Brno - Minulý víkend jsme přinesli první díl povídání o naší týdenní cestě po české železnici, který nás během prvního víkendu provedl severní Moravou a skončil v Libereckém kraji. Dnes se podíváme na další dny našeho putování, abychom příští týden mohli celý seriál uzavřít.

Pondělí 30.6.2008 - Lvová - Dolní Poustevna - Lovosice - Moldava v Krušných horách

Tentokrát se o probuzení plánovaně postaral budík na mobilu. Díky dlažbě pod střechou nám zůstali spacáky naprosto suché a čisté a sbalení trvalo jen pár minut. Ten pocit, kdy se člověk musí co nejdříve vyhrabat z teplého spacáku do chladného rána a hned od otevření očí sledovat čas a jízdní řád, je naprosto ubíjející, ale je to právě to, co nás dokáže perfektně odreagovat od každodenního života ve velkoměstě, to co je nám vzácné a co milujeme. Dovolená na Kanárech se může jít zahrabat. Z dálky slyšíme vyzvánět signalizaci na přejezdu a tak balíme poslední zapomenuté věci a rychle se jdeme ukázat na perón, vlak totiž zastavuje jen na znamení.

Nasedáme do posledního, prochladlého vozu 010, kde nesedí žádný cestující. Jedeme sami, taková ranní soukromá jízda. Z vlaku vystupujeme v České Lípě a zanedlouho vyrážíme do míst, která jsou nám známá z minulého roku. Jedlová, Krásná Lípa, Rumburk, Panský, Mikulášovice a Dolní Poustevna, tam všude projíždíme po kolejích opětovně, vzpomínáme na to, co bylo před rokem a sledujeme, zda-li se něco změnilo. Tento kraj je krásný, z přírody jde vycítit, na jakém „konci světa“ se to právě nacházíme, však Šluknovský výběžek je všeobecně známá věc.

V Dolní Poustevně, kam jsme mimo jiné dojeli opět Regionovou, vaříme polévku. Kuba s Pavlem zabíhají na otočku po zbytku trati do německého města Sebnitz, kde zjišťují, že po desetiletí slibovanému opětovnému propojení obou železnic téměř nic, kromě snahy úředníků nebrání a pořizují pamětní fotky. V tom se již ozývá píšťalka průvodčího Os 16009 a Kuba s Pavlem dobíhají na vlak, u kterého netrpělivě vyčkávám s dalšími parťáky, než se ti dva uráčí přiběhnout z Německa.

