Rozloučili jsme se s ostrovem Skye a míříme do městečka Balloch u Loch Lomond. Balení stanu za neustálých poryvů vichru a nepříjemně studeného deště nás značně vyčerpalo, proto se šest hodin jízdy snažíme využít k odpočinku. Autobus však příliš neoplývá komfortem (310 kilometrů dlouhá cesta pro jednoho stojí 40 liber, za takovou cenu by si člověk nějaké to pohodlí zasloužil…), a proto se nám moc dobře spát nedaří. Ve městě Fort William na půl hodiny zastavujeme a vzhledem k tomu, že stojíme hned vedle vlakového nádraží, jdu se podívat dovnitř. Je zde odstavena souprava od nočního expresu do Edinburghu (s přímými vozy do Londýna). Jinak "ani kolo". Jízdní řád se podobá notám na buben – je vidět, že vlaky zde opravdu k pravidelnému dojíždění neslouží. Trať do Glasgow je ale vyhlášená turistická atrakce a každý víkend se po ní můžete svézt historickou soupravou s parní lokomotivou v čele.

Pokračujeme v jízdě autobusem, chvílemi jedeme souběžně s výše zmiňovanou tratí, a já musím smeknout před britskými staviteli železnic. Koleje vedou po úbočích kopců a každou chvíli za pomoci majestátních kamenných mostů překonávají nějakou říčku. Míjíme několik menších jezer a malých vodopádů. Krajina se znatelně mění, hluboká údolí se strmými kamenitými svahy nahradila travnatá údolí ve tvaru U. Trochu nečekaně projíždíme i okolo nástupní stanice lanovky, pod kterou jsou vidět náznaky sjezdovky. Místo lyžařů se po ní ale prohánějí ovce. 

Konečně venku. Autobus už mi lezl krkem. Doufám, že podobnou trasu zase dlouho jinak než vlakem či autem nepojedu. Téměř na jistotu míříme směrem do kempu. Čeká na nás ovšem velmi nemilé překvapení, stany neberou. Naprosto nechápeme proč a prosíme, aby nás tam alespoň na dvě noci nechali. Na dveřích recepce mají totiž napsáno, že nejbližší kemp pro stany je odsud 30 minut jízdy. Bez úspěchu. Prý se máme poptat v infocentru.

V infocentru byli velmi vstřícní a my teď čekáme na autobus do 5 mil vzdáleného kempu. Ještě že tak. Na zastávku přichází pár důchodců a hledá v jízdním řádu. Po zjištění, že jejich spoj jede až za deset minut, raději volají taxík. My jsme trpělivější, a tak nás řidič o něco později vysazuje na zastávce za vesnicí Gartocharn. Od kempu nás dělí asi půl míle. Cesta vede kaštanovou alejí, a tak si ani neuvědomujeme, že opět začlo pršet. Při stavění stanu se nám ale déšť, bohužel, nevyhnul. Půda je navíc tak podmáčená, že asi budeme v noci plavat. Nu což, co člověka nezabije, to ho posílí. Paní správcová je navíc hrozně milá, a tak by nás u sebe v domečku jistě nechala usušit.

Loch Lomond je opravdu nádherné. Déšť se trochu ztišil a my se tak můžeme téměř nerušeně kochat fascinujícím pohledem na jezero a okolní kopce. Po chvíli se ve mně probudila stará vášeň a musel jsem si postavit svůj vlastní loch. Voda v potůčku, na kterém je dílo vybudováno, je sice ledová, ale odolat jsem skutečně nemohl. Pomalu se stmívá, a proto se raději vracíme do kempu. Stan odolal a uvnitř bazén naštěstí není. Přesto se nám v noci zdá, že spíme na lodi kdesi uprostřed jezera.

