Mohli jsme sem napsat pouze seznam všech rychlíků, EuroNightů a ÖBB-EC, kterými jsme jeli, stanice, kde jsme vystoupili či přestupovali, a nakonec vyfotit účtenku z nějaké hospody, kde jsme večeřeli. Ale my jsme řekli NE! Když zápis z akce, tak pořádný! Tomáš Kubovec (průvodce zeměmi evropskými), Josef Petrák (plánovač a navigátor) a Sanka Coffie (Pepe v menším, podstupující první lekci v šotoušení) vyrazili na pár dní na Slovensko a do Rakous, s Adamem zdokumentovali přírodní katastrofu v Tatrách a pak projeli Rakousko, co jim InterRail a Sommercard dovolily. A jedem!

Slovenské peripetie

Vše začalo v tu podivnou středu, kdy se Sanka nějak dostal po rozkopaném koridoru do Prahy, zvládl boj s MHD a u Tomáše podstoupil prohlídku fotek ze všemožných šotoakcí, aby měl představu, co tento koníček obnáší. Když i Pepe odpískal boj s úkoly v zaměstnání, všichni se šťastně sešli v holešovickém ČD Lounge – nejlevněji do Bratislavy jede jedině SC 135 Slovenská strela! Já s Tomem se jal prozkoumat obsah BlueBaru (vozu č. 3) a Sanka byl stevardem uveden do kokpitu, kde vesele s fírou debatovali až do Břeclavi – dál už se bráchovi nechtělo čumět do tmy, i když strojvedoucí by si povídal rád i dál. Na Hlavnej stanici v Bratislavě se ošotilo vše, co se šustlo, přirolovala třináctivozová souprava R 615 Zemplín a celé české trio zalehlo do zatuchlého WLABu.

5:30, pípá mobil, Tomáš kontroluje s pozitivním výsledkem oblohu a trio vstává chvilku před příjezdem do Košic. Okamžitě to stáčíme s R 602 Čingov na západ, Sanka jásá „jééé, červená housenka“ (neb slovenské soupravy a lá Košičan miluje). Když po příjezdu do Spišské Nové Vsi přesedáme na osobák a jedeme zpět na východ, přestává však chápat. „Proč jsme tu nevystoupili rovnou a jezdíme tam a zpět?“ nechápavě se ptá. Vysvětlujeme protidotazem: „Chtěl bys vstávat ve 4 ráno a pak čekat na fleku hodiny, než začne pořádně svítit slunce?“ Sanka chápe a provokuje dotazem „Už tam budem?“ Markušovce, jsme tu za 8 minut jízdy a hned se dohadujeme, kudy se vydáme na flek, který jsme si dlouho na netu prohlíželi. Kudy na místo nám poradil ochotný pasáček krav výměnou za vyfocení jeho jalovic – tímto se mu omlouváme, že jsme zapomněli ty krávy vyfotit. Obsadili jsme nádhernou vyhlídku, odkud bylo vidět až do Spišské Nové Vsi a těšili se na první nudli, co odfotíme – EightyFour nám ochotně poskytl informaci o zpoždění rychlíku Excelsior, která nám byla nakonec k ničemu, neb meškal i správný násvit. Další červené housenky, Kriváň a Ružín, už se slunění nebály.

I pohled na panorámata se jednou omrzí, volili jsme se tedy ústup do stanice a přesun do Popradu. Ubytovali se a už vysílali do éteru signály „Adam, wo bist du?“ „Starý Smokovec, pohněte kostrou,“ zněla nápověda v ostravštině. Tatranskou električkou jsme vyrazili do kopců a plánovali, jak se ve sklech necháme ošotit. Sanka uvažoval, že má přece jen více fotogenické pozadí, než obličej, ale nakonec jsme své zářné úsměvy vyplýtvali na jednom drážďanském Udovi, který Adamovi uzmul flek.