Vlak stihli a odjíždíme v 9:32, na minutu přesně, do Rumburka, tentokrát přes Šluknov. Po cestě se dozvídáme, že náš vlak pokračuje přímo až do Děčína, takže máme ušetřený přestup v Rumburku. Ani Děčín nám není cizí. Dokupujeme zásobu piv a nasedáme na osmsetdesítku. Přejíždíme přes Labe na nádraží Děčín východ a po trati 073 míříme do Ústí nad Labem-Střekova. Několik kilometrů jedeme souběžně s prvním koridorem, který máme na pravé straně přes řeku, potkáváme osobní i nákladní vlaky. S jedním i delší dobu závodíme, ale náš motoráček prohrává. Ve Střekově přestupujeme na rychlík 719 a jedeme do Litoměřic města. Zde je nutný pěší přesun přes půlku Litoměřic až na horní nádraží. Zaznamenané převýšení je více než zajímavé. Naštěstí máme po kapsách mapy a plány měst, takže jdeme prakticky najisto. Slunce již třetí den pálí a mraků moc nevidět, pivo teče proudem a chutnáme všechny značky, které jsou k dispozici. Tekutiny jsou skutečně potřeba, neustále se potíme a já s Pavlem zoufáme, že se ještě nenaskytla rozumná možnost k vykoupání se a osvěžení v nějaké řece či potoce. Když je řeka, není čas a když čas je, tak je voda silně znečištěná, stěžujeme si. Z horního nádraží v Litoměřicích odjíždíme přesně na čas ve 13:40, sedíme na zemi a na lavici na konci vozu 010, příjemně hovoříme s vlakvedoucím, který nás slušně požádal, abychom mu pomohli rozměnit bankovky. Jak si přál, tak se stalo a jeho peněženka nabyla na obsahu a pěkně ztěžkla. Projíždíme okolo lovosické chemičky a přestupujeme na další 810 směr Úpořiny a Řetenice. Trať poměrně dlouho stoupá do kopců a nabízí zajímavý výhled. Přes mnoho polních přejezdů je zavedená 10 km/h rychlost, ale o to déle je možné se kochat krásnou krajinou v okolí. Po přistoupení nových cestujících v Úpořinách se rozjíždíme do Řetenic, kde máme bleskový přestup do Louky u Litvínova a následně na vlak do Dubí, kde máme plánovanou pauzu na pozdní oběd. Je to neskutečné, třetí den se chýlí ke konci a nám opět neujel žádný vlak. Ale nepředbíhejme. Naplánovali jsme si dvouhodinovou přestávku v Dubí, abychom se porozhlédli po zarostlém kolejišti dále za stanicí. Těmito místy jsme projížděli před rokem a nejen mě zajímalo, co to tam vzadu je. Nic jsme se nedozvěděli, protože jsme neměli čas na prohlídku. Letos již čas byl a tak jsme kráčeli po dřevěných pražcích po kolejích, kde jsme neustále trhaly výborné lesní jahody, až do míst, kde se všechny koleje sběhly do jedné, kusé. Ta se po chvíli ztratila pod trávou. Velmi bych ocenil, když by mi někdo znalý těchto míst popsal emailem, kdy se zde a z jakých důvodů ještě zajíždělo, zda-li byla na konci nějaká budova apod. Kolejiště mezi lesy to je vskutku ohromné. Předem děkuji.

Konečně jsme se mohli trošku osvěžit v nedalekém potoce, kde tekla průzračně čistá, ledová voda. Čas už nás nutil se vrátit zpět do stanice Dubí a vyčkat na poslední dnešní vlak, Os 26810 a vydat se na zbývajících devět kilometrů tratě 135, až do Moldavy, kde byl plánovaný třetí nocleh. Než přijel vlak, dostatečně nás zabavil ve vysoké trávě odstavený vozík s ruční brzdou, jako malé děti jsme se začali vozit pár metrů sem a tam, no prostě kdo by to nezkusil, že?

Po příjezdu vlaku se strojvedoucí ohlásil a úvraťově odjel z Dubí a začal šplhat na nejkrásnější úsek trati 135. Pomalá rychlost v tunelech v okolí Mikulova v Krušných horách působí zajímavým dojmem, člověk si jen užívá jízdu, neřeší rychlost. Občas je vidět přes celé údolí až k Mostu, ta trať je prostě skvost. Doslova kulturní a technická památka (úsek Louka u Litvínova – Moldava v Krušných horách).

Po příjezdu v 18:29 jsme se jako první porozhlédli po místě na nocleh, tentokrát vyhrál travnatý plac nedaleko staré výtopny. Nebylo na nás vidět, všude jen tráva a zarostlé koleje. Motoráček tentokrát na konečné nenocoval, vracel se zpátky do Mostu, při jeho odjezdu byl patřičně zdokumentován. My se mezi tím namlsali prvních borůvek a rozdělali oheň. Potěšila nás otevřená nádražní restaurace, kde točili chutný Budvar a vyhověli nám v požadavku dobití mobilů. Asi každý jsme nahlédli pár kroků do Německa, jen tak ze zvědavosti, ale spíše naše kroky směřovali ke společnému ohni a špekáčkům. Byl to vlastně náš první táborák, protože jsme vždy dali přednost neromantickému plynovému vařiči. Byla by hloupost jej nechat stranou, když ho neustále vozíme a taháme při sobě. Cyrilovi zrovna nebylo nejlépe, naštěstí byl patřičně vybaven léky, takže ho postavily na nohy a další dny už probíhaly v pořádku. Inu únava se dostavila skutečně na každého. Krátce jsme zhodnotili uplynulé dny a před půlnocí usnuli se skvělým pocitem, že se konečně prospíme, naše pokračování totiž začínalo až druhý den v 9:23…

