Česká republika — Není, nemáme, nenaskladnili a nefunguje. Čtyři slova, která náš redaktor slyšel až příliš často v jídelních vozech ČD se servisem JLV. Po nedávném přehledu novinek v gastronomii na kolejích jsme se zaměřili na praktičtější část, a to samotné testování. U JLV se jednalo zejména o vlaky na trase Praha – Brno (vlaky EC), ale podívali jsme se i na trasu Praha – Plzeň (vlaky SC a Ex) a tradiční relaci Praha – Ostravsko (vlaky EC). Na skok jsme také zamířili k dopravci LEO Express, který si pro cestující ve třídě premium nově přichystal tříchodové menu, a RegioJet, který si na léto pro cestující nepřichystal gastronomickou novinku žádnou. Pro úplnost připomínáme, že další text je psán v ich-formě kvůli lepšímu vylíčení zážitků autora.

U tohoto testu jsem si dovolil zvolit poněkud netradiční formu textu, spíše se tak jedná o vyprávění, které si můžete přečíst při dlouhé chvíli u vody či při cestách vlakem. Stručné a jasné hodnocení pak najdete v souhrnu na konci celého testu.

Den první

Vyrážím. Z minulých testů trpím lehkou pochybností o kvalitě servisu, a proto mám obavu, že budu při hodnocení příliš mírný, jelikož jsem nastavil laťku příliš nízko. V příjemně klimatizujícím voze Aee rychlíku 757 „Karlštejn“ mířím směrem k hlavnímu městu a přemýšlím, kam povedou mé kroky pro získání první recenze. „Ostravy už bylo dost,“ pomyslím si a nakonec volím vlak InterCity 571 „Zdeněk Fibich“, kde se shodou okolností odehraje první i poslední návštěva jídelního vozu tohoto testu či chcete-li, recenze. Po nástupu do vozu Ampz navštěvuji ještě toaletu, kde mě vítá utržené záchodové prkénko, což je dle slov zaměstnance ČD prý závada, která je již hlášena delší dobu, ale zatím nebyla napravena…

Podle zvyklosti z trasy Praha – Ostrava očekávám po „úvodním servisu“, tedy kontrole jízdenek, rozdání novin a neperlivé vody, také zájem ze strany JLV. To znamená, že je do vozu první třídy buď vyslána vlakuška s jídelními lístky, nebo jej navštíví sama stevardka JLV (někdy dokonce i s minibarem) a propaguje gastronomické zážitky stejnojmenné firmy. Ani jedno ani druhé se neděje, a tak si za několik málo minut odcházím do vedlejšího jídelního vozu objednat něco dobrého k obědu. Konkrétně je mojí povinností začít vepřovými žebírky, jelikož jsem na ně slyšel výborné reference od kolegy z redakce. Za několik málo minut do vozu skutečně vchází stevard JLV s hotovým jídlem, které mi servíruje na stolek u sedadla. Také oznamuje, že mu nefunguje terminál, a proto mám místo účtenky z „POPky“ JLV či karnetu JLV, vypsaný klasický paragon. Prohlížím si velmi decentní porci žebírek, kterých jsou na talíři celé dva kousky. Už od pohledu jsou spíše vidět kosti a jen velmi málo masa. I s kovovým příborem se konzumace mění vzápětí na boj o první sousto, které se mně po chvilce opravdu podaří ukořistit. Po nekonečném žvýkání jsem znejistěl, a kontroluji v jídelním lístku na mobilu, zdali nejde o sušené maso Jerky. Nejde. Opravdu jsou ta žebra natolik přepečená a vysušená. Poněkud rozladěný přecházím od konzumace příborem na konzumaci rukama, které si předtím skočím opláchnout. Masa na žebrech věru moc nebylo, jediné co bylo chuťově v pořádku, byl křen a omáčka gravi s cibulkou, což je zkrátka trochu málo.

