Když se na mne redaktoři obrátili, zda bych napsal své portfolio, zprvu jsem této myšlence nedával velkou váhu. Později jsem se však zamyslel a zauvažoval, jaký že vlastně můj rok 2007 z pohledu železniční fotografie byl. A dá se definovat dvěma slovy – zezadu a potmě.

Potmě je jasné. Každý fotograf, který razí na čekanou a cestou z okna vlaku či auta kouká na sluníčko, pevně doufá, že vydrží. Ne vždy se ovšem daří. Někdy se schová úplně. Jindy zas jen přijde vhodný malý šotokumulus, na chviličku udělá stín, vlak projede, poté odtáhne a slunce zase vesele svítí.

Eso z Klučova je ten první případ. Znáte ten vtip, „Dneska by to šlo“? Tak tehdy to šlo jen do doby, než jsem vystoupil z vlaku. Oblačnost se nahrnula a nebylo co řešit. Třitřiosm na Novině je výsledek toho, když ráno jedete za sluníčka sto dvacet kilometrů do tramtárie, tam si dáte jednu fotku potmě a zase na sluníčku jedete domů. Na 363.161 mám opravdu veliké štěstí, když už ji nefotím zezadu, tak aspoň zaleze slunce. Ten den to bylo velmi vtipné. Nejprve Lv 130 potmě, hned na to se udělá díra v mracích a svítí až do doby, než má projet hliník na osobáku. Na něj se zhasne a tma drží ještě deset minut, právě na to eso a na banána, a pak teda konečně vyleze. To už ovšem nic nejde a další vlaky mají už polodobrý násvit. Když se daří…

Baruny ze Všejan jsou ovšem případ druhý. Ostatně na poli za vlakem je vidět, kde už násvit byl. Znáte ten pocit, když čekáte, vidíte jak se postupně přes vás přetahuje stín a vlak už vjede do tmy? Já moc dobře. Modrý brejlák ze Rtyně je opět krásná ukázka toho, když je vymeteno jen před fotografem, ovšem za fotografem, kde je i sluníčko, jsou i mráčky. Nulkáč ze Suchovršic může mluvit sám za sebe. Obec Malé Svatoňovice, na snímku vzadu, částečně zalitá sluncem, je pár kilometrů přes pole. Tehdy ta oblačnost šla děsně rychle. Peršan s emzetama, zachycený u Nové Vsi u Kolína, vjede do pásu násvitu během dvou sloupových polí a vyjíždí zpod nadjezdu už celý nasvícený. Řidič bílé dodávky za nadjezdem byl zajisté oslněn sluncem. Čtyřkolák u Staré Boleslavi do stínu naopak vjel, a i když rozhraní slunce a stínu šlo velmi svižně ve směru jízdy, třicet wapek není pro řadu 122 v polabské rovině žádná zátěž a slunce klidně předjede. Hydra s řidičákem na viaduktu v Krnsku měla být o půl minuty rychlejší. No, takto je nasvícený aspoň ten zámek.

Samotnou kapitolou nenásvitu jsou zvláštní jízdy a nostalgické akce. Expres Kocourek si během cesty pod sluncem odskočil udělat pár koleček na zkušební okruh. S sebou ovšem přivezl i špatné počasí a závěr byl zcela v duchu podobných záležitostí. Zvláštní vlak Majestic Imperator jel pro jistotu potmě už z Prahy.

Druhé slovo, při němž si vybavím své fotky, je zezadu. Mezi nejběžnější pravidla šocení patří, že to zajímavé jezdí zásadně do zad. Zajímavé jsou buď reklamní lokomotivy, případně lokomotivy s neunifikovými nátěry nebo náklady. Na prvním fotce z Peček je krásně poznat Grand Express, zezadu. Reklamní banán ČEZu, zezadu zachycený u Velimi, jede samozřejmě opačným směrem, než jsem čekal. Banán Poštovní spořitelny je proti tomu zachycen zezadu u Českého Brodu. Lokomotiva 363.087 sice není reklamní, ale tento nezvyklý nátěr jsem zezadu zachytil u Nové Vsi u Kolína. Nákladní vlaky na trati 011 vídávám převážně zezadu, jako např. hrbatou s ucelenkou kontejnerů. Tu jsem fotil zezadu u Tatec. Čtyřkolák se ucelenkou vozů Es a Eas jsem zezadu fotil u Peček.

Co k tomu dodat. Snad jen, že pevně věřím, že i letošní rok bude ve znamení šotokumulů a zajímavých strojů jedoucích do zad.