Dostaveníčko se konalo pod Tatranskou Lomnicí na poli – mementu po vichřici, která poničila lesy ve Vysokých Tatrách. Sanka si hrál na veverku, Adam zas zkoušel sportovní disciplínu „sprint za Stadlerem do stanice“. A stihl, takže jsme ho viděli až večer – HC Vítkovice hrály s Popradem o Tatranský pohár. A tak jsme Adamovi lovili pár pěkných snímků ze zápasu včetně vítězného gólu – pro nás nová zkušenost a příjemně strávený večer. Spát se šlo brzo, chtěli jsme dospat krátký spánek v lůžku…

Ráno nám nebylo divné, že všude je mokro. Přeci mohlo nad ránem sprchnout. O to větší šok pro nás byla odjezdová tabule ve stanici. Lůžkové vlaky od Prahy a Bratislavy mají zpoždění o „neuvedené délce“ a R 602, kterým jsme chtěli na Štrbu, je odřeknut v celé své trase! Železnice Slovenské republiky se omlouvají, že problémy způsobila přírodní katastrofa. Tomáš se ještě pro jistotu informuje v zákaznickém centru, zda přeci jen do Štrby nebude vypraven nějaký vlak, odpovědí je mu lakonické: „To vie iba bôh“. Volíme tedy jízdu oklikou přes Starý Smokovec a Štrbské Pleso. V Tatranské Poliance nás z ničeho nic nutí zřízenci vystoupit a čekat z neznámých důvodů na náhradní autobusovou dopravu – po 30 minutách se cpeme do jedné staré Karosy a jsme rádi, že nejsme v tom velkém hloučku lidí, co se nevlezl. V noci řádil silný vítr a několik stromů napadalo na trať a dráty.

Po výstupu na Štrbském Plese se v klidu plížíme do stanice zubačky, když vyděšený Adam běží z ničeho nic ze stanice a řve: „Zpátky na parkoviště, dolů jede taky bus!“ Ani zubačka na Štrbu není bez problémů, proto zaskakuje autobus i zde – ale zato kvalitnější a poloprázdný. Přání „příjemného zbytku dne“ přijímáme od průvodčí s úsměvem, neb ve Štrbě se válí podezřelá souprava – ošotíme odstavený IC 402 Gerlach a Tomáš jde odposlechnout přednostku stanice, kterak se hádá s kolegy, kam s ní. Stromy popadaly mezi Štrbou a Liptovským Mikulášem na trať a přetnuly tak hlavní železniční tepnu. Tomáš vyzvídá, co se dá od přednostky, popichuje ji i dotazem „A kde máte ke Gerlachu gorilu?“, který zůstane nezodpovězen. Raději to nakonec nasměrujeme směrem ke Štrbě zastávce – třeba něco unikátního pojede – a mezitím diktujeme zprávu mobilem redakci ŽP do Prahy.

Zprvu nám jednokolejný provoz vadí, jezdí se po pro nás špatné koleji, ale když násvit pokročí a vyžene nás na louku dál od stanice, přijde všem nudlofilům, krajinkářům, i oku všem ostatních šotoušů vhod. Šotíme u Štrby zastávky a kocháme se pohledem na Tatry. Magistr Svěchovský nám doplňuje zeměpisné znalosti výčtem jmen vrcholů tatranských a mezitím kolem nás projíždí loudové Šírava a Cassovia. Vzhledem k faktu, že doprava je dnes velmi labilní, volí naše trio raději Považan na cestu do Bratislavy a neriskuje pozdní příjezd posledním rychlíkem (což bylo dobré rozhodnutí, protože náš Považan měl 70 minut a Váh se ztratil bůhvíkam, alespoň to tvrdila další ráno upovídaná servírka na IC do Vídně). Na Štrbě vypleníme občerstvení – párečky, klobásky a točený Kozel přišly vhod, následně vyděsíme pokladní platbou českou kartou a žádostí o upgrade na 1. třídu k InterRailu, ale je velmi ochotná a šikovná, takže vše proběhlo bez problémů… V jedenáct večer už spokojeně usínáme v centru Bratislavy.

