Když jsem spatřil poprvé snímek z dráhy Malmbanan uprostřed pustin severské krajiny, měl jsem jasno: to musím vidět na vlastní oči! Po půl roce plánování bylo nad slunce jasné, budu muset vyrazit sám. Možným důvodem, kterým bych vysvětlil chování mého okolí, je fakt, že ačkoliv se až na místo dá rychle a pohodlně doletět letadlem, ani chvíli jsem nad výše zmíněnou možností neuvažoval. A tak představa cesty vlakem delší než 40 hodin odradila všechny potenciální spolucestovatele. Nabízím tedy jeden cestopis – od 25. února do 7. března 2017 jsem urazil téměř 6 tisíc kilometrů, stanul v tváří tvář losovi, viděl šedou polární záři a ochutnal slané máslo.

Den „D“ nastal 25. února 2017, vše začalo v mé domovské staničce Mnichovo Hradiště. Rozhodnutí ohledně první části trasy by se dalo vysvětlit hojně užívaným pojmem „kolenovrt“, ale také absencí nočního spojení na sever Německa nebo do Dánska. Vydávám se na výpravu. Přes Prahu, Plzeň, Cheb, Norimberk až do Frankfurtu nad Mohanem, kde jsem absolvoval v rámci přestupu přesun z jižního na hlavní nádraží. Rychle zjišťuji, že okolí tamního hlavního nádraží je v noci spíše pro silnější povahy. Atmosféru by bylo možné vylíčit asi takto – temná ulička, na ulici všude odpadky, pára stoupající z kanálů, podivní lidé a pokřiky ještě podivnějšími jazyky. Dále jsem pokračoval nočním IC do Hamburku, přičemž jsem si tak ověřil výhodu jízdenky Interrail, tedy vyplnit si až následný den, pokud využiji přímý noční vlak. Dobrá zpráva bylo nasazení vozu první třídy namísto druhé. Ta špatná – obsazenost přibližně 150 % a sportovní fanoušci typu „ultras“. Děsivou cestu vystřídalo deštivé ráno v Hamburku.

Vysoká obsazenost pokračovala i v jednotce ICE TD do Kodaně, jež byla vyprodaná do posledního místa. Krátce po opuštění nádraží Puttgarten vlak pomalu najíždí na trajekt. Všichni musí opustit vlak asi na hodinu. Pro jistotu fotím číslo paluby, abych neměl problém s orientací při návratu do vlaku. Ale za chvíli již vstupuji na horní palubu a po téměř celou dobu plavby se kochám tradičně odporně rozbouřeným Baltským mořem. Během jízdy do Kodaně přestalo konečně pršet a za soumraku jsem v Kodani přestoupil na regionální vlak směr Malmö.

Avšak idylka schengenského prostoru náhle skončila. Než vlak překonal Öresundský most, proběhla na zastávce kodaňského letiště Kastrup Lufthavn St. hraniční kontrola. Všichni musí vystoupit z vlaku. Na nástupištích barikády a spousty bezpečnostních složek. Všichni jsme nahnáni k provizorní bráně, jež je umístěná v polovině nástupiště. Po chvilce ukazuji cestovní doklad a smím projít na druhou půlku stanice. Zde nasedám s ostatními po 10 minutách opět do vlaku.

Po příjezdu do Malmö jsem se ubytoval v hotelu nedaleko nádraží, přibližně za 50 eur včetně snídaně. V nejmenovaném švédském marketu Čecha hned zamrazí při pohledu na ceny. Ceny jsou ve švédských korunách identické s českými. Dovolím si doplnit poznámku, že je nutné je vynásobit třemi. Houska za cca 25 českých korun, zato levnější losos. Alkohol jen do 3,5 procent. Ovšem rozdíl v kvalitě švédských potravin v porovnání s ČR je přímo úměrný tomu cenovému. Jelikož Kodaň je z Malmö coby kamenem dohodil, rozhodl jsem se večer ještě navštívit právě dánské hlavní město. A to je další výhoda již dříve uvedené síťové jízdenky – její flexibilita. Zajímavé je pro mě, že i v zastávkových vlacích mezi Malmö a Kodaní je vždy zavedena možnost rezervace. Odpadkové koše byste ve švédském vlaku hledali marně, zato vždy jsou k dispozici igelitové tašky připnuté na sedačce, na středoevropské poměry estetiky docela zvláštní, ne? Zřejmě je pak ovšem rychlejší úklid.

