..: Vlak, který se nehýbe, není vlak :..

Pohyb, foto: Zdeněk Šindlauer A není to pravda? K čemu by dopravci byla lokomotiva, která sice beze zbytku splňuje všechny technické, bezpečnostní, ekologické a já nevím jaké normy či předpisy, má rádoby nadpozemský design od renomovaného designerského studia, ale – nehýbe se? Taková „maličkost“ právě v případě lokomotivy, kteréžto pojmenování má původ ve slově „lokomoce“, čili „pohyb“, je dost politováníhodná. Na druhé straně, musíme si přiznat, že občas vlak postát musí. Třeba prozkoumat rozvod vnitřního stroje tříválcové lokomotivy při rychlostí 100 km/h – to by nesvedl ani ten nejlepší strojvedoucí. Kromě toho musí cestující tu a tam vystupovat a nastupovat, nebo třeba benzín se do jedoucí řady cisteren nakládá poněkud problematicky a koneckonců i ti nejlepší strojvůdci si šichty musí někdy předat, což je za jízdy trochu komplikované (nicméně jde to, jak svého času vyzkoušeli například v Anglii, když v tendru za lokomotivou zřídili úzkou průchozí chodbičku; podmínkou ovšem bylo, že engine driver & fireman nesměli být barokních postav).

štokr, foto: Zdeněk Šindlauer Ale pro tentokrát bude řeč o vlacích, které se pohybují, a to tak, že aspoň trochu rychle. Protože vlak, který se nepohybuje jak se na vlak sluší a patří, není vlak – to dá rozum. Ovšem je tomu opravdu vždycky tak? V krajině nebo ve filmu poznáme pohybující se vlak na první pohled, ale může se vlak hýbat taky na fotografii nebo kresbě? Školní definice mechanického pohybu (no, jen vzpomínejte, študentíci!) v tomhle případě totálně selhává a natěšený pozorovatel pohybu tak chtě nechtě musí opustit spolehlivou náruč reality. V nereálném světě obrázku totiž můžeme vidět pohybů, kolik chceme. Třeba tady na té rychlokresbičce se můžeme libovolně dlouho dívat, jak z neposedné páry pozvolna vyrůstá silueta dupajícího „štokra“, kouř rozpustile utíká do obrázkového zahraničí, větřík načechrává bezlisté větve topolů, do toho odkudsi z pole kráká neviditelný havran a… a mohli bychom o všelijakých pohybech a zvucích rozprávět ještě dlouho, ačkoli si na obrázek samotný nedělám bůhvíjaké nároky.

mikádo, foto: Zdeněk Šindlauer To byl ovšem obrázek nanejvýš poklidný, u kterého měl divák pole představivosti pohybu takříkajíc neorané. Ale co když má obrázek vyvolat představu opravdu „pořádného“ vlakového pohybu, neřku-li takovou představu divákovi nesmlouvavě vnutit? Samozřejmě, u parní lokomotivy je to zdánlivě jednoduché; dramatická oblaka upotřebené energie nemají šanci dostihnout letící masu oceli, vody a maziva. Tohle se u stojícího vlaku dá naaranžovat jen opravdu těžko (musí se to umět; viděl jsem to na jednom obrázku, jak mohutně dýmající 475.1 čeká u návěstidla „na stůj“). Na takto „rozpohybované divadlo“ musí mít fotograf buď velikou kliku, nebo hodně spřáteleného mašinfíru, kdežto kreslíř se spoléhá především na svou fantazii a pokud to vysloveně nezvorá, s trochou obezřetnosti to může dotáhnout až do extrému typu „mašinfíra utrhl kotel“. Když navíc do obrázku dostane povícero objektů, neoddiskutovatelně se nehýbajících (vítány jsou sloupy telefonního vedení, strážní domky, nebe bez mráčku aj.), výsledek může diváka i vést k popřemýšlení. A to já mám moc rád, když divák nebo čtenář nad mým výtvorem samostatně přemýšlí. Může tak klidně vymyslet i něco mnohem lepšího, než co mu vnucuji. Nuže, čtenářové, přemýšlejte, co všechno se dá říct k tomuhle obrázku.