Den 7. - Loch Lomond

Hned po snídani se vydáváme na další dlouhou túru. Naším cílem je jeden z kopců nad jezerem. Část naší cesty, bohužel, vede po dosti frekventované silnici. Krajnice ve Skotsku zřejmě neznají. Asi po půl hodině namáhavé chůze a neustálém uhýbání autům odbočujeme na malou silničku směrem k jezeru. Třeba se nám podaří najít nějakou pěšinu správným směrem. Asi jsme však zapoměli, že nejsme v ČR, a něco jako cesta přes louku v Británii téměř neexistuje. Přicházíme k honosnému sídlu, a dokonce objevujeme i zbytek věže středověkého hradu. Tážeme se neznámé paní, zda-li odsud nevede nějaká cesta k vesnici, kam míříme. Po záporné odpovědi ještě zjišťujeme nějaké podrobnosti o zřícenině a vracíme se zpět k silnici. Majitelům se zájem turistů pranic nelíbí, a tak už při našem odchodu předělávají vstupní branku. Asi místo ní vyrostou ocelová vrata.

Konečně dorážíme do vesnice Drymen. My jsme spíše hungry men, a tak v místním obchůdku kupujeme něco k snědku. Naše cesta vede značně do kopce, naštěstí už jen po malé místní asfaltce. Po chvíli se napojujeme na turistickou stezku, ve Skotsku jev celkem vzácný. Zprvu pokračujeme po lesní cestě (les je zde také vzácný jev, ještě k tomu smrkový) a později již opět po typické planině, kde roste jen vřes, kapradí a nějaká tráva. Pod námi se rozprostírá jezero, zatím ho sice nevidíme celé, ale i tak vypadá nádherně. Potkáváme různě roztroušené ovce, turisty, a také stádo krav, které naštěstí není moc blízko. Ale být s nimi v jedné ohradě i tak není moc příjemné.

Přecházíme přes jednu z mnoha říček a značka nás vede do koryta potoka. Ještěže už neprší, to by tudy asi teklo o hodně víc vody. Po namáhavém výstupu konečně stojíme na vrcholu kopce a vidíme jezero Lomond v celé své kráse. Z vody vystupují barevné ostrůvky a vypadají jako hřbet nějaké obrovské příšery. V dálce je vidět i moře a po chvilce hledání nacházíme i náš kemp. Nemůžeme se však kochat moc dlouho, neboť bychom rádi dorazili ke stanu za světla. 

Z kopce se nejde o moc lépe, a tak u zmiňované říčky na chvíli zastavujeme, aby si alespoň kolena trochu odpočinula. Cesta do Drymen pak ubíhá celkem rychle. Po hlavní silnici se nám už jít nechce, a proto volíme delší, ale výrazně příjemnější cestu po cyklostezce a místních silničkách. Cesta trvá déle než jsme čekali, a pomalu se začíná stmívat. Navíc nás pronásledují nepěkné černé mraky. Nakonec však v pořádku dorážíme do kempu. Je 22.30.

Den 8. - Dumbarton

Na hlavní silnici stopujeme další Němce. Původně jsme se chtěli svézt jen do Ballochu, ale když se dovídáme, že jedou do města Dumbarton, kam máme taktéž namířeno, rádi se svezeme až tam. V cíli se s nimi loučíme a jdeme se podívat k místní pevnosti. Vstup je opět £8, ale ani pohled zvenčí a část hradeb před pokladnou rozhodně nejsou nezajímavé.

A konečně se dostáváme k železnici. Zmíněná pevnost se totiž nachází na břehu zátoky, na jejíž obou březích vedou koleje. Nejsme příliš daleko od Glasgow a obě tratě vedou právě tam. Ta na našem břehu je nám již známá trať z městečka Fort Wiliiam, přičemž právě v Dumbartonu se na ní napojuje odbočka z Ballochu. Ta na druhém břehu je výrazně kratší. Vede z města Gourock s odbočkou do obce Skelmorlie. Obě její zmiňované koncové stanice se nacházejí doslova na přístavním molu. Samotné Glasgow je se svými téměř 600.000 obyvateli druhé největší skotské město. Celá aglomerace má asi 1,8 milionu obyvatel a i rozsah železniční dopravy tomu odpovídá. Sedíme na břehu zátoky a pozorujeme provoz. Na obou tratích jezdí vlaky v desetiminutovém intervalu. Našinec zvyklý na velmi různorodý vozový park by se asi divil. Na protějším břehu jezdí jeden typ jednotky v barvách společnosti First, na našem břehu jeden typ jednotky v barvách neidentifikovatelné společnosti. Jediné rozdíly jsou občas v délce soupravy. Co mě ale udivuje je fakt, že nad kolejemi vede trolej a jednotky z ní dokonce berou proud. To ve Skotsku není příliš běžný jev. Ještě méně běžný jev je pak nákladní vlak, který se nečekaně vynořuje zpoza křovin. Fotit se bohužel nedá, neboť zeleně okolo kolejí je více, než na tímto nechvalně proslulé trati 171 z Prahy do Berouna.