Třetí den mé výpravy jsem vstal a jako první zamířil na snídani, přeci švédské stoly, že? Našince překvapí, že se ve Skandinávii používá slané máslo a člověk má mnohem širší výběr jogurtů a cereálií. Po krátké procházce městem se naloďuji do rychlovlaku X2000 směr Stockholm Central. Ačkoliv ve Švédsku, podobně jako v jiných zemích, sice dopředu znáte číslo nástupiště, ze kterého vlak jede, tak tu přeci jen určitý háček je. Tím je standardní situace, kdy se cestujícím odblokují dveře pro nástup až v posledních 5 minutách před odjezdem. Přičemž je zcela irelevantní, kdy je vlak přistaven k hraně nástupiště. Ale co když fouká severní vítr a není kde se schovat? Smůla. Pětihodinová cesta do tamějšího hlavního města je nudná, lesy, pole, jezera, občas nějaké sídlo, ale z více než 90 % pouze příroda. Pro všechny vášnivé diskutující na téma VRT, RS (nebo se nyní užívá již zase jiná zkratka?) můžu jen podotknout, že zde jsou speciálně upravené úrovňové přejezdy a přechody i přesto, že traťová rychlost je vyšší než 160 km/h. Samozřejmě ale dominují mimoúrovňová křížení. Naklápěcí skříň se vzhledem k rovinatému reliéfu po cestě moc nevyužije.

Zato Stockholm rozhodně neleží ve snadném terénu. Město je rozprostřeno na 14 ostrovech a k prozkoumání většiny města byste potřebovali asi týden, i přesto, že zde žije přibližně jeden milion obyvatel. Několik málo hodin mi stačí pouze k procházce k budově švédského parlamentu a Královskému paláci. Vzápětí se stejně opět horší počasí. Vydávám se zpět na centrální nádraží. Stmívá se a já pociťuji zimu, jelikož jsem se ve vlaku domníval, že tady můžu obdivovat památky přesně v tom samém oblečení, ve kterém běžně chodím do školy. Ve Švédsku je zkrátka opravdu zima! V tento okamžik mé cesty se s cvakajícími zuby přesvědčuji na vlastní kůži, že předsudky o Švédsku kvůli počasí rozhodně nejsou jen holými frázemi.

Večer přichází druhá polovina cesty na sever, nastupuji do nočního rychlíku směr Narvik. Vůz je trochu starší než české WLABmz, avšak rozhodně ne méně pohodlný. Kupé je na kartu. Mimo teploty je možné nastavit i intenzitu proudění vzduchu. Cestuji v T3 společně se Švédem a Jihokorejcem. Vlak v té době ještě nenabízel wifi. Po výjezdu už byla tma a v ten moment jsem teprve poznal vyraz „nuda“. Rezervace do T3 mě vyšla v přepočtu na 1 000 českých korun, bohužel bez snídaně. Probouzím se brzy ráno, stojíme někde ve stanici. Po kouknutí z okna chodbičky vidím nápis Murjek, ale jako první zírám na výšku sněhu kolem – na aktuální podnebí ve střední Evropě silně nezvyklé.

V Kiruně se musí udělat úvrať. Souprava po 20 minutách pokračuje do Norska. Na nádraží v Kiruně je cestujícím k dispozici na první pohled provizorní čekárna, podobná stavební buňce, avšak po otevření dveří zjišťuji, že zde je příjemná teplota, dost místa na sezení, zásuvky, wifi, toalety, avšak vše čisté a vybavení nepůsobí levným dojmem. Venku je zdarma k dispozici navazující autobus na letiště a do centra města. Nádraží se kvůli těžbě železné rudy muselo, stejně jako velká část města, přesunout. Do norského přístavu Narvik jsou k dispozici jen dva osobní vlaky. Povšimnul jsem si, že se v Kiruně chodí i jezdí na sněhu a ledu, který je ale upraven a často se na chodnících objevuje žlutozelená svítící látka, která je dobře viditelná i za tmy. Dá se povědět, že jestliže Vám nevadí v zimě denní teplota pod -30 °C, bezproblémově a bezpečně se můžete po městě pohybovat. Ale ani auta nemají problémy s pohybem. Speciální elektrický předehřev nebo naftové nezávislé topení zajistí hladký start vozu i za zmíněných podmínek. Elektrické přípojky jsou k dispozici snad na všech parkovištích. A jak je to s tím ježděním na sněhu a ledu? Používají se zde výhradně zimní pneumatiky s hroty, poté je to jako po asfaltu. Můj hotel byl součástí místní školy, pokoj malý, útulný a účelově vybavený, mnohem důležitější je ale sauna, kterou zde turista nalezne v každém ubytovacím zařízení. Po prohlídce města si již proto dopřávám zasloužený relax.