D 62, foto: Zdeněk Šindlauer Kdysi dávno, když byl film v plenkách, napadlo nějakého dobrodruha s bedýnkou na kliku nafilmovat jedoucí vlak zpředu, pročež si rozbalil nádobíčko na jakémsi nizoučkém vagónku, který rozjeli po kolejích a za ním opatrně pustili mašinu. Nu prosím – pokud to obojí nejelo víc než krokem a v případě nebezpečí se z „filmovacího“ vagónu dalo elegantně seskočit na pešuňk – proč ne; to bych klidně i já točil tou klikou. I když – jak potom na „nefilmovém“ obrázku uvidíte, že vlak opravdu jel, že nestál? Kdepak, na to se musí jinak. Když pohyb, tak pořádný – asi tak jako na tomhle obrázku. Soudě dle rozmazaného exteriéru to jakási německá „Einheitslokomotive“ (na originálu obrázku tabulka na dýmnici nese naprosto záhadné číslo D62-541) zrovna krokem nejede a k identickému filmování v reálu by nejspíš nedonutili ani profesionálního kameramana-sebevraha. Ač je tenhle obrázek starý dobrých pětatřicet let, vzpomínám, že jeho největším úskalím byl fakt, že trať je v oblouku a tomu uzpůsobit „pohybující se“ perspektivu bylo netušeně obtížné.

TGV, foto: Zdeněk Šindlauer Jestli si myslíte, že tzv. „panning“ (umístění pohybujícího se vlaku v hledáčku a následné otáčení foťáku ve stejném směru a rychlosti, takže pohybující se vlak je jakoby na stejném místě a tudíž ostrý, zatímco vše ostatní pěkně rozmazaně letí stranou) je něco prudce moderního, tak se mýlíte. Už v dobách, kdy byly standardní výbavou fotografického přístroje houně a opeřenec, provozovali tuto metodu mistři fotografičtí. Byť pravda, na něčem jiném, než na vlacích; totiž na ptácích, přesněji řečeno letících divokých kachnách. Kdy s „panningem“ začali malíři a kreslíři nevím, ale já určitě nebyl první. Kromě toho, drážní matadoři na první zkouknutí tohoto obrázku vědí, odkud vítr vane. Ano, „Evropské železnice“ od pana Antonického. Dnes je to úsměvné, ale v roce 1978 tenhle snímek, doplněný textem o tom, že francouzský turbínový rychlovlak TGV bude pravidelně jezdit rychlostí 300 km/h, nebyl o nic menší senzací, než zpráva o tom, že v poli za Pihelem přistáli Marťani. Nuže, s plynovou turbínou to tehdy sice nevyšlo, ale rychlovlaků na bázi starých dobrých TGV dnes máme, ó jé.

Japonsko, foto: Zdeněk Šindlauer Opak „panningu“ je když… Ano, když do nehybné idylky z boku vtrhne šílený vlak, asi jako zde na obrázku. Mimochodem, tohle se strašně lehko kreslí, poněvadž detailní a tudíž pracná kresba vlaku pro tentokrát odpadá a stačí jej toliko trochu „umělecky rozmazat“; ostatně i ostatní detaily jsem tady moc neřešil. Třeba to odfušované trakční vedení, to už je skoro na kriminál. Horší je, že se taková kresba (ale i fotografie) může velmi snadno zvrhnout v nebetyčný kýč – asi jako v tomto případě. Ti ptáci a zastřený sluneční kotouč, toť kýč přímo učebnicový. A vůbec nejhorší je, že nemám ponětí, proč se tak stalo, poněvadž ten vzor, podle kterého jsem se s tím před čtyřiceti lety pachtil, zase tak strašně kýčovitý nebyl. Naštěstí maje výmluvu, že mě kreslení vlaků neživí, mohu plně podpořit slova klasikova „podívejte se, mladý muži, já nejsem nikde organizován, takže si můžu malovat co chci a jak chci.“

Zezdola, foto: Zdeněk Šindlauer Ovšem i bez „panningu“ a „kontrapanningu“ lze docílit poměrně zdařilého obrázku plného pohybu, akorát je třeba mít při jeho pozorování aspoň kapku fantazie. Tak třeba tady nic rozmazaného není. Naopak, na skenu to není tak patrné, ale na originálu obrázku formátu A4 je na tom podvozkovém ložiskovém domku vpravo pečlivě napsáno „Sendon“ (co to má být, nevím) a na skříňce nad ním „Siemens & Halske“ (to my od kolejí známe). Takovýchto detailů bych si, obrazně se roku 1981 váleje v kolejiích mezi peróny pod vlakem, „určitě povšiml“, není-liž pravda! Co je to za lokomotivu, a kde to vlastně vůbec je, nevím. Ale jede to docela pěkně. Za povšimnutí stojí, že kromě zmíněných podrobností okolo ložiskového domku a neobyčejně „rovnoměrně“ propracovaného štěrku mezi oběma kolejemi obrázek v podstatě nemá žádné další detaily. Dnes už takhle jednoduše kreslit neumím.