Úterý 1.7.2008 - Moldava v Krušných horách - Cheb - Březnice - Třebelice

Úterní probuzení obstaral přijíždějící první ranní vlak do Moldavy v 8:29, prakticky všichni jsme až do této chvíle spali. Probuzení bylo příjemné, sluníčko opět svítilo a modrá obloha se ukazovala na všech stranách, prostě příjemné ráno. Spacáky nám tentokrát pochytily vlhkost z okolní trávy, ale díky pozdnímu odjezdu a slunci se nám krásně vysušily. Přes noc se nám v restauraci na nádraží dobily mobily a hned po jejich vyzvednutí přichází poslední rozloučení s pohraniční stanicí a odjezd do Mostu. Nekonečné klesání níž a níž a prakticky neustálé držení ruky strojvedoucího na brzdiči bylo krásně poznat, přesto jsme neustále sledovali Krušné hory, jako bychom je viděli poprvé… V tom přijíždíme na minutu včas do stanice Most, kde jsme měli podle plánu čekat 55 minut na rychlík 608. A jaké bylo naše překvapení, když k vedlejšímu nástupišti právě přijížděl 70 minut zpožděný R 604 Ohře, neváhali jsme a rychle proběhli podchodem a nasedli do něj. Z plánované přestávky na nákup v Mostě byl nakonec urychlený přestup do vlaku, který v tu chvíli měl být nedaleko Karlových Varů. Ale nám jeho zpoždění přišlo velmi vhod a jeli jsme do Chebu. Neplánovaně jsme ve 12:45 zastavili ve stanici Dasnice, kde jsme stáli přes 20 minut, během kterých se naše lokomotiva z nejasných důvodů odvěsila a přešla na R 617 Krušnohor a vydala se zpět k Mostu. Lokomotiva z R 617 přešla na náš, již přes 100 minut zpožděný R 604. Aby tomu nebylo málo, výpravčí z Dasnice vypravil dvě minuty před R 604 pravidelný osobní vlak, také zpožděný, což zapříčinilo, že až do Chebu jsme jeli na blok za osobním vlakem a v cílovém Chebu bylo naše zpoždění rovné dvě hodiny, tj. vlak 604 přijel v čase vlaku 608, kterým jsme měli původně cestovat. Ale úterní plán zůstal zachován, během pobytu v Chebu jsem zaběhl do jídelny na bleskovní pečené kuře se zelím, po kterém se během pár minut slehla zem. Pavel s Honzou zaběhli narychlo do obchodu a koupili meloun. A ne ledajaký, měl téměř 10 kilogramů! K prvnímu nástupišti byl přistaven R 761, se kterým jsme cestovali do Plané u Mariánských Lázní, odkud byl rychlík až po Kozolupy nahrazen náhradní autobusovou dopravou, z důvodů výluky a modernizace trati. Tato NAD byla velmi pohodlná a přesná, autobusů jelo snad celkem pět, přičemž jejich obsazenost byla tak poloviční, což bylo výhodou pro naše zavazadla a celkové pohodlí. Výlukový jízdní řád dodržely jak vlaky, tak i autobusy a po přestupu v Kozolupech zpět do vlaku jsme mohli organizaci výluky jen chválit.

