Posuzovat stav železnice nějakého státu podle jediného vozu by se asi nemělo. Mnoho z vás, čtenářů, se již asi projelo soupravami EC Antonín Dvořák, R Chopin, či zapůjčeným vozem na českém IC Hutník. Jaká je ale skutečná realita rakouských železnic, na to se vám budeme snažit poskytnout objektivní a ucelený pohled v tomto článku. Cílem naší červencové cesty byla zejména oblast Tyrolska, která v mnohém překvapila!

Jízdní doklady: EuroDomino -26 pro Rakousko (4 denní); pro tranzit síťová jízdenka ČD na ISIC, resp. obyčejný lístek na JuniorPas

Navštívené stanice: Brennero/Brenner, Bruck an der Mur, Feldkirch, Graz Hbf., Hallwang-Elixhausen, Innsbruck Hbf., Jenbach, Leoben Hbf., Neumarkt-Kostendorf, Patsch, Pill–Vomperbach, Salzburg Hbf., St.Jodok, Terfens-Weer, Wallersee, Weng, Wien Südbf., Wien Westbf.

Použité spoje: R 202 Chopin/D 202 a R 203 Chopin/D 203, EC 80 Garda, EC 81 Garda, EC 101 Jóže Plečnik, EN 465 Zürichsee, IC 535 Stadtgalerie Klagenfurt, ÖBB-EC 68 Mozart, ÖBB-EC 558 Joseph Ressel, ÖBB-EC 562 St.Anton am Alberg, ÖBB-EC 568 Stadt Innsbruck, ÖBB-EC 668 Fachhochschule Voralberg, spěšné a osobní vlaky

„Tour de Austria“, jak se jsme my - Josef Petrák (Padáček) a Lukáš Zedníček (Railman), pojmenovali tuto 4denní putovní výpravu po síti ŐBB, byla věnována jak fotografování železnice, tak turistice a poznávání tyrolských měst jako je Innsbruck, Salzburg apod. Bohužel, plánování akce bylo naprosto zbytečné – spoj do Vídně, R 203 Chopin/D 203 byl zpožděn o 70 minut a tudíž nám odjelo ŐBB–EC ze Západního nádraží ve Vídni. Za nějakých 8€ jsme sehnali knižní jízdní řád a to včetně aktualizace vydané jako další kniha, a nikoliv jen samolepky na korekturu!

Na Jižním nádraží nás překvapila hlavně městská dráha, tzv. S-Bahn, protože zde jezdí vlaky řazené vozy Bmpz-dl/ds a tažené lokomotivami Taurus!!! Představte si, že by něco takového zastavovalo v metru pod Hlavním nádražím v Praze …

Naší první destinací bylo město Salzburg a jeho okolí. Zde se pohybovali na trati 101 v úseku Salzburg Hbf.– Neumarkt-Kostendorf. Tuto trať mohu vřele doporučit. Traťová rychlost se v tomto úseku pohybuje od 70km/h až po 140km/h. Dále na Linz je maximální rychlost dokonce 200km/h. Ale tam jsme se nepohybovali, jelikož okolí tratě tam je až příliš chudé a téměř nefotogenické, přesto jízda v ŐBB–EC 68 Mozart maximální rychlostí byla více než příjemná. Jen doporučuji všem, kdo by tento spoj chtěli využít, pořízení místenky, neboť vlak byl skoro 100% obsazený.

Nyní k samotném úseku trati. Nachází se zde velké množství oblouků, jak ostřejších tak i protáhlejších. Dalším velkým plusem je opravdu velice hustá osobní i nákladní doprava. Fotografy z Česka zde určitě zaujmou, zde často se vyskytující vlaky ROLA. Co se týče přístupu k samotné trati, tak ten je ve většině případů takřka pohádkový oproti tratím ČD. Prakticky všude vedou souběžně s tratí stezky nebo polní cesty. Jediným menším mínusem oproti tratím v okolí Salzburku je to, že zde nemáte v pozadí mohutně vyhlížející alpské štíty či vrcholky.

