Černý les u Šilheřovic — V roce 1936 probíhaly v prostoru Černého lesa u Šilheřovic betonáže těžkých objektů našeho předválečného opevnění. Problémy s povozníky, neexistence vhodných cest, a dost možná i relativně snadná dostupnost potřebných zařízení na průmyslovém Ostravsku vedla pražského stavitele Jana Filipa k vybudování téměř 10 kilometrů dlouhé železniční tratě o rozchodu 760 mm, která sloužila k zásobování jednotlivých stavenišť. Provoz na trati zajišťovaly parní lokomotivy. O historii trati, výsledcích terénního průzkumu a souvisejících zajímavostech pojednává následující článek.

Důvody výstavby

Původně chtěl stavitel zajišťovat dodávky materiálu obvyklejším způsobem, tj. za pomoci povozníků. Počítal s využitím plánovaných průseků pro budoucí mezilehlé protitankové a protipěchotní překážky, v nich pak plánoval zřídit cesty. Průseky byly ovšem vykáceny až po dokončení objektů, a tedy nebyly v potřebnou dobu k dispozici. Dalším problémem byl krach jednoho z předběžně dohodnutých povozníků. Na řadu díky tomu přišla železnice.

Šest z celkových osmi pěchotních srubů 2. stavebního podúseku "Ludgeřovice" spadajícího pod Ženijní skupinové velitelství II v Hlučíně se nachází v tzv. Černém lese u Šilheřovic, zbylé pak v polích u jeho západního okraje. Relativně snadné by bylo zásobování stavenišť trojice nejzápadnějších objektů. Pěchotní srub MO-S16 se nachází přímo u křižovatky silnic Šilheřovice - Markvartovice/Darkovičky, ze které již v té době vybíhala východním směrem polní a posléze lesní cesta vedoucí kolem prostoru stavenišť srubů MO-S15 a 14. Na okraji lesa se ale stáčela příliš na jihovýchod. Staveniště ostatních objektů se nacházely v hlubokém lesním porostu, snad jen u nejvýchodnějších objektů MO-S9 a 10 by zásobování usnadňovala silnice Petřkovice - Šilheřovice procházející asi v poloviční vzdálenosti mezi nimi.

Dochované pozůstatky

Velkou část původního tělesa pohltila novější, většinou asfaltová cesta, západní konec byl zaorán do pole. Začněme u pěchotního srubu nejnižšího čísla, tedy MO-S9. Nachází se uprostřed severovýchodního cípu Černého lesa, který je na mapách pojmenován "Bažantnice". V malé vzdálenosti od jeho týlové strany prochází cesta, která původní dráhu pohltila. Po ní se vypravíme západním směrem. Projdeme levý oblouk a objeví se prostor původního přejezdu silnice Petřkovice - Šilheřovice. Nenadálé prudké zvýšení sklonu cesty mezi ním a objektem MO-S10 napovídá, že tady novější cesta původní trať nekopíruje. Skutečně těleso trati stoupá mírněji po jižním úbočí návrší. Odpojení od cesty ovšem není zřetelné, protože zaniklo při výstavbě protitankového příkopu, z něhož je dnes bažina. Doporučuji dojít do úrovně MO-S10 a sejít z kopce vlevo od cesty, kde se nachází krásný a dobře viditelný násep, a projít si ten kousek zpětně. Pokračujeme-li po tělese dále západním směrem, projdeme po něm pohodlně středem mladého lesa a narazíme na zřetelné místo, kde odbočovala spojka zpět ke staveništi MO-S10. Narozdíl od hlavní tratě se ale spojka v mladém lese ztrácí. Pokračujeme dále po tělese, které nám nabízí různé své varianty (mělké zářezy, odřezy, nízké náspy), mineme z týlové strany muzejně zpřístupněný objekt MO-S11, za kterým se těleso opět ztratí v cestě. Místo napojení je zřetelné jen velmi málo. Přijdete-li od východu po tělese, problém mít samozřejmě nebudete, přijdete-li ale od západu, nachází se v první levé zatáčce cesty za objektem MO-S12. Pozor! Jako těleso se tváří i lesní pěšina křížící šikmo cestu přímo u objektu, takže se nespleťte.

Cesta kopíruje těleso kolem MO-S13 k MO-S14. Před ním se u křižovatky cest nacházejí vpravo jakési terénní tvary naznačující liniovou stavbu, ale nejsou průkazné. Za MO-S14 les končí a hlavní cesta se stáčí na severozápad. Přes pole pokračuje již zmíněná polní cesta kolem MO-S15 na křižovatku u MO-S16. Trať ji ale určitě nekopírovala, protože prochází sklonově nevhodnou prohlubní - musela být vedena poněkud severněji. Snažili jsme se najít něco na okraji lesa, ale nebyli jsme úspěšní. Samotné pole je dokonale zarovnáno.

Zbylých šest kilometrů?

Přímá vzdálenost mezi krajními objekty podúseku je přibližně pouhých 3,5 km. Stavitel Filip ovšem v písemné komunikaci s vojenskou správou udává délku tratě 9,5 km. Pokud chtěl vybudování trati minimalizovat závislost na silniční dopravě, musel trať dovést někam do civilizace, nejlépe do blízkosti nějakého nádraží. Necelý kilometr východně od MO-S9 prochází těleso nikdy nezprovozněné trati Petřkovice - Annaberg (dnes Chalupki), po kterém by bylo možné úzkorozchodku pohodlně dovést až na tehdy funkční nádraží v Petřkovicích. Kilometricky by tato varianta přibližně seděla a vést trať jinam by bylo sklonově náročné. Celý tento odstavec ale berte, prosím, jako čirou spekulaci. Pravda je, že cesta pohlcující známý úsek tratě pokračuje od MO-S9 ještě asi 300 metrů na okraj lesa, dále je pole. Hypotetické napojení úzkorozchodky na těleso dráhy by vycházelo někde u benzínky na nové dálnici západně od Antošovic. Terénní průzkum dotčeného prostoru jsem zatím neprovedl. Mám to dost daleko a možná by mi s ním mohl pomoci některý z čtenářů tohoto článku.

Okolí trati

Slíbil jsem i nějakou sovisející zajímavost. Přímo v prostoru, kde těleso nepohltila cesta, se nachází muzejně zpřístupněný objekt MO-S11 "U posedu", jehož posádka mi pomohla informacemi i při hledání v terénu. Přidávám odkaz na jejich internetové stránky. Asi 1,5 kilometru západně od objektu MO-S16 se nachází známý Areál československého opevnění Hlučín - Darkovičky.

Použitá literatura: Josef Durčák - Opevňování Ostravska v letech 1935 až 1938

Za pomoc děkuji Petrovi Adamusovi z posádky MO-S11 a Lukášovi Jenšovskému