Jako malý kluk, když jsem začal zvládat první kroky, mě vždy lákaly vlaky, i když si to osobně moc nepamatuji. Dle rodičů, když to se mnou nebylo doma k vydržení, vzali mě na nádraží. Ze zlobivce se po projetí prvního vlaku stalo v tu ránu nejhodnější dítě na světě. Jako dítě, co mělo jít teprve do školky, jsem si své vláčky i pojmenoval a dokázal je odlišit. Když jel osobák, tak jsem dle mámy vykřikoval „dáč“, ale když se při stokilometrové rychlosti kolem nás prořítil rychlík, tak to byl „dadáč“. To byla dětská léta, která si sám až tak moc nepamatuji. O čem Vám ale rád povím, je současnost. Ta pro mě na zdejším serveru začala roku 2006 nejdříve pod mým celým jménem, později nickem Vítek_V, který používám doteď.

Jak to všechno začalo

S kamarádem Tomášem Valentou, který je zde registrován již od počátků galerie, jsem čas od času vyrážel na kratší i delší výlety, kde se cílem stávaly hnací vozidla a vlaky na tratích nejen v okolí Prahy. Zprvu bez foťáku jako doprovod jsem jezdil rád a pomalu začínal pronikat do železničních „kruhů“ a terminologie. Časem mě to celé začínalo bavit více. Postoupil jsem tak na vyšší level a pořídil si za celoprázdninovou brigádu první digitál. Tím se stal Panasonic FZ-5. Prvním snímkem, na který se mohli podívat návštěvníci ŽelPage, se stala fotka parní mašinky BN 200 (213.902) z Výtopny Zlíchov, která prošla celkovou rekonstrukcí nadšenců z Výtopny. Právě tuhle princeznu se mi podařilo ulovit ve stoupání tratě 172 k obci Běleč u Zadní Třebaně nedaleko Karlštejna. Ve chvíli, kdy se za obloukem začínalo ozývat typické pískání parní píšťaly, jsem vylezl na předvěst nad zářezem a čekal. Během chvíle se ze „zatáčky“ vyřítila supící mašinka se soupravou historických osobních vozů, já nemarnil, stiskl spoušť, digitálek několikrát po sobě cvaknul závěrkou a po následné kontrole v hustém oblaku páry a kouře pár metrů nad zemí jsem byl nadmíru spokojen. Několik dní poté se fotka zalíbila i správcům galerie, kteří ji „pustili“ mezi ostatní železniční fotografy. Bylo to přesně v den, kdy jsem se seznámil s mou tehdejší přítelkyní. Byl jsem tak za to všechno neskutečně šťastný.

Rozhodně však nesmím opomenout krásný letní záběr, jenž vznikl jednoho parného dne na "mostě inteligence". S kamarádem jsme tam strávili pár hodin, doufajíce, že by mohly jet z Krče do Radotína náklady. Dlouho nic a my se uchylovali do stínů od korun stromů, které poskytovaly alespoň malou úlevu od ostrých slunečních paprsků a úmorného vedra. Vyprahlí jak „velitelé pouště“ jsme málem nezaregistrovali volno na vjezdovém návěstidle v dáli na mostě u tunelu. Následoval rychlý přesun na příhodné pozice a zvěčnění esa s wapy nad branickým pivovarem. Zde je patrné, v jakém stavu se v tu dobu most nacházel.

Rok 2007 a současnost

Časem, při sledování fotek kolegů a Tomáše, který má Canon 350D, jsem začal pokukovat a uvažovat o něčem lepším. Po dlouhém rozhodování, prodeji kompaktu a dvouměsíční práci namísto volna, jsem zvolil zrcadlovku Nikon D50 a začal se seznamovat s jejími funkcemi. S omezeným přístupem k internetu jsem se snažil první úlovky z nového stroje prezentovat. Něco prošlo, něco ne. Tak to již bývá. Co se mi ale nejvíce povedlo a líbilo, byla netradiční fotka z pražského Semmeringu, kde se v říjnu 2006 konala projížďka právě s „béenkou“. Trochu ve strachu jsem z Hlubočep od dolní zastávky tramvají došel zhruba až do poloviny tramvajové estakády a odtamtud pořídil snímek podzimu u Žvahova.

Na Žvahov jsem se ještě několikrát vracel zdokumentovat poslední sezónu provozu motorových rychlíků po tomto úchvatném úseku tratě 122. Od nového grafikonu se po Semmeringu prohání už jen pár osobních vlaků, což je velká škoda. Sám jsem si viadukty prošel. Člověku se z nich naskýtají nádherné výhledy na hlavní město. Hlavou se pak honí myšlenky, jak lidé mohli tyto stavby postavit s minimální mechanizací .