Zanedlouho jsme byli v Plzni, kde bylo pár minut na sehnání razítek a na drobný nákup. Pro razítka jsem společně s Pavlem zavítal i do místního ČD centra. Čas běžel a nebylo ho zrovna mnoho, tak jsme urychleně vyběhli na perón a odjeli R 361 podle plánu do Nepomuku. Když jsem chtěl průvodčího tohoto vlaku požádat o otisk razítka na můj arch, což byla běžná věc v každém našem spoji, zjistil jsem, že jsem své papíry zapomněl ve spěchu v ČD centru. V tu chvíli již s mnoha desítkami razítky z celé republiky. Myslel jsem, že se těchto pamětních papírů už nikdy nedohledám, přesto jsem s klukama přemýšlel na způsobu, jak je dostat zpět. V tu chvíli jsme už seděli v motoráčku z Nepomuku do Blatné, takže návrat do Plzně a odpojení se od party nepřicházel v úvahu, takže jsem požádal strojvůdce Os 27910, že ho velmi prosím, zda by mi nemohl sehnat číslo na ČD centrum do Plzně. Ten ochotně zavolal do Blatné výpravčímu, kterému úkol předal a ihned po příjezdu do Blatné, stál již informovaný výpravčí u našeho vlaku s lístečkem v ruce, na kterém byl telefonický kontakt do ČD centra. Poděkoval jsem a ihned volal na uvedená čísla a po chvíli se ozvala paní. Vysvětlil jsem ji situaci a sama mi řekla, že zapomenutého papíru si všimla a schovala jej k sobě, pro případ že se vrátím. To bohužel nebylo možné a tak jsem ji požádal, zda-li by mohla zajistit předání papírů druhý den k vlakové četě vlaku R 667 Junák, že si je při nástupu ve stanici Číčenice u vlakvedoucího vyzvednu. Bylo mi vyhověno a já opět nešetřil chválou k zaměstnancům ČD. Pro nalezení papírů jsem udělal maximum a mnoho zaměstnanců drah taky, za co jim patří velké díky. Úterní den se schyloval k večeru, slunce opět svítilo bez přestání a my si užívali železniční vandr v dobré náladě a pohodě! Po přestupu v Blatné a Březnici jsme využili pauzy v Písku. Protože měl Pavel před pár dny svátek, nakoupil všem zmrzlinový pohár, který jsme úžasně promíchali s množstvím piva a melounu. Byla to skutečná zatěžkávací zkouška toho, co vydrží naše žaludky. Všichni jsme obstáli na jedničku a užívali si jízdu po překrásné trati z Písku do Tábora, která je více než sympatická. Hradla, stavědla, výhybkáři a výpravčí, to zde žije tak moc, jak snad nikde jinde. A je to dobře, ale kdo ví jak ještě dlouho. Slunce již zapadlo a my přijeli do Tábora, teplý letní večer a dlouhá pauza, ideální příležitost na vykoupání se v řece Lužnici. Pavel nás zavedl na známé místo pod první železniční most bechyňky, kde jsme se u jezu koupali snad celou hodinu. Z vody se nikomu nechtělo, protože každá minuta na souši stála několik komářích bodnutí. V blízké letní zahrádce jsme nabrali zlatavý mok do zásoby a vydali se zpět do kopce na nádraží, na osobní vlak 28418, se kterým jsem ve 22:37 odjeli po bechyňce do Třebelic, kde se konala naše čtvrtá noc. Zastávku Třebelice jsem zvolil kvůli klidné poloze mimo obec a kvůli plechové boudě se střechou na zastávce, když by náhodou pršelo. To ale v žádném případě nehrozilo, nebe bylo plné hvězd a snad nejteplejší večer. Sedli jsme si nedaleko přejezdu na sluncem vyhřátou asfaltku, po které očividně aut moc nejezdí a pustili se do přípravy večeře. Naše žaludky už z půlky strávily mišmaš, který jsme odpoledne snědli a dostalo se jim další chuťovky, několik plechovek pikantních fazolí. Původně jsme si mysleli, že si na takové stravě moc nepochutnáme, ale opak byl pravdou, konzerva s pikantními fazolemi byla naprostou lahůdkou. Po okraj plný kotlík fazol se během pár minut vypařil a nezbývalo nic jiného, než ho pořádně zapít a jít spát. Tentokrát se větry dostavily u každého z nás, ale Rýmařov byl zkrátka Rýmařov… Rozdělali jsme plachtu a za cvrkotu kobylek jsme usnuli na okraji malého obilného pole, v čerstvě posečené trávě. Právě projíždějící noční manipulák jakoby signalizoval půlnoc, dokonce zhasla i pouliční lampa, která nám udělala dobrý skutek při přípravě večeře…