V horách, foto: Zdeněk Šindlauer Tady to snad už jednodušeji nešlo. Linkovaný papír A5 ukořistěný z nějakého kroužkového zápisníku, plnicí pero za čtyři koruny a aby bylo pozadí aspoň trochu pokryto, tak jakési české Himaláje a do toho všeho nenucené stínování versatilkou. Detaily jsou tak strašně odfláknuté, že z toho až zamrazí. Suma sumárum práce nanejvýš tak na patnáct minut. Ale jak panečku z obrázku sálají pohyb, dynamičnost, dramatičnost i napětí! Napětí je možná i v tom pofidérním drátu nad střechami vozů, byť daleko vpředu zdá se být motorová lokomotiva. Zkrátka a dobře, vždycky když se ausgerechnet na tento obrázek podívám, mám cukání zavolat chefovi, že si od zítřka beru dovolenou, vypnout všechny vymoženosti informační techniky, velkoryse manželce předat platební kartu, vlézt do kraťasů od Nguyena a vyrazit na nejbližší bánhof. I když – nejspíš tam se skřípotem zastaví vymoženost dvounápravové železniční techniky, která je vším možným, jenom ne vlakem.

Stanoviště, foto: Zdeněk Šindlauer Co by to bylo za článek, pokud by nepřinesl alespoň jeden obrázek ze stanoviště strojvedoucího na vlaku pohybem přímo přetékajícím. Roku 1988, kdy jsem se o něco takového pokusil, takových obrázků či spíše fotografií bylo v našich končinách velice poskrovnu, o filmových záběrech už vůbec nemluvě. Proto dnes opravdu těžko říci, co vlastně bylo podkladem pro toto moje dílo, ať už co se týče samotné „pohyblivosti“ obrázku, nebo co se týče době poplatného uspořádání stanoviště na lokomotivě. O tom druhém lze snad jen souhrnně konstatovat, že to zjevně spadá do „doby tlačítkové“, „digitální“ přístroje vypadají jako z přidružené výroby nějakého jézédé (ale ne Slušovic, ty už tehdy byly přece jen trochu dál), ta dvě velká modrá tlačítka dole jsou zřejmě „tlačítka bdělosti“ a vlevo ta bedýnka s písmeny ARJ není nic jiného než „automatický regulátor jízdy“. Co a proč ukazují jednotlivé displeje, je celkem nabíledni a navíc zábavné. Na rozdíl od sice naivně, ale o to důkladněji prokresleného stanoviště je děj za oknem odbytý tak řečeno pár vrzy, byť mu nelze upřít jistou věrohodnost. Tím spíše, že to vše v potu tváře stvořil nadšenec, který sice předtím už párkrát na strojvůdcovském stanovišti, přesněji řečeno na jeho levé straně, seděl, ale více jak sedmdesátkou neměl příležitost se vozit.

Nu což, prostředků kterak zdokumentovat pohyb vlaku je pochopitelně mnohem víc, než těch, u kterých jsme se tady pozastavili. Vždyť co by to bylo za fotografa nebo kreslíře, který by se aspoň jednou nepokusil udělat všechno pro to, aby na jeho obrázku vlak „opravdu jel“. Protože vlak, který se nepohybuje, jak se na vlak sluší a patří, není vlak – to dá rozum.

Jo, abych nezapomněl: kreslení pořádně rozjetého vlaku má oproti jeho fotografování jednu nezanedbatelnou výhodu: ve snaze o co nejexkluzívnější momentku se nemusíte obávat, že vás vlak přejede. Ačkoli existují velmi pěkné fotografie zvané „poslední snímek neznámého fotografa“ – ale to už je opravdu jiná kapitola.

Autorský text.


Zdeněk Šindlauer | 31.7.2019 (7:00)
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Virtuální svět

Další z regionu Svět


  1 2      Zpráv na stránku:   
registrovaný uživatel Trakia 
09.08.2019 (19:21)  
Pane Zdeňku,co se týče mně,tak vaše články se mi líbí. Mám i vaše všechny knihy. Hold každý má jiný vkus.
09.08.2019 (11:51)  
K poslednímu obrázku: jak vidno, představivost jen bují, což je dobře. Sám jsem si u toho před třiceti lety zřejmě představoval něco mezi Prahou a Kolínem a ta souprava vlevo určitě neměla být na způsob M 296 apod, spíše prostě měla představovat jakýsi "lepší" vlak.
Farkač Karel: já tomu rozumím. Prostě je to moc dlouhé a nepoutavé. Jeden to dočte, jiný ne, záleží na vkusu každého soudruha. Nic víc, nic míň, není na tom nic špatného. I já dle tohoto schematu běžně mimopracovně čítávám na obrazovce i na papíře.
registrovaný uživatel Trakia 
08.08.2019 (20:37)  
Máš pravdu,že měl hydry na obou koncích,takže je možné,že to mohlo mít i jiný důvod. Ovšem jestli to mohlo být kvůli tunelu,tak to nemůžu potvrdit,ale ani vyvrátit. Těžko říct.