Železnici na chvíli opouštíme a vydáváme se na krátkou procházku městem. Zaujalo mě torzo kostela, podepřené ocelovými pilíři, které se patrně v tomto stavu nachází již od 2. světové války. Na dlouhé prohlížení zdejších památek ale nemáme čas, neboť dnes bychom do kempu rádi dorazili skutečně za světla. A navíc se chceme ještě naposledy podívat k jezeru. Čeká nás sedm mil cesty do Ballochu, odtamtud raději použijeme autobus. Vzhledem k tomu, že procházíme okolo železniční zastávky, jdu si alespoň na peron vyfotit jeden vlak. Zastávka je v oblouku a asi i český strojvedoucí by se zde divil. Celé nástupiště je totiž snímáno kamerami a obraz z nich je rovnou promítán na několik velkých obrazovek, aby strojvedoucí věděl, zda-li může zavřít dveře a nemusel se při tom vyklánět ze stanoviště.

Cesta do Ballochu vede po rušné cyklostezce podél řeky. Naposledy si užíváme skotské maliny, i když zde již nejsou zdaleka tak velké, jako u Loch Ness. Do kempu skutečně dorážíme brzy, vaříme si polévku a jdeme si na chvíli sednout na oblázkovou pláž k jezeru. Posloucháme šumění vln a pomalu se loučíme s úžasnou skotskou krajinou. Spát jdeme brzy, v Edinburgu se už asi moc nevyspíme.

Den 9. - Edinburgh

Táta sice chtěl do Edinburgu jet autobusem, ale po zkušenosti z cesty sem a po zjištění, že jízdné vlakem vyjde jen o £5 dráž (navíc vlak vítězí i co se času týče), nechal se přemluvit k cestování po železnici. Ráno balíme naposledy stan a autobusem popojíždíme do Ballochu. Ke stanici je to od autobusové zastávky asi 200 metrů, a tak se váha batohu ani nestačí projevit. Napsal jsem sice stanice, ale asi by bylo lepší ji blíže specifikovat. Jedná se o jednu kusou kolej s peronem, čekárnou a pokladnou, přičemž hned za zarážedlem už vede chodník a silnice. Vlaky zde ale jedou každých dvacet minut a obrat cetujících rozhodně není zanedbatelný. Kupujeme jízdenku a pán za okénkem nám ochotně sděluje, že musíme přestoupit v Glasgow Queen Street Railway Station a že je jedno s jakou společností a kudy pojedeme do Edinburgu. Kéž by to takto fungovalo i u nás.

Za chvilku doráží náš vlak (fotka výše pochází z předchozího dne) a po výstoupení asi 30 cetujících, což mi na půl desátou dopoledne přijde velmi slušné, nastupujeme. Když všichni tvrdí, že britské vlaky jsou pohodlné, rozhodně nelžou. Mít tak tyto sedačky v CityElefantech… A na zavazadlové police se vejdou dokonce i naše velmi objemné batohy.

Cesta ubíhá celkem rychle a vlak se pomalu plní. Jak to tu asi musí vypadat ve špičce? Udivuje mne, že trať je jen dvoukolejná a navíc schopna jen jednostranného provozu (jezdí se vlevo). A to nejen kvůli zabezpečovacímu zařízení, ale i kvůli kolejovému zapojení. Odbočení dvoukolejné trati totiž není řešeno tak, jak to známe my, Britům k tomu stačí dvě štíhlé výhybky. Spojky mezi kolejemi se tak ale nachází pouze ve větších stanicích.