Středa 2.7.2008 Třebelice - Lipno nad Vltavou - Nová Bystřice - Rodinov

Vstávám jako první, budím Honzu a začínáme připravovat ranní čaj. Během chvíle se budí i ostatní a začíná v pořadí již páté ranní pakování svých věcí a příprava k odjezdu. Ten byl stanoven na 4:51 a pokračovalo se do Bechyně. Kupodivu se nám rozlepily oči poměrně brzy, takže jsme si jízdu užívali, především viadukt v Bechyni, který je svou společnou silniční a železniční dopravou skutečně raritou. Další naše kroky vedly na blízké autobusové nádraží, odkud jsme vyjeli ranním spojem do Týna nad Vltavou. Zde jsme přešli přes půlku města na vlakové nádraží, kde již stál připravený vlak do Číčenic. Nádražní budova v Týnu je v dobrém stavu, hezky prezentuje České dráhy, čistotou i květinovou výzdobou. V 6:58 odjíždíme do Číčenic, míjíme jadernou elektrárnu Temelín, do kterého zrovna jede po vlečce lokomotiva 708.007. Vystupujeme v Číčenicích a netrpělivě čekáme na Junáka, ve kterém mají přijet včera zapomenuté papíry s razítky. Junák přijíždí včas a nastupujeme do něj. Usedáme do vozu Bp a já ihned po rozjezdu vlaku utíkám do služebního vozu k vlakvedoucímu. Vysvětluji mu situaci a on mi sdělil, že právě balík s razítky, označený mým jménem a stanicí Číčenice, předal výpravčímu, že prý si to tam někdo vyzvedne. Nechápavě jsem zíral a po chvíli mi došlo, že mě v úterý paní v ČD centru nepochopila, vzkazoval jsem ji, že si to v Číčenicích vyzvednu ve vlaku u vlakvedoucího, nikoliv že to chci zaslat do Číčenic jako zásilku. Stalo se. Pamětní razítka na letošní jízdu byly tak blízko a pořád je nemám. Kvůli další výluce z Dívčic do Českých Budějovic opět vystupujeme a přestupujeme na autobus. Během přestupu jsem v Dívčicích zaběhl za výpravčím a požádal o telefonní číslo na výpravčího do Číčenic. To jsem po chvíli obdržel a opět telefonoval. Milý výpravčí v Číčenicích vyhověl mému přání a hned prvním dalším vlakem poslal razítka po vlakové četě do Českých Budějovic k výpravčímu. Slíbil jsem, že si po obědě pro papíry k výpravčímu zajdu. Ochota zaměstnanců řešit cizí problémy, i když v podstatě nedůležité, mne ohromila. Autobusy nás zavezly přes celé České Budějovice až k nádraží, kam jsme přijeli sice s malým zpožděním, ale naplánovaný osobní vlak do Rybníka nám neujel, ba naopak, jeho četa se několikrát informovala, zda-li všichni cestující z autobusu již přestoupili. Tažení lokomotivou řady 340 přijíždíme do Rybníka, kde máme 24 minut na přestup na vlak do Lipna nad Vltavou. Bohužel jsme se dozvěděli, že vlak do Lipna bude čekat na 40 minut zpožděný Ex 101 Jože Plečnik z Prahy, není divu, vždyť další vlak by do Lipna jel až ve 13:06. Čtyřicetiminutové zpoždění nabral i náš vlak do Lipna, ale díky pěknému počasí nám to ani tolik nevadilo, vyčkali jsme a okolo 10:35 jsme odjeli z Rybníka. Trať 195 je jedna z těch, o kterých je neprávem málo slyšet. Turisté a vodáci si neumí tento kout země bez vlaku představit. Je tu nádherně. Vlak zde projíždí krásnými lesy příjemnou rychlostí a když zrovna neprší, nenašlo by se žádné okno, které by nebylo stažené. Původně jsme měli mít v Lipně hodinu pobyt, ve skutečnosti to bylo jen lehce přes dvacet minut, ale i tak jsem stihl s Pavlem zaběhnout k řece Vltavě a vykoupat se v ní, byla nádherně čistá, ale studená jak psí čumák… Rychle jsme se vrátili k vlaku, pan pokladní nám věnoval několik pamětních lepenkových jízdenek z této trati a s dobrým pocitem jsme odjížděli zpět do Rybníka. Další cesta měla vést zpět do Českých Budějovic, měli jsme mít čtyři minuty na přestup, ale kvůli poruše na lokomotivě, jsme opět nabrali zpoždění. Vlak s pravidelným odjezdem ve 12:24 přijel až ve 13:06 a to dokonce v netradičním řazení. Z nákladního vlaku byla stažena dvojička laminátek ČDCarga a ta odvezla osobní vlak 8508 až do Českých Budějovic. Tudíž přijela velmi zajímavá souprava, tři laminátky a dva vozy. Zpoždění nám nevadilo a byli jsme rádi, že při poruše lokomotivy naše zpoždění nepřesáhlo 40 minut, což je poměrně dobrý výsledek. Venku a ve vlaku panovalo tropické počasí a lidé z vlaku čekali jen na to, kdy konečně vystoupí. Na přiložené fotce je krásně vidět to, o čem mluvím u jedné cizí rodinky se psem... V Českých Budějovicích nám zbylo jen pět minut na přestup na vlak do Jindřichova Hradce, urychleně jsem běžel za výpravčím a celý udýchaný se ptal, zda-li mu nějaký vlakvedoucí donesl obálku s orazítkovanými papíry na mé jméno, po chvilkovém hledání nalezl hledanou věc a předal mi ji. Ano, zde případ zapomenutých papíru z Plzně končí, po zbylé dny jsem je nikdy nespustil z očí! Výpravčímu jsem poděkoval a orientačně se zeptal, kdy odjede náš R 661, říkal že za minutu, tak jsem vyběhl z kanceláře a naskočil do vlaku a jeli jsme. Konečně jsme vydechli a více než hodinovou jízdu do Hradce si patřičně užívali relaxací a podřimováním. V čele vlaku byla lokomotiva 242 a 240, v Doňově jsme se křižovali s protijedoucím rychlíkem a s malým zpožděním přijeli do Jindřichova Hradce. Zde jsme dokoupili jídlo, ale bohužel v okolí nádraží nic kromě benzínky není, což nás na poměrně velké město překvapilo. Protože týdenní síťová jízdenka neplatí na tratě JHMD, zakoupili jsme si za pouhých 32 korun jízdenku do Nové Bystřice. Čekání na protijedoucí vlak v Kunžaku jsme využili jako fotozastávku a vše v okolí zdokumentovali – náš vlak, stanoviště T 47.011, nádražní budovu a normálně rozchodné vozy na podvalnících, no prostě nadšenci.