Výsos(t)né vody mistra Vavřeny

Co však stojí za zmínku, je naše výprava do oblasti úrodných polností k Nymburku. Zaujaly mě právě fotky od Charyho, který má zdejší oblast v malíčku a jeho díla mají šmrnc. Cesta z Prahy do Mladé Boleslavi utíkala svižně. Za zády v kupé se linul typický zvuk motoru hydry, který mě pomalu uspával. V Boleslavi nás však čekal nekompromisní přestup do motorového vozu řady 810, „chlouby regionálních tratí.“ V městečku Vlkava byl spatřen náklad nových škodovek, v čele s dvojicí „trojkových“ brejlovců. Rychle přes zhlaví, pro jistotu po silnici, letmý rozhled na trať a rychlý krok po kolejích směrem k Nymburku. To by však nebyl zákon schválnosti a za zády se ozval hlas velmi „aktivního“ zaměstnance ČD, který nešetřil invektivy. Což o to, to my pak také ne, ale raději jsme zvolili cestu oklikou. Jenže, jak to již bývá, náklad na nás vážně nečekal. A tak jsme se jen dívali, jak strojvedoucí za typického bublání pomalu rozjíždí soupravu. Nicméně, krom jednoho vlaku nás pak utěšil podvečerní osobáček s všudypřítomnou „krabičkou“ nedaleko Velelib. Pak nás čekala cesta pěšmo do Nymburka, kde jsme strategicky zvolili osvěžení místním zlatavým speciálem Bogan.

Na tomto místě bychom mohli vidět i fotku podvečerního nákladu u Kamenného Zboží s neunifikovými, čistě umytými bobinami v čele, to bych ale nesměl mít zrovna u ucha mobil a na druhém konci linky slečnu, která nedokázala pochopit, že mi jaksi jede vlak.

Jedna etapa končí, jiná začíná

Tak by se dal nazvat řekněme velikonoční výlet na Šumavu nedaleko Kašperských Hor, kde jsem s přítelkyní strávil několik dní, během nichž mi došlo, že i „nejlepší kamarádi“ se kolikrát chtějí kamarádit více, než je zdrávo. Vraťme se ale zpět ke kolejím, což jsem tehdy udělal i já. Když už jsem byl na Šumavě, vždy jsem se chtěl podívat na Železnou Rudu, odkud pochází mnoho zajímavých a pěkných fotek. Ty se mi tak staly zdrojem potřebných informací. Ráno jsem se rozloučil a osamocen vyrazil autem k Rudě. Na vrcholcích kopců a pláních byly ještě zbytky sněhu, v Železné Rudě však nic. Toho dne svítilo slunce a já přemýšlel, jak ho co nejlépe využít. Dojel jsem ke stanici Železná Ruda-město a po svých se vydal za oblouk nedaleko pomníku pohřebiště barabů – stavitelů tunelu pod Špičákem. Tam mě zastihl brejlovec v čele vlaku do Alžbětína.

Žrout času internet, do každého domu

Ano, právě internet, který mám od léta doma, mi paradoxně pomohl k dalšímu rozvoji. Mým vzorem se již ze začátku stal Honza Beránek aka JTB. Dlouho jsem ani pořádně nevěděl, koho se ptám na rady. Kolikrát zezačátku i na trapné otázky. Právě internet se později stal jakýmsi prostředníkem k bližšímu seznámení a několika společným akcím. Jmenuji zde například výpravu na sever k Ústí nad Labem a nahánění zvláštního vlaku do Lužné u Rakovníka.

Mnozí fotku asi znáte, avšak pokusím se osvětlit, jak vznikla. Osudným se stal úsek tratě číslo 124, kde jsem byl poprvé. Jednalo se o stošestý kilometr mezi zastávkami Hořetice a Žiželice. Společně s Ondrou, známým pod nickem Andrew33, jsme se vydali najít nějaký příhodný flek. JTB s kolegou šli v opačném směru. Vzhledem ke skutečnosti, že vlak měl každým okamžikem opustit stanici, došlo na místečko na přejezdu u silnice. Ondra mezitím rychle promýšlel, odkud fotit. Já měl však jasno. Jelikož tou dobou „frčelo“ fotit ze všeho, na co se dá vylézt, zvolil jsem parádní sloup TV, odkud jsem zaklesnutý pak cvaknul pěkně naklopeného brejlovce. Toho pak podruhé ještě u Lužné.

Jako toreadoři na býky ...