Projíždíme několik stanic a zastávek v Glasgow a vjíždíme do tunelu. Vlakový rozhlas nás informuje, že právě přijíždíme do Queen Street Railway Station. Udivuje mě, že zastavujeme v podzemní zastávce. Rozhlasu ale věříme, navíc i cedule na peronech tvrdí, že jsme v Queen Street Railway Station, a tak z vlaku vystupujeme. Přicházíme k přepážce, kde se zaměstnance drah tážeme, odkudže jede vlak do Edinburgu. Ten nás s úsměvem posílá do nedalekého vchodu do nádražní budovy. Jasně, stanice je víceúrovňová! To mě před tím nenapadlo. Poslal nás správně, Queen Street Railway Station je skutečně velká stanice, přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Při vstupu musíme projít turniketem, kam strčíme naše jízdenky, ze kterých si přístroj načte cíl naší cesty a vrátí nám je. Z informačních tabulí zjišťujeme, že vlaky do Edinburgu jedou tou nejkratší cestou každých 30 minut .

Nastupujeme tedy do motorové jednotky společnosti First Scotland a ujišťujeme se, nejsme-li náhodou v první třídě. Nejsme. Jak vůbec mohlo tátu kdy napadnout jet autobusem? Přestávám se britům divit, že jsou ochotni za VHD platit tak velké částky. Dáváme se do pohybu. Skrz Glasgow projídžíme celkem pomalu, ale po chvíli už míjíme rychlostník s číslem 110, to je v přepočtu 177 km/h. Nevím, jestli skutečně touto rychlostí jedeme, ale vůbec bych se tomu nedivil. Překvapuje mě, že i na necelou hodinu dlouhé cestě prochází vlakem personál s bistro-vozíkem. Do stanice Edinburgh Waverley dorážíme s šestivteřinovým zpožděním (tedy pokud se digitálním hodinám na peroně dá věřit), cesta trvala 53 minut. Při odchodu z nádražní budovy procházíme přes další turnikety, tentokráte nám ale jízdenky nevrací.

Míříme do hostelu kousek nad nádražím. Ubytovat se hned nemůžeme, neboť na pokojích právě probíhá úklid, ale batohy se tu, naštěstí, nechat dají. Cena za ubytování je zde velmi slušná – £7/osoba/noc do osmilůžkového pokoje. Navštěvujeme katedrálu, hrad (ten ovšem jen zvenčí, vstup je opět nemalý, navíc se u pokladen stojí velmi dlouhá fronta), National Museum of Scotland (zde je naopak vstup zdarma a expozice rozhodně stojí za zhlédnutí!), útes nad městem, hřbitov… Procházíme i okolo letního sídla britské královny. Tam se asi ani dovnitř jít nedá, u každého vjezdu se nachází protitankové zátarasy a dosti bytelná brána. Vzhledem k tomu, že nám značně vyhládlo, rozhodli jsme se navštívit jednu ze zdejších restaurací a po více než týdnu o sýru, mléku, malinách, sušeném masu a pytlíkových polévkách si dát pořádné jídlo. Usedáme do prvního podniku, který se nám líbí, a vybíráme z denní nabídky. Cheeseburger z hovězího steaku a chedaru, to zní dobře! Dokonce i dobře vypadá, někdo u vedlejšího stolu ho právě dostal. K obsluhování se však nikdo nemá, a tak si po chvíli zastavujeme servírku, která nám však sděluje, že vaří pouze do devíti (je 21.05), a že máme zkusit restauraci o kus dál. Ochotně nám sice ukazuje kterou, ale ten cheeseburger…

V druhé restauraci sice vaří do půl desáté, ale vzhledem k tomu, že jim prý došly suroviny, zde jídlo také nedostaneme. Opět jsme posláni do další restaurace. Tam pro změnu není místo k sezení. Nakonec končíme v pizzerii a dostáváme malou, drahou a nepříliš kvalitní pizzu. Korunu tomu nasadí fakt, že po desáté hodině večerní nesmí mladiství do baru ani vstoupit a poté, co si táta v jednom z nich objednal pivo si číšník uvědomuje, že já asi plnoletý nejsem, ochotně nás vyhazuje. Za pití alkoholu na ulici můžete dostat dvousetlibrovou pokutu, a tak se z plánované slavnostní poslední skotské večeře stává spíše fraška. Raději se jdeme ubytovat a poté se ještě na chvíli podívat do města. Stejně by se nedalo spát, na pokoji je moc rušno. Vracíme se kolem půlnoci, nařizujeme budík na sedmou hodinu ranní a okamžitě usínáme.