Expres 153 „Jan Perner“ přijíždí k nástupišti a u dveří vozu Apee mě vítá vlakuška ČD, nastupuji a usedám ke stolku s jasným úmyslem – objednat si z jídelního vozu rychlé jídlo na krátké trase Pardubice – Zábřeh na Moravě. Po revizi jízdních dokladů mě ještě jednou zdraví usměvavá vlakuška, dostanu vodu a noviny a mohu si i objednat něco dobrého. Dotazuji se, co by mě doporučila a okamžitě navrhuje Šlehačkové kuličky s jahodovou omáčkou. Souhlasím a prosím navíc ještě espresso.

Po několika málo minutách je vlakuška zpět s objednávkou, na stůl pokládá dezert a kávu, která rozhodně nepřipomíná espresso. Typický český „bazén“ kávy. Následuje omluva, ale prý je tohle standardní velikost, když si někdo dá „preso“. Zdůrazňuji, že jsem chtěl espresso, a to je jen jedno. Nejsem žádný kávový puritán, ani odborník, ale pojem espresso by měli lidé pracující v gastronomii znát bez výjimky. Na dotaz, zdali „to“ má vyměnit jsem odpověděl záporně, jelikož jsme se blížili do mé výstupní stanice. Šlehačkové kuličky jsou tři na jednu porci, což je poměrně neadekvátní k množství šlehačky a teplé jahodové omáčky. Chuťově se nedá dezertu prakticky nic vytknout, ale pravděpodobně po něm znovu toužit nebudete. Lívance či ovocné knedlíky byly bezesporu chutnější.

Po přesunu vlakem Ex 220 „Fatra“ do České Třebové (s nabídkou vody i novin) jsem nastoupil do vlaku EC 74 „Franz Schubert“ a plánoval jsem s ním cestu do Pardubic. Ze zkušebního provozu railjetu jsem byl zvyklý, že pozornosti stevardů JLV neujde nikdo, kdo nastoupí do 1. třídy, a za každou stanicí první třídu prochází. Tentokrát však do Pardubic nebyl nabídnout služby JLV nikdo.

Následoval vlak EC 379 „Carl Maria von Weber“, který je vedený jednotkou railjet. V Praze na hlavním nádraží probíhá zbrojení tohoto vlaku zásobami, jelikož vlak ráno jede zpět z Brna do Prahy a měl by tak být připravený na další den. Po chvilce jízdy směrem do České Třebové nikdo z personálu JLV nejeví zájem o návštěvu první třídy, a proto se vydávám do bistra sám. Odchytávám číšníka a prosím jej o salát z letní nabídky JLV. „Já bych Vám jej přinesl do první třídy rád, ale už on už není…“ Tak to jsem dopadl neslavně. Možná že si říkáte, že to byla náhoda, výpadek v zásobování a že personál přece nebude chodit zrovna v úseku Pardubice – Česká Třebová. Oba příklady byly jen zárodkem mnohem zajímavějšího zjištění, o kterém se dozvíte v dalším textu.

Posledním testovaným spojem byl „Antonín Dvořák“, tedy vlak EC 76 z České Třebové do Prahy. Čekám dvacet minut, zdali se někdo z JLV ve voze Ampz objeví, avšak opět marně. Zde již začínám tušit, že služby na vozebních ramenech, kde není konkurence, asi nebudou tak kvalitní a zájem o zákazníka rozhodně nebude tak velký. Při průjezdu potemnělým Bezprávím se vydávám tedy do jídelního vozu, kde si od personálu půjčuji menu a odcházím zpět na své místo. Vybírám si a po delší době přichází číšník JLV. Má první otázka zní: „Berete karty, že?“ Načež se mi dostává odpovědi, že nefunguje terminál. S díky vracím jídelní lístek a jsem opět bez večeře. Nenapadlo mě si vybrat hotovost ve Třebové a teď se mi to vrací. Vzpomínám si na dobu, kdy s sebou pro platbu kartou vozil personál tzv. „žehličku“, přes kterou se dalo zaplatit embosovanou platební kartou…

Hladový přijíždím do Prahy, přestupuji na poslední rychlík do Plzně a snažím se neposlouchat úporné kručení v břiše, které mě cestou do Plzně provází.

Autorský text. Slibované celkové hodnocení naleznete po uveřejnění všech částí testu v závěrečném dílu.