Rakouská etuda

Odjezd IC 400 Donau v 5:47 z Petržalky přinesl další nepříjemně brzké vstávání, které, jak ohodnotili kluci, jsem nesl nevídaně dobře. No, známe se. Na Meidlingu ve Vídni si Sanka poprvé vyslechl symfonii trakčních měničů lokomotivy Rh 1116 Taurus a zamiloval se. Společně s Tomášem se pak bavili ranní stínohrou na nástupišti a málem jsme do EC směr Wiener Neustadt (a Semmering) zapomněli nastoupit. V Payerbachu jsme si prohlédli průvodčí a panťák turnusovaný na výkonu Payerbach-Reichenau – Mürzzuschlag, a ani netušili, kolikrát v něm ten den pojedeme… Díky tipům jsme vystoupili v Breitensteinu a jali se sledovat Bahnpanorama Weg, která nás měla dovést k těm top fotoflekům na Semmeringu. Po jejím projití jsme celí zpocení ve stanici Klamm-Schottwien konstatovali, že zřejmě jsou rakouští kolegové lepší chodci a kamzíci, a že tudy cesta nevede.

Tak jsme si stopli panťák do Payerbachu, před nádražím zašli na grilované klobásky a se stejnými průvodčími a panťákem opět vyrazili do kopců – Tom volil průzkum opačné strany okolí stanice Breitenstein, Pepi a Sanka lovili nudličky a vlnící se housenky pod stanicí Eichberg. O tom, kdo z nás tří byl úspěšnější, se budeme dlouho dohadovat, ale odpoledne na Semmeringu to bylo příjemné – panťákem jsme jeli ještě několikrát, posvačili na nástupišti v Breitensteinu a pak to vzali na jih do Grazu. Hladovým cestujícím doporučujeme přímo ve stanici do 22:00 otevřený supermarket, dále McDonald’s a kebabérii.

Namlsán obrázky z Eisenbahn Journalu, poslal Pepi celé trio na trať 530 lovit Desira a Rh 2016 Hercules na lokálce směr Fehring, Szentgotthárd. Šotoflek poradil i ochotný průvodčí. Z produkce moc nebylo, protože počasí si z nás začalo dělat dobrý den. Hlad byl silnější, v důsledku čehož jsme se jali stíhat EC 100 Jóže Plečnik – kdo by pohrdnul českou kuchyní a česky mluvící obsluhou, že? S veselou číšnicí, která svého kolegu popichovala hláškami typu: „Neštvi mě, nebo tě nepustím na svou postel,“ a pak mu tvrdila: „Máme aspoň 30 minut, ještě jsme nebyli v Leobenu a když k tomu přidám ten odklon a rozkopanou trať za Budějovicema, budeme v Praze o půlnoci,“ i když jsme jeli načas, rozhodně jsme se nenudili. Odklon nás však nelákal, opustili jsme jídelnu ve Selzthalu a spěchali s ÖBB-EC 669 weiterwissen.at zpět do Grazu – tento vlak jsme nakonec použili třikrát a pokaždé v jiném úseku.

Jako blázni jsme z Grazu vyrazili na Spielfeld-Straβ – chtěli jsme odfotit EC 150 Emona v podvečerním násvitu. V poslední stanici před státní hranicí jsme to odpískali, odfotili ECko provizorně z peronu a jeli zpět. V Grazu jsme se nalodili do obstarožního neudržovaného smradlavého lehátka, které bylo řazeno na EN 464 Zürichsee a někde za Bruck an der Mur to postupně všichni zalomili.

Odklon, výluka a zlobivé počasí

Jak jsme již dopředu zjistili, koupili jsme si lístek na ENko, které jelo kvůli výluce na Arlbergbahn odklonem přes Salzburg, München, Kempten, Lindau – a jeho vnitrostátní část přijela přesně 100 minut zpožděna do Feldkirchu. Tuto odklonovou trasu mají rakouské dráhy v záloze od povodní v Tyrolsku, které Arlberskou dráhu silně poničily. Výluka však byla celodenní, tak jsme místo projížďky přes stanice Braz, Dalaas, atp. absolvovali z Bludenzu jízdu Postbusem po rychlostní komunikaci a převážně tunely. V Landecku jsme hrdě nastoupili do známého ÖBB-EC 669 a za 11 minut vystoupili v Imst-Pitztalu. Počasí mělo zřejmě také výluku, tak se slunce odporoučelo jinam. Prošli jsme se po staré známé stezce do Roppenu, Tomáš, který chtěl přefotit ICE-T, zjistil, že mu od dubna na fleku vyrostly dva nové stromky a flek je v háji. V Roppenu jsme se pak vztekali nad chybějícím násvitem a bojovali s dotěrnými včelami. Na závěr procházky jsme se ztratili a ocitli na dvoře jedné usedlosti – to je tak, když turistická cesta skončí na poli!

