Většina železničních nadšenců zatouží nedlouho po zhlédnutí miniaturních vláčků, svižně se prohánějících po kolejišti na výstavě, u přátel či pouze na videu, po vlastním, byť třeba jen malém kolejišti. Po počáteční euforii, nevyšumí–li myšlenka z jakéhokoliv důvodu rychle do prázdna, vyvstane řada otázek, týkající se samotné výstavby kolejiště. Rozhodujícími faktory, které musíme ještě před samotným návrhem řešení zohlednit, jsou prostorové možnosti naší domácnosti, naše finanční zajištění a nadšení ostatních členů rodiny – především u praktické ženy nejspíš neshledáme podobné nadšení. Pokud se nám i přesto podaří získat dostatečnou podporu, můžeme se posunout o úroveň výše a zvolit typ kolejiště.

Typy kolejišť

Kolejiště můžeme primárně rozdělit na tři rozdílné typy. Rozdělení částečně vyplývá z prostorové náročnosti, ale především z jejich modulárnosti, tedy schopnosti variabilně sestavovat jednotlivé díly kolejiště (je–li jich více). Jednoduše řečeno – pokud máme kolejiště klasické stavby, nemůžeme ho spojit s jiným, a tím si rozšířit prostor pro ježdění s vlakovými soupravami. Tato kolejiště bývají tvořena na jediné desce. Naopak pokud si postavíme tzv. modulové kolejiště, můžeme bez problémů jednotlivá kolejiště libovolně spojovat. Důležité je si uvědomit, co od kolejiště očekáváme a v neposlední řadě pro koho je určeno.

Jednolitá (klasická) kolejiště

Kolejiště postavená na jednom rámu se nejčastěji uplatnují pro „takové to domácí ježdění“ na nenáročných kolejištích menších rozměrů, které nejsou svázány žádnou normou stanovující rozměry a rozhraní základu kolejiště, neboť se v důsledku použití pouze jednoho rámu ani nepředpokládají žádné problémy vznikající spojováním jednotlivých dílů, a dále pak u projektů megalomanských kolejišť, kde je stěhování nemyslitelnou záležitostí. „Klasické“ kolejiště je vhodné především pro začínající a nenáročné modeláře.

Segmentová kolejiště

Segmentová kolejiště jsou tvořena dvěma a více díly (segmenty), které na sebe navazují pouze v jedné vzájemné poloze. Toto řešení nám poskytuje možnost maximální kreativity při návrhu, jelikož nezáleží na tom, kde budou napojeny koleje na hraně segmentů a také na tom, jakých rozměrů bude segment dosahovat, na rozdíl od níže popisovaného modulového kolejiště. Segmentová kolejiště jsou nejrozšířenějším typem a uplatňují se v případech, kdy navrhované rozměry celku přesahují možnosti požadované mobility pro klasická kolejiště, v domácích podmínkách i u velkých projektů.

Modulová kolejiště

Modulová kolejiště jsou předurčená pro nejrůznější výstavy a setkání železničních modelářů. Od kolejišť je požadována vysoká variabilita – možnost spojování libovolných dílů ideálně v libovolném počtu za sebou (záleží opět na prostorových možnostech). Vlastní díly podléhají nejen běžným normám, bez kterých by kolejiště nebylo vůbec schopné provozu vlaků, ale také normám spolků sdružujících „moduláře“, z nichž jmenujme například Zababov. Normy se mohou navzájem nepatrně lišit a vymezují především parametry rozhraní modulů. Většina těchto modelářů si plnohodnotně „zajezdí“ až na samotném setkání, kam si přivezou několik svých modulů, jenž jsou následně spojeny s díly kolegů.

Diorámata

Chcete si postavit modelové kolejiště takříkajíc za každou cenu, ale zjistili jste, že vám prostorové možnosti vaší domácnosti, bohužel, nedostačují? Nevěště hlavu – i pro vás je tu možnost, která je sice velkým kompromisem, ale jak říká známé přísloví – "lepší něco, než nic". Prostředkem k uspokojení vašich modelářských tužeb se tak může stát dioráma. Jedná se o opravdu malý model výřezu zemského povrchu o rozměrech například 30×15 centimetrů. Na takovém prostoru lze vymodelovat i velmi věrohodně vypadající úsek železniční trati, nebo cokoliv jiného, co nám naše fantazie a prostor dovolí. Zde si můžeme po stránce detailů opravdu vyhrát, protože se můžeme soustředit (i finančně) pouze na tento malý prostor. Učebnicovým příkladem jsou díla kolegy Trainmaniaka. Na ježdění s modely si však v tomto případě musíme nechat zajít chuť.

Co dál?

Pokud jste si již zvolili typ kolejiště, podle vašich možností a tužeb, pak můžeme popřemýšlet nad námětem krajiny a vytvořit prvotní plánek, který jistě nebude posledním. Obdobně jako ve stavebnictví je rozhodující vytvořit kvalitní projektovou dokumentaci, která nás ušetří řady budoucích omylů, a jejíž příprava zabere trochu více času. Samotný návrh můžeme realizovat například v programu WinTrack, s jehož pomocí se vyvarujeme například nereálně malých poloměrů oblouků kolejí. Někomu ale úplně postačí papír a tužka. Během návrhu a hledání vhodných modelů souvisejících staveb i další inspirace zjistíme, že k modelářství potřebujeme spousty rozličných spotřebních materiálů a nástrojů. Rovněž zjistíme, že k práci potřebujeme nejen šikovné ruce, ale také minimální znalosti z různých technických oborů, nejvíce pak asi elektriky, u které nevystačíme s poznatkem, že „kope“. Při relativně náročné stavbě můžeme v maximální možné míře využít vlastní kreativitu a načerpanou inspiraci u kolegů nejen na internetu. Po dokončení návrhu plánku kolejiště vybereme konstrukci, kterou si můžeme svépomocí vyrobit. Pokud si na tuto nejčastěji truhlářskou práci netroufnete, můžete ji přenechat profesionálům z oboru.