Tak mi přišlo duo Tomáš Kubovec s Pepou Petrákem, kteří nás v létě zásobovali scenériemi rakouských Alp, údolími, loukami a skalními štíty. Místo mulety jim však slouží jiné pomůcky - nikony. Už jen proto, že se do těchto končin jen stěží dostanu, jsem si jejich fotky oblíbil. Jednou se však právě od Tomáše objevila fotka ze Slovenska. Šlo o „provařenou“ Štrbu, avšak ve zcela jiném pohledu. Bylo to krátce po vichřici, která se prohnala Tatrami. K vidění byl vlak na nesprávné koleji, který mě velmi zaujal. Tak jsem se s autorem zkontaktoval a požádal ho o fullres. Řekl bych, že to byl zlomový okamžik, kdy jsem se seznámil s dalším z „želpejdž crew“, se kterým jsem později podnikl cestu do mekky šotoušů - Bezpráví. Byla to má první tamější návštěva, náležitě jsem si to užíval a fotil kdeco. Na fotce, kterou bych se chtěl pochlubit, je Vindobona. Sice na provařeném místě, ale pro mě má jakýsi hlubší význam, už jen proto, že jsem byl tehdy v říjnu v údolí Orlice poprvé a doteď naposledy.

Pepu Petráka jsem potkal a poznal jednoho studeného večera na hlavním nádraží v Praze, kde byl i s Tomášem a Ondrou. Byl jsem jimi nabádán, abych si vzal foťák také. Ale řekl jsem si, že to nemá cenu. Mám to tam zhruba 20 minut jízdy vlakem, tak mohu kdykoliv jindy. Lenost projednou opět zvítězila. Naše druhé setkání se uskutečnilo 8. prosince, v den, kdy se měnil grafikon. Byl to večer, kdy jsem se snažil zachytit ten „magický“ okamžik, resp. posledních pár hodin starého grafikonu. Pepu však čekaly „partnerské“ povinnosti a tak se dlouho nezdržel. Byl jsem opět sám a řekl si, proč nevyužít možností daného místa. Inspirací se mi stala kniha, složená z fotografií Prahy. Název ani autora vám bohužel nepovím – kniha byla zničena při povodni v roce 2002, což mě doteď mrzí. Nicméně si vybavuji jednu z fotek, kde bylo právě hlavní nádraží. Po úzkém chodníčku podél magistrály jsem se přesunul k portálům vinohradských tunelů, připravil stativ a čekal na příhodný okamžik expozice. Nechtěl jsem jen „obyčejnou“ fotku nádraží, zvolil čas půl minuty, nastavil samospoušť a při průjezdu vlaku z tunelu zmáčkl spoušť. Následoval pětivteřinový odpočet a na výsledek se můžete podívat sami.

Všude dobře …

Trať 171 Praha – Beroun. Konkrétně Radotín, kde žiji již 20 let. Také stanice, odkud je dálkově ovládána odbočka Tunel (most inteligence). Zde jsem jako malý právě vlaky obdivoval. A tak, když je čas, vypravuji se právě na zdejší trať. Časem jsem si docela oblíbil i jednotky City Frog, které patří k neodmyslitelnému koloritu zdejší traťě. Je však velká škoda, že okolí kolejí je tolik zanedbané.

Jednoho sychravého podzimního dne jsem nasedl do auta a vyrazil na průzkum, zdali něco přeci jen nenajdu. Předně jsem chtěl k Srbsku, kde z vlaku sleduji skály na druhém břehu Berounky. Což o to, tam se dostat dá, ale to je prakticky všechno. Náletová a náplavová vegetace udělala své. A tak se na mnoha místech tyčí strom vedle stromu, husté keře, křoviska a nevzhledné plevely. Ty však za prezentování rozhodně nestojí. Nicméně jsou zde i místa, která jsou příjemná a pěkná, kam se budu rád vracet. Za jedno takové považuji okolí železničního mostu přes Berounku, nedaleko hradla Horní Mokropsy u Černošic. A tak se můžeme společně těšit na jaro, kdy vše rozkvete. Já snad budu mít trochu času a podělím se s vámi o mé úlovky. To už doufám, budu vlastnit nový přírůstek - objektiv o parádním rozsahu s ještě lepší světelností.

Pár slov a informací na závěr

V prosinci mulého roku jsem se s kolegy vydal na Štrbu, kterou lze považovat za takové Bezpráví s horami. O tom jste se mohli dočíst v nedávném článku. Tímto se loučím a doufám, že se vám můj skromný pohled, ani ne tak na rok 2007, jako spíše na celou mou prozatímní „kariéru“, líbil. Musím však závěrem dodat, že nebýt jednoho člověka, kterého si nesmírně vážím, nikdy bych se do toho nepustil. Za to mu patří můj velký dík. Vladimíre, to je pro tebe!

Můj příběh končí, řada je teď na vás. Sám jsem se divil, jak to bylo snadné. Zkuste také zapátrat v myšlenkách a vzpomínkách, na harddiscích vašich počítačů. Máte-li dostatek zajímavých, pohledných a zároveň technicky velmi dobrých fotografií, které dokážete doprovodit zajímavým textem, vytvořte článek, jako ohlédnutí za uplynulým rokem a poodhalte nám něco se své tvorby. Při jakýchkoliv nejasnostech a otázkách se obraťte na redaktory portfolií, Josefa Petráka, či Jakuzu. Na příspěvky a fotografie se budeme těšit.