Nejrozumnější bylo vypadnout do Innsbrucku a hodit si věci do Nepomuk’s! Konečně jsme prošmejdili nedalekou modelářskou prodejnu, kde Tomáš zjistil, že s velikostí TT skutečně v Rakousku moc nepochodí, a pak uspořádali menší prohlídku oblíbeného St.Jodok… Z nástupiště jsme teleobjektivem pozorovali, jestli šotouši oblíbený (rozuměj obávaný a nenáviděný majitel-zemědělec) je doma. To odpoledne spatřen nebyl, dočkali jsme se až další den ráno. Nám to bylo jedno, my poznali správný násvit a obsadili pahorek naproti usedlosti, zato jeden kolega ze Steinach in Tirol s ním měl nějaké opletačky. I ráno bylo počasí pod psa, střídavě pršelo (když jel vlak) a svítilo (když nic nejelo), takže jsme sbalili fidlátka, v Innsbrucku nakoupili bagetky na cestu a s ÖBB-EC 669 (jaká náhoda) dojeli s jedním přestupem do Villachu. Cestou jsme omrkli holky na břehu Zeller See, na Tauernbahn hrad Falkenstein a mnoho dalších zajímavých míst. Přímo ve Villachu jsme narazili opět na NAD (asi jsme jí tentokrát neměli dost) a později konstatovali, že bychom z Hbf. na Westbf. došli rychleji po vlastních.

Hermagor, jméno zastávky na jedné lokální trati upoutalo naši pozornost. Tam jsme museli jet! Tom se nechal nakonec zviklat po dešti vykukujícím sluncem, v Arnoldsteinu vyskočil, že něco odfotí, a pak si říkal, jaký je asi „Herr Magor“, protože ani v Hermagoru nebyl, ani nic pořádného nevyfotil, protože slunce se mu přece jen znovu schovalo. Pepa a Sanka si tuhle lokálku prohlédli, konstatovali, že je na ní mnoho zajímavých míst. Večer se nad Korutany přihnala další bouřka, my se schovali do hostelu a ukončili program.

Ráno byla oblačnost, že by se dala krájet – i zkusili jsme chytnout vlak v 8:20. Ztratili jsme se, takže jsme zvolnili, Tomáš vyfotil něco na spojce z Westbf. a šourali jsme se dál na hlavní nádraží. Do haly jsme si to chtěli zkrátit po prvním nástupišti a ejhle! Co tu dělá ta obstarožní jednotka??? Tomáš přeložil hlášení „Der Zug ist zum Abfart bereitet!“ a už jsme letěli chytat zpožděné IC s náhradní soupravou – tím jsme ušetřili 2 hodiny čekání ve prospěch toulání po Vídni a taky jsme dostali šanci si tohoto historického krasavce vyzkoušet. Místa v něm je luxusně dost (i ve dvojce jsou jen 3 řady sedadel a mezi sedadly místo na kufry), rychlost má také dobrou. V Zeltwegu jsme ulovili místní nadšence s deštníkem, jak si jednotku fotí. Udivený výkřik „Waaas?“ jim nebyl nic platný a byli odsouzeni k vylepení na K-repu. Stejně dopadl pak i šotouš-veterán okukující český TIS na 5. koleji Wien Südbf. a pokladní, co nám prodávala SuperCity místenky.

Nyní je čas, aby umlkla slova a promluvily fotografie. Ty nejlepší se pokusíme publikovat ve fotogalerii, další jsou přímo v tomto článku. Věříme, že i cestopis z této naší výpravy pro vás byl zábavný a hlavně hodnotný na informace o cestování po Evropě. Budeme rádi za jakékoliv podněty a pokud bude v našich silách odpovíme i na případné dotazy. Hezký den.

Tomáš Kubovec, Josef Petrák a Sanka Coffie