Další den se nepatrně zhoršilo počasí, teplota atakovala -30 stupňů Celsia. Po vyjití ven mě udeří do obličeje krutý severní vítr a na obloze vidím temná sněhová mračna. Ale i tak zkouším štěstí pořídit zajímavý železniční snímek. Vydávám se k trianglu na severozápadě města. Ale po opuštění města nastává problém – všude sníh a sníh. Musím proto zvolit cestu po silnici E10, abych se dostal na jeden nadjezd železniční tratě, odkud by měl být dobrý výhled na provoz. Na tomto místě jsem zachytil osobní vlak z Narviku směr Luleå, noční Arktický expres a nejen to. Poprvé zírám na nákladní vlak s rudou. Neobyčejný zvuk lokomotiv IORE a nekonečná délka vlaku mě šokovala. Společnost LKAB vypravuje denně asi 10 nákladních vlaků s rudou do Narviku a 5 podobných vlaků do přístavu Luleå v Botnickém zálivu. V čele zmíněných nákladních vlaků se již vyskytují výhradně stroje IORE, jež nahradily starší lokomotivy dm3. V případě strojů IORE se jedná o jedny z nejsilnějších lokomotiv na světě, disponující výkonem až 13700 kW. I přes teplé oblečení mě vítr zahnal zpět do hotelu, tedy spíše do sauny.

Šestý den výletu se ráno přemisťuji s Arktickým expresem do Abiska, přesněji do žst. Abisko Östra. Po chvilce jízdy jsem zahlédl v pohádkové zimní krajině zamrzlé jezero Torneträsk, jež se táhne nehostinnou přírodou 70 km. Najednou došlo k rychlé změně počasí. Na tomto místě je dobré zmínit, že údolí jezera Torneträsk leží ve srážkovém stínu. Po ubytování v hotelu se vydávám na procházku k jezeru. Na naše poměry na mě záhadně zapůsobila čekárna na nádraží v Abisku Östra, protože ačkoliv zde zastavily za den jen 4 vlaky, tak prostor je 24/7 vytápěný na „pokojovou“ teplotu. Vzpomněl jsem si, že když jsem jako malý chodil před 10-15 lety na základní školu, tak bylo zcela normální si zkracovat cestu po zamrzlém rybníku, avšak i přitom jsem pozoroval a poslouchal provoz nákladních vlaků na Malmbanan. Nastává západ slunce. O tom, jaká zvířátka se kolem vyskytují, ještě v tento den nemám ani páru. Nastává zlomový okamžik. Zlatý hřeb mé výpravy. Netrpělivě upínám svůj zrak k čisté obloze. A je to tu. Cestou z osady najednou začínají k jezeru přicházet lidé s fotoaparáty, jimiž se dnes večer pokusí zachytit jeden alespoň pro Středoevropany nevšední přírodní jev – polární záři. Vítr se uklidnil a náhle se cosi pohybuje na obloze, chvíli rychleji a jindy zase pomaleji, mění to tvar, dokonce i směr.

Tu a tam z ničeho nic se malá část jakoby rychle pohybuje dolu a nahoru. Začíná ale obava, ptám se sám sebe, kde je chyba, jelikož na internetu je polární zář přeci jen krásně barevná, ale tady ji vnímám jen v odstínech šedé. Ani po dočkání se absolutní tmy se situace nemění. Nechápu to. Jenže také se již dost klepu zimou, a tak jdu zpět a po sauně rovnou na kutě.

Sedmý a osmý den jsem se pohyboval jen po okolí obce Abisko, obdivoval polární zář, navštívil nedaleký kaňon a vychutnával si tu správnou zimu. Snídaně v hotelech, ono jich zde tedy moc není, takže bych je jmenovat mohl, ve kterých jsem přespával, byla pestrá, o to horší to bylo s obědem a večeří. Jediný obchod s potravinami – zároveň jediná benzinová pumpa na cestě z Kiruny do Narviku, nabízí široký výběr bonbonů, čokolád, brambůrek a k pití energetické nápoje, nebo kolu. Pečivo, maso, ovoce nebo zeleninu byste zde nenašli. Pro ty, kteří nemají představu, jak je to všeobecně s bonbony ve Švédsku, tak zapomeňte na 60gramové balíčky. Když v supermarketu dorazíte k regálům, tak nejprve „fasujete“ kýbl a lopatku, a poté si již vybíráte z několik tuctů druhů, každý druh se nachází ve velké bedně, stačí už jen nabírat. Po naplnění se obsah zváží na pokladně. Z hlediska objemu bych to přirovnal k nakupování rohlíků v Čechách.