Jakmile projela T 47.015 jedoucí do Jindřichova Hradce, mohli jsme se vydat dále k Nové Bystřici. Ve vlaku jsme se domluvili, že se v Bystřici rozdělíme, Honza, Jura a já jsme zůstali v Nové Bystřici a Pavel, Kuba a Cyril ihned přeskočili do parního vlaku, který z Nové Bystřice odjížděl ihned po příjezdu našeho vlaku a jeli s ním zpátky až na konečnou. Tam přestoupili na další vlak JHMD a vystoupili v Rodinově, kde se uskutečnil předposlední nocleh naší akce. My zbylí v Bystřici jsme něco málo pojedli a pak dalším pravidelným vlakem odjeli do Jindřiše, kde nám bylo doporučeno koupání v místním rybníku. Neváhali jsme a místní „koupaliště“ objevili, voda poměrně čistá a nad očekávání teplá, taky mě z ní nemohl nikdo vytáhnout, jak se mi v ní líbilo. Ale všechno dobrý jednou končí a v devět večer jsem už musel z vody vylézt chtě nechtě, za chvíli nám jel poslední vlak do Jindřichova Hradce. Ten přijel řazený z pěti vozů, přičemž jen jeden byl osobní. Po příjezdu do Hradce nás čekal osmdesátiminutový pobyt na vlak do Rodinova, kde nás už parťáci vyčkávali. Spali jsme přímo na peróně a opět koukali na jasné nebe, ale jen chvíli, každý jsme hned usnuli, přeci jen byla půlnoc a na nohou jsme byli od čtvrt na pět ráno…

Pokračování příště