Jak a z čeho vyrobit kostru kolejiště?

Možnosti jsou dvě a záleží jen na autorovi, jaký materiál si pro zhotovení základu kolejiště zvolí. Prvním – a nejspíš v současnosti i nejpoužívanějším – materiálem na stavbu rámu kolejiště je překližka (a obecně produkty ze dřeva). Překližka si svou oblibu získala svou dostatečnou tuhostí, relativně nízkou hmotností a v neposlední řadě také snadnějším opracováním a spojováním. Další alternativu představují kovy, jako je ocel a hliník. Ocelový rám je dnes již spíše pozůstatkem minulosti, ale stále se, byť opravdu vyjímečně, používá, čehož je důkazem třeba kolejiště Království železnic na Smíchově, kde není třeba u kolejiště zohledňovat, díky už tak nulové mobilitě, hmotnost. Ocel se vyznačuje vysokou tuhostí, ale bohužel i vysokou hmotností, což kolejišti opatřenému tímto rámem předurčuje velmi nízkou mobilitu. Hliník, kromě toho, že se jeho jmenovec z filmu Marečku, podejte mi pero! odstěhoval do Humpolce, lze pak nejvhodněji využít na výrobu nohou kolejiště z jeklu při současném použití překližkového rámu kolejiště, což je asi jediný nejvhodnější způsob jeho využití.

Proč nemůžeme mít kolejiště jen tak na podlaze?

Kolejiště opravdu není vhodné přechovávat a především provozovat volně na zemi. Jednak bychom ho vystavili vysoké prašnosti, nemluvě o mnohem větší možnosti (nechtěného) poškození, a jednak práce na něm není vůbec příjemná, což mohou potvrdit modeláři ze zmiňovaného Království železnic, kteří sice nemají kolejiště „jen tak na podlaze“, ale pohybují se přímo po něm (vyjma budov a jiných modelů předem sestavených), k čemuž jim slouží „těžkotonážní koryta řek“. Rovněž prohlížení modelů v úrovni očí, nebo trochu níže, je nesrovnatelně lepší oproti „leteckým“ pohledům.

Standardním řešením je instalace nohou k rámům kolejiště, a to nejlépe demontovatelných pro případ transportu. Z řady materiálů lze využít dřevo, zmíněné hliníkové jekly, nebo ocel (v případě ocelového rámu). Nohy je nejvhodnější na konci doplnit o patky s regulačními šrouby pro kalibraci výšky, což je nejpotřebnější u modulů vycházejících z jejich provozních náležitostí. Majitelé menších kolejišt s nutností vyšší mobility rovněž mohou využít nabídky vhodných stavebních koz, na které se po jejich rozložení kolejiště položí. Hrstka modelářů pak tuto problematiku řeší specifickým způsobem pomocí důmyslných sklopných mechanismů, které mají za úkol kolejiště vyzvednout, přiklopit apod. do míst s nevyužitým prostorem v místnosti (nejčastěji u stropu či stěny) mimo dobu jejich využívání. Jejich nevýhoda spočívá v pracné výrobě složitých zařízení a podstatě nulové mobilitě kolejiště mimo rozsah mechanismu díky jejich složitému upevnění.

Z čeho vytvořit základní tvar krajiny?

Každý modelář si dříve či později najde své osvědčené způsoby a materiály, ze kterých tvoří, a proto i tady nelze podat jednoznačně nejlepší recept na stavbu kolejiště, nicméně jsou i takové, které se neosvědčily a modelář by se jim tedy měl vyhnout. Jedná se zejména o spojení s jakýmikoliv potravinářskými produkty, u kterých hrozí napadení hmyzem a jinými škůdci. Některé tyto materiály a metody se využívaly dříve kvůli nedostatku vhodných a dostupných materiálů, což dnes již nepředstavuje žádný problém. Pokud jste si pro výrobu rámu kolejiště vybrali překližku, tak nebude od věci navázat spolupráci s tímto materiálem i při tvorbě základu pro krajinu a podkladu kolejiva. Výhodou je vysoká tuhost, nevýhody představuje pracovní náročnost a částečně i náročnost finanční. Překližková konstrukce bývá vyplňována polystyrenem, který se pro tento účel hojně využívá i samostatně pro svou snadnou opracovatelnost a malou hmotnost. Méně často se modeláři obracejí k použití králíkářského pletiva, jenž vytváří skořepinu krajiny pokrytou novinovým papírem. Ekology jistě potěší další využívaný druh materiálu, kterým je obyčejná vlnitá lepenka z kartonových krabic. Možná vás teď právě napadá otázka ohledně její tuhosti, ale vězte, že pevnost je dostatečná obzvláště v případě dvouvrstvých kartonů a vhodném způsobu rastrování. Vrchní část „terraformace“ pokrývá opět novinový papír, jemuž dotváří podklad ještě mřížkovaná páska, jakou můžeme znát ze stavebnictví (bandáže k sádrokartonu).

Pokud jste se dočetli až sem, pak Vám děkuji za pozornost. Doufám, že jsem Vás popisem zdánlivě klikaté cesty vedoucí k výstavbě modelového kolejiště neodradil od jeho realizace a naopak Vás železniční modelářství zaujalo, pokud se tak již nestalo dříve.