Den 10. - odlet

Budík v mobilu nezklamal, a tak jsme včas připraveni odebrat se směrem k zastavcé autobusů na letiště. Po cestě ještě v pekárně na nádraží kupujeme snídani a pak už nám nic nebrání Velkou Británii opustit. Tedy až na šišlavou slečnu u přepážky na letišti (zlatý skotský přízvuk, téhle nebylo rozumět ani slovo). I od té ale nakonec pochopíme, že naše batohy se musí odevzdat na přepážce pro nadrozměrná zavazadla. Let probíhá vcelku klidně, jen v Praze přistáváme za menší bouřky, takže ani není poznat, jsme-li ještě ve vzduchu nebo jedeme-li již po letištní dráze. Pilot však přistál perfektně a potlesk si skutečně zasloužil. Na svá zavazadla kupodivu ani nemusíme čekat déle než ostatní (v Praze je totiž jako nadrozměrná neberou), a tak se odebíráme na zastávku Airport Expressu. A tady začíná nejhorší část naší cesty. Nejenže nám jeden autobus ujíždí přímo před nosem a na další tak čekáme celých třicet minut, ale jede narvaný až po střechu a na hlavní nádraží přijíždí o čtvrt hodiny později, než by měl. Opět přímo pod nosem nám tak ujíždí rychlík do Březnice a kvůli velké prázdninové výluce na trati 171 ani nejde dříve odjet do Berouna a čekání na další spoj domů přečkat v restauraci Berounský medvěd. Z Berouna do Březnice tedy nakonec jedeme osobákem a v Březnici už na nás čeká obětavá maminka s autem. 

Na závěr bych rád stručně porovnal autobusovou dopravu na letiště v Praze a Edinburgu. Co mají společné? Fungují hlavně jako návazná linka pro cestující po železnici, neboť obslouží několik velkých vlakových stanic, ale může je využít kdokoliv. Tím asi podobnost končí. V Edinburgu odjíždí od stanice Edinburg Waverley každých přibližně pět minut dvoupodlažní autobusy Airlink s koženými sedačkami, královským místem pro nohy i zavazadla a free Wi-Fi. Cesta trvá necelou půlhodinu, a to i v ranní špičce. Pražský Airpot Express zajišťují klasické nízkopodlažní městské autobusy se značně nepohodlnými sedadly. Vzhledem k tomu, že jezdí pouze jednou za půl hodiny, je jeden autobus kapacitně naprosto nedostačující. Půlhodinové čekání po většinou značně vyčerpávajícím letu asi návštěvníky Prahy také příliš nepotěší. Cesta na letiště by měla trvat také kolem půl hodiny, cesta z letiště pak 45 minut (na Masarykovo nádraží jezdí Airport Express jen po cestě z letiště). V létě nám však cesta na hlavní nádraží trvala rovnou hodinu. Stavba rychlodráhy je v nedohlednu, stavba tramvajové tratě asi také - možná by se tedy hodilo alespoň zahustit takt autobusů a nasadit vhodná vozidla, vždyť letiště je jedna z nejdůležitějších bran do města!

Poděkování

V první řadě děkuji vám, trpělivým čtenářům, že se vám podařilo dočíst až sem. Pokud ani v tomto dílu nebylo dostatečné množství textu o železnici, omlouvám se a slibuji, že pro příště se skutečně polepším. Chystám se v létě odjet na měsíc pracovat do Edinburgu, tak se mi, doufám, podaří železnici blíže prozkoumat a hlavně nafotit více železničních snímků.

V druhé řadě bych chtěl poděkovat svým rodičům a hlavně tátovi, který se mnou celý pobyt ve Skotsku absolvoval.