Abisko je malebná vesnička na začátku stejnojmenného národní parku a její počet obyvatel činí přibližně 150 osob. Z turistické stanice směrem na jih začíná (respektive končí) legendární dálková „královská“ turistická stezka Kungsleden. Právě již výše uvedená informace o srážkovém stínu v této oblasti udělala z Abiska jedno z nejlepších míst k pozorování polární záře na naší planetě. Uzpůsobené je proto i „pouliční“ osvětlení, aby lampy svítily jen směrem dolů. Rozhodně se ale tu není na místě obávat tmy, a to dokonce ani v době polární noci. Seveřané totiž proti tmě bojují neustále zapnutým osvětlením. Za okny domů proto můžete často spatřit svítit celou noc různé lampičky a svícny.

Osmý den nedaleko turistické stanice při procházce nastává další, tentokrát nečekaný, bod zlomu, kdy se přede mnou na cestě objevuje hodně velké zvíře, a rovnou ještě dvě menší. Zastavuji. Vždyť to je přeci los evropský! Zpočátku cítím strach, zkrátka respekt vůči silnějšímu tvorovi. A za malý okamžik je losice se dvěma mláďaty obklopena zvědavými asijskými turisty s fotoaparáty. Společně s ostatními pronásledujeme losy, dokud se nerozhodnou opustit stezku a dále již pokračují lesem.

Devátý den ráno je čas odjezdu domů. Jen s malou zajížďkou do Narviku. Arktický expres mi ukázal největší skvost na trati – klesání do Fjordu k Narviku. Na konečné mám trochu času, a tak jdu se projít k moři, nádherné počasí, žádný vítr, šplouchání vln a slaný vzduch perfektně zakončují můj pobyt v za severním polárním kruhem. A pak cesta domů do Čech. Arktickým expresem do Stockholmu jsem cestoval zpět v lehátku, tentokrát se dvěma Němci a místní Laponkou. Pokud jde o spací vozy, zajímavostí je, že úpravu z denního na noční uspořádání si cestující zajišťují sami bez asistence vlakového doprovodu a na základě mého pozorování s tím hodně cestujících, zejména cestovatelů z jiných zemí, mělo dost velký problém. Během mé výpravy po Švédsku jsem obecně zaznamenal menší prezenci vlakové čety. Pro některé fanoušky železnice by mohlo být také znepokojivé, že průvodčí u sebe nemá kleště, ba dokonce ani razítko. Většina Švédů dává přednost elektronickému zobrazování jízdenky, podobně jako jsou zde vymírající hotovostní transakce. Pouze doklad rezervace mi byl označen křížkem.

Desátý den s mírným zpožděním jsme přijeli do Stockholmu, kde mi zbyla jedna hodina na přestup. Jelikož to byla první šance za několik dnů nakoupit „normální“ jídlo, neváhal jsem. Na nádraží je k dispozici velký supermarket, z těch pochutin v Abisku mě již totiž dost bolely zuby. Následoval přesun s X2000 do Kodaně a poté v odpolední špičce cesta přeplněným vlakem do města Frederica, kde jsem musel čekat na přípoj do pohraničního bodu s Německem – Flensburgu. Tato cesta již proběhla za tmy, podobně jako cesta příměstským vlakem do Hamburku a dál do Hannoveru.

Poslední (jedenáctý) den po hodinovém stepování uprostřed noci v Hannoveru jsem nasedl do IC směr Berlín, dále úplně prázdným EC do Prahy a osobními vlaky po trati 070 zpět domů.

A jaké cíle splnila moje dobrodružná výprava? V první řadě prověřila a upevnila mou zálibu v železnici a cestování. Jako vedlejší efekt jízda otestovala moje nervy a obecně celou psychiku. Také jsem si vyzkoušel, jestli je vůbec možné tímto způsobem cestovat, tedy strávit několik desítek hodin ve vlaku, coby alternativě k letecké dopravě. Ačkoliv na mé trase několik „dieselových“ výjimek bylo, největší pozitivní věc u volby vlaku vidím v malé ekologické stopě a lepších výhledech, přičemž se člověk může zaměřit více na detaily, které z letadla vidět nejsou a z poza volantu by to zase mohlo být nebezpečné. Dle mého názoru je správné si tu a tam splnit nějaký ten „životní sen“. U mě není vždy pravidlem, že se opakovaně vracím na stejná místa, ovšem do Laponska se budu rád vracet.

Zdroje: Abisko, Stockholm, LKAB