Taky mně napadá,že v současnosti (a předchozí době více jak 10 let) Pendolina taky ignorují Přerov a přitom by úvrať hravě zvládly. Jen kvůli filozofii ČD,že "musí" stát jen v krajských městech. A přitom Přerov,byť není krajské,tak má asi 44 tisíc obyvatel. Aspoň ty "košické" pendolina tam mohly. Hold ale já to "nevyřeším". Spíš je to taková poznámka na okraj.
registrovaný uživatel JB 
08.08.2019 (16:33)  
Trakia: Krakonoš měl hydru na obou koncích, ana se v Jičíně spojovala větev od Ostroměře s větví ze Staré Paky přes Libuň (říkám to dobře?), takže úvrať v Nymburce by zvládl. Tam spolupůsobil ještě nějaký jiný vliv, snad Vítkovský tunel.
07.08.2019 (18:58)  
No, chtěl bych vědět, kdo si toto předlouhé literárně-technické dílko přečetl dokonce. Nejede v tom ale jen Želpage, ale také Železniční magazín, Dráha, o obsahu Městská doprava ani nemluvě. Naopak je třeba pochválit časopis ČD Železničář, který se stává stále zajímavějším.
08.08.2019 (11:49)  


Co přesně tím chtěl autor říct? Mohl by své sdělení poněkud zpřehlednit a upřesnit?
registrovaný uživatel Trakia 
02.08.2019 (20:15)  
Na tom obrázku stanoviště mi to připomíná trojkolejku Praha-Běchovice - Poříčany. Vlak v protisměru by mohl být motorový R 742 Krakonoš. Ten jezdil z Trutnova přes Jičín a aby se vyhnul úvrati v Nymburce,tak jel z Velelib přímo na Nymburk-město a přes Poříčany samozřejmě mířil do matičky měst Prahy.

Souprava mi též evokuje třeba GANZáckou Hungárku,jenomže to by nemohl být rok 1988 a to ani muzejní,když se bohužel žádná MJ GANZ nedochovala...
registrovaný uživatel JK ml. 
02.08.2019 (18:14)  
Ale jo rozumím tomu obrázku stanoviště....:-) Rekonstruovaný a "plně automatizovaný" žabotlam letící k Nymburku míjí v rychlosti 300 kmh kdesi před odbočkou Skály motorový rychlík z Liberce. Chápu, že si autor modernizovanou síť ČSD nedokázal v okolí Vysočan (tehdy) představit bez M 296 potažmo bez odbočky Skály :-) .....Za ty léta zde (dle vize autora) přibude jen jedna kolej. = I to bylo v době vzniku obrázku zdejší ožehavé téma.... A v porovnání s dneškem se stále jedná o odvážnou prognózou :--) Střídavá trakce v Praze - proč ne, už i tenkrát to bylo další populární téma "železničních debat".
01.08.2019 (15:37)  
Flexo: i já děkuji. Jak píšu v článku, jsem rád, když čtenář u čtení přemýšlí. Někdy i víc, než já při psaní.
registrovaný uživatel (gp) 
01.08.2019 (13:15)  
Na stanovišti je vše účelně uspořádáno dle nejnovějších ergonomických poznatků. Automatický regulátor jízdy bude výhledově vylepšen do Optimalizátoru jízdy a brzdy lokomotivy a nasazen na všech polrokových evropských železnicích jako pokročilý regulátor dopravy elektrickými lokomotivami. To už tedy nastává, ale má to slušnější zkratku ERTMS. A podle tempa bych řekl, že to je taky velmi volně přidružená výroba nějakého velikého zemědělského družstva.
01.08.2019 (15:40)  


nu, proč by i družstevníci nemohli být nositeli pokroku na železnici?
registrovaný uživatel stoupa  mail  
01.08.2019 (12:44)  
pro Flexo:

Ano. Obojí se natahuje!
  1 2      Zpráv na stránku:   

Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.

- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Logowanie
 
 
  
 
   Zarejestruj się

© 2001 - 2024 ŽelPage - administratorzy


Info
informacni okenko