Luční hory byly použity tři sekce typu Bleichert. Výlučné použití Bleichertu v Králickém Sněžníku sice není zatím nikde přímo zmíněno, ale vzpomínky pana Františka Suchého, příslušníka 7. roty II. praporu 13. pěšího pluku Šumperk, který v dotčeném prostoru sloužil, tomu nasvědčují. Pan Suchý v knize Tomáše Šetiny a kol. o opevnění v Králickém Sněžníku uvádí, že lanové dráhy měly nosné a tažné lano. Důkazem toto podporující je i nález běhounu na Podbělce. Když v březnu roku 1939 přebírala německá armáda materiál pardubického železničního pluku, převzala i šest kompletů lanovek. Zmíněn je opět jen typ Bleichert. Kam se poděla Belka mi není známo, ale vypadá to, že armáda vlastnila jen jeden prototyp, který sice úspěšně vyzkoušela, ale dál se pro její potřeby nevyráběl a z nějakého důvodu ho nepřevzala ani armáda německá. V přípisu ze dne 31. 3. 1938, kterým velitelství II. sboru Ředitelství opevňovacích prací zamítlo realizaci několika lanových drah v Krkonoších z důvodu naprostého nedostatku "tohoto dopravního prostředku" je též uvedeno, že "nelze použíti k zmíněnému účelu sekce lanové dráhy Belka uložené u železničního pluku".

Poslední již trochu nesouvisející zajímavost, kterou pro čtenáře ŽelPage mám, je porovnání dobové fotografie prostoru koncové stanice lanové dráhy na cvičišti v Pardubicích, resp. u ní stojící budovy. Ta dodnes stojí za hřbitovem na okraji Pardubiček. Od té doby se o něco zvětšila, ale nyní je před demolicí a dovnitř je zákaz vstupu. Jejím posledním využitím byly armádní večírky, čemuž přiléhá i dnes používáné pojmenování "Badabar".

Za poskytnutí informací z archivů a fotografií, ať už jsem je nakonec použil či nepoužil, děkuji pánům Ivo Vondrovskému, Radanovi Láškovi a Ladislavovi Podivínovi, dále Jiřímu Dibelkovi z Military Clubu Kolín, Petrovi Kuncovi z Fortifikací.net., Jakuzovi von ŽelPage, klukům z tvrze Bouda a KVH Kralka.

Použitá literatura

• Mgr. Lenka Klicperová - Železniční pluk v Pardubicích
• Radan Lášek - Opevnění z let 1936 - 1938 v Krkonoších
• Tomáš Šetina a kol. - Králický Sněžník
• Zdeněk Hudec - Atlas drah České republiky 2006 - 2007
• Ivo Vondrovský - Netypické objekty československého lehkého opevnění