Druhý den ráno jsme opustili rodné město hudebního génia Mozarta a po peážní trati přes Rossenheim dojeli spojem ŐBB–EC do naší cílové stanice druhého dne, Innsbruck Hbf. Během cesty jsme pozorovali okolí tratě a vyhlíželi případné místa pro focení. Něco málo jsme našli v okolí Terfens–Weeru a tak jsme se tam neprodleně po výstupu z vlaku kategorie ŐBB–EC vypravili prvním osobním vlakem. Okolí Terfens–Weeru je rovněž jako destinace předchozího dne přívětivé tím, že cesta k „šotoflekům“ je snadná, jelikož je zde podél celé trati cyklostezka. A asi největším lákadlem zde je krásné pozadí díky alpským štítům a malebným kopečkům. Z Terfens–Weeru jsme se přesunuli do nedalekého Jenbachu, kde jezdí na pravidelném provozu nostalgická motorová jednotka a malá parní lokomotiva ve stylů českých „bejčků“. Samotná vesnice je však pro focení nevhodná, resp. žádné relativně dobře dostupné jsme zde neobjevili. Za to naše zásoby tekutin se v horku, které zde panovalo, notně zmenšily. Tato vesnice je zajímavá také tím, že ač má jen nějakých 6500 obyvatel, staví zde 14 vlaků EC či ŐBB–EC, 2 vlaky, EN, dva ICE a 2 kategorie IC – a to jen ve směru na Innsbruck! - pro fanoušky Baníku přikládáme jeden dokumentační snímek z tohoto nádraží.

Šotouší pasáž Třetí den jsme se rozhodli pro úsek Innsbruck – Brenner/Brennero. Na tomto 37 km dlouhém traťovém úseku s převýšením cca 860 metrů se nalézají pouze 2 místa pro focení, avšak jeden z nich je opravdu velkým skvostem. Nachází se na druhé straně vesničky zvané St.Jodok, cože je druhá zastávka směrem z Brenneru na Innsbruck. Již z pohledu z okna vlaku je zřejmé, že se jedná o typickou tyrolskou vesničku, která však má jednu velkou raritu. V blízkosti, odkud se dá krásně vyfotit vlak vyjíždějící z tunelu do obloučku směr Brennero, se nachází speciální místo, které je výhradně pro žel.fotografy. Důvodem je fakt, že všechny louky v okolí patří soukromému rolníkovi a toto místo je tak hojně navštěvováno rakouskými a italskými fotografy, že jim majitel dobrovolně vyhradil malé místo pro pozorování a focení. Ale pozor! Nedoporučujeme přejít „demarkační linii,“ jak také varovala cedule na plotě, které jsme si bohužel nevšimli. Zemědělec nebyl vůbec přátelský. Pro ilustraci přidáváme snímek cedule i samotného vyhrazeného fleku.

Pokud hledáte nejlevnější obchod s jídlem v Innsbrucku, ani si moc nezajdete. Supermarket v budově Hlavního nádraží nabízel zboží v cenách téměř českých!

Čtvrtý den jsme se rozhodli strávit v Grazu. K přesunu do tohoto Štýrského města jsme použili kategorii vlaku EuroNight. Poslední den naší výpravy nám ovšem již tolik počasí i štěstí tolik nepřálo, tak jsme zvolili pouze prohlídku města. Během bloudění po okolí jsme potkali také kupodivu načas jedoucí EC 101 Jóže Plečnik! a neodolali možnosti uslyšet český hlas, napít se správně chlazeného zlatavého moku a poctili jídelní vůz svou návštěvou. Až pozdě odpoledne jsme se konečně zorientovali v trianglu Leoben Hbf. – Bruck an der Mur – Graz Hbf., který jsme nechtěně projeli 3x, a odcestovali přes Semmering do rakouské metropole.

Naše výprava končila a rychlík D 202 Chopin znamenal konec pohádky a začátek české reality všedního cestování plného zpoždění, rádoby historických vozů typu „B“ a dalších nečekaných problémů.

Lukáš jel ze Svinova domů tramvají. Na mě čekala půlhodina na palubě rychlíku Laborec. Na tu soupravu jsem se mračil snad jako nikdy, až se průvodčí lekla a zjišťovala, co se mi nelíbí. Větu „Nevěděl jsem, že dnes pojede historická souprava,“ jsem v té chvíli prostě v ústech neudržel. Myslím, že osypky z vozů řady B budeme mít oba dva ještě hodně dlouho!

P.S.: A jak je to tedy s tím vozem, co jezdí na IC Hutník? Vozy Bmz jsou v Rakousku natolik běžné, jako naše „Béčka“. Z Innsbrucku do Brenneru jezdí i spěšný vlak řazený vozy 2x Bmz a 1x ABmz. Jeden takový vůz jsme viděli i na osobním vlaku.