Česko — Někteří železniční dopravci pro samou honbu za nejefektnějšími a mediálně atraktivními vlaky pozapomínají na minoritní skupiny cestujících. České dráhy nejsou výjimkou, spíše naopak; bezbariérovost se v jejich slovníku zatím příliš nevyskytuje. Jak se tedy jednoho dne dařilo v českých vlacích jedné „zabariérované“ skupině – čerstvým rodičům s kočárkem? Ač odjakživa fandím železnici a jako adolescentní „režijkář“ jsem české tratě doslova prokřižoval, už dlouho, až na občasné svezení Eskem, jsem nevyužil jejích služeb a paradox mě přivedl zpět do dálkového vlaku až po několika letech. Shodou okolností v roli čerstvého otce, a to hned „v plné polní“ – s manželkou, obsazeným kočárkem, jezevčíkem a několika zavazadly. Schéma klasické — první část cesty regionálním spojem, poté přestup na vlak vyšší kvality. A jak mě modrá armáda po letech přivítala?

První kontakt potěšil – nástupní nádraží v příhraničním městečku bylo uklizené, bezbariérové a opravené; k dokonalosti mu chyběly jen vysoké perony. Ani usměvavý a ochotný personál nezklamal. Do nízkopodlažního oddílu čisté a poloprázdné Regionovy se dostal kočárek i jezevčík snadno (ač z nízkého nástupiště), pro oba i s přisednuvšími rodiči bylo místa dost a na rozměrné voňavé toaletě nechyběl přebalovací pult. Nebýt absence jakýchkoliv prostor pro zavazadla (v nízkopodlažním oddílu nakonec nouzově posloužily háky na kola nad hlavami), expozice vůči rozmarům počasí (zástěna chyběla a obrovské dveře na nás i miminko na každé zastávce pustily ledový vítr zvenčí) a poněkud tvrdého a hlučného chodu, udělil bych nejvyšší známky.

Dálkové bariéry

Ukolébán jsem i s rodinou přestoupil do (půl hodiny zpožděného) vlaku EuroCity, sestaveného z „dvoustovkových“ vozů Českých drah řad Apmz a Bmz. S jízdenkou do druhé třídy jsem přešel kolem velkoprostorové „jedničky“ k moderní oddílové dvojce — velkoprostorové vozy v soupravě (i ve vozovém parku ČD) chyběly. A tam mě již čekala vysoká podlaha bez nějaké plošiny; náš lehký tříkolový kočárek naštěstí lze ve dvou zvednout snadno; samotná maminka s těžším modelem by ovšem zůstala odkázaná na cizí pomoc. Ta by jí ale nebyla moc platná – stejně jako já by totiž neprojela přes zúžené dveře do boční chodbičky a musela by zůstat u záchodů, doufajíce, že nebude moc překážet vystupujícím a nastupujícím na mezilehlých stanicích. Náš kočárek lze naštěstí snadno rozebrat a složit, jinak bychom jej taktéž museli nechat na představku! Pak jsme objevili prázdné kupé, nanosili do něj rozložený kočárek a museli jím zastavět úzkou mezeru mezi sedačkami – jinam se nevešel a prakticky nám znemožnil volný pohyb. A v cíli pochopitelně totéž v opačném pořadí a navíc okořeněné vystupujícím davem. Cestu jsme tedy přežili s drobnými šrámy přežili, ale ani si nechci představovat obsazenější vlak, nastupování bez vysokého perónu, nebo že by moje manželka a jezevčík byly cokoli jiného, než tolerantní a klidné osobnosti…

Podobný příběh denně zažívají tisíce Čechů. Nebýt železničním fanouškem, asi bych to vzal jako daný fakt a zavrhl cestování vlakem přinejmenším do doby, než současné novorozené i kýžené druhé dítě povyroste – čili minimálně na dalších pět let. Jenže já se autem najezdil už dost, není mi lhostejná devastace životního prostředí a kromě toho jsem po cestě sledoval protijedoucí vlaky vyšší kvality a vypozoroval, že rakouským soupravám zpravidla nechybí speciální vagón pro invalidy a matky s dětmi a německým aspoň oddíl pro přepravu jízdních kol a objemných zavazadel, který sice žádný nadstandardní komfort „kolečkářům“ neposkytuje, ale aspoň se do něj dostanou. Jen logo ČD a piktogram invalidního vozíku či kočárku jsem pohromadě na žádném rychlíku nezahlédl…

Kočárek či vozík? Nezájem…

A tak jsem si udělal malou rekapitulaci — fakt, že míří k Českým drahám je jaksi daný skutečností, že dosud obsluhují drtivou většinu domácích spojů. A došel k závěru, že kočárek či invalidní vozík je ve vnitrostátní dálkové přepravě stále nevítaným druhem. Vagónů pro jejich přepravu mají totiž České dráhy podle dostupných údajů z poloviny roku 2009 celkem 65, z toho pouhých 16 je vybaveno zvedací plošinou! Tedy na kvalitní obsluhu nanejvýš 3 – 4 relací. Nejnovější z nich byl pořízen před 22 lety, pochopitelně ještě za socialismu… Pro lepší představu je dobré připomenout, že park ČD obsahuje téměř 2300 vozů, používaných v klasických soupravách (včetně spacích, jídelních a speciálních) a vagóny pro „kolečkáře“ tedy tvoří necelá tři procenta. Lze to vyjádřit i tak, že při uvažované průměrné sedmivozové délce vnitrostátního rychlíku (a regionálního vlaku, vedeného klasickou soupravou), sestaveného výhradně z vozů ČD klasické stavby, se na „kolečkáře“ dostane v každém pátém vlaku, zvedací plošina pak v každém dvacátém… Na mezinárodních spojích je situace trochu lepší, avšak nikoliv zásluhou ČD. Ty totiž za téměř 21 let od revoluce pořídily 83 moderní vozy (nepočítám–li dobíhající dodávky téměř 220 budyšínských „honeckerů“) a nechaly zrekonstruovat cca 220 starších vagónů, z toho ani jeden pro vozíčkáře a kočárkáře! Trochu příznivější vítr zavane v nejbližší době — ke stávajícím 16 „plošinovým“ vozům přibyde série 34 rekonstruovaných řídicích vozů staré řady 961 pro soupravy push–pull, které jejich řady více než ztrojnásobí. Tak tedy houšť a větší kapky, už před deseti lety bylo pozdě.

To se týká jen „velkých“ vagónů; samozřejmě, že v „menších“ vlacích je situace lepší — do většiny elektrických příměstských jednotek (kromě řady 460/560) se s kolečky dostaneme snadno, totéž platí samozřejmě i pro Regionovy a moderní „řidičáky“ starého značení řadou 943/954. Jenže i těch je zatím zoufale málo, takže i když už na nemnoha relacích převzaly kompletní rychlíkovou vozbu, stále chybějí zálohy a tudíž i stoprocentní garance nízkopodlažnosti. Nakonec i do obyčejné 810 se lze s kočárkem s cizí pomocí aspoň dostat a usadit na představku, avšak naprostá většina klasických souprav na své palubě dětská vozidla nevítá. Kdy se to změní? A kdy si ČD všimnou, že i rodič s kočárkem by se rád občas svezl rychlíkem? Místa pro „kolečkáře“ v zavazadlových vozech doslova mezi balíky, tak jak jsou prezentována na některých spojích (hytláky řady BDs či jiných mají dostatečně široké dveře, takže jsou podle ČD bez dalšího vhodné pro jejich převoz) lze jen stěží brát ve 21. století vážně.

Zdroj: Vlastní pozorování, Wagonweb